Společnice

   „Musím zrušit dnešní schůzku, moc se omlouvám. Jsem v nemocnici na JIP, mám vypnout telefon. Nevím, kdy se ozvu. Bojím se. M.“ Zaklel. Pocítil paniku a strach, neměl tušení, co se stalo. Proč nenapsala, co jí je? Vytočil číslo a telefon byl už vypnutý.

   „Paní Antošová, obvolejte mi okamžitě pražské nemocnice, potřebuji zjistit, kde je hospitalizovaná slečna Michaela Nová. Nic nevím, jen to, že ji před chvílí přijímali na JIPku,“ houkl ve dveřích na svou asistentku a znovu se zavřel ve své pracovně.

   Udělalo se mu trochu slabo. Rychle se napil ještě teplé kávy. Dnes odpoledne měli mít s Míšou schůzku. Těšil se na ni. Bylo mu s ní dobře. Znali se už půl roku, scházeli se každý čtvrtek, někdy spolu strávili i víkend. Poslední dobou se vlastně vídali docela často. Trochu se mu jejich dohoda začínala vymykat z rukou.

   Nedokázal sedět, nezvládl soustředit se na práci. Přecházel po pracovně jako tygr v kleci. Pořád přemýšlel, co se stalo. Je snad Míša nemocná, nebo se stala obětí nějaké nehody? V hlavě se mu rojil jeden poplašný scénář za druhým a na zádech cítil ledový pot. Bál se.

   Rychlé zaťukání a ve dveřích stojí jeho asistentka: „Tak jsem ji našla, pane řediteli.“

   „Alespoň na chvilku, sestřičko. Moc vás prosím,“ nenechal se odbýt muž.

   „Dobře, na minutku vás k ní pustím, ale…“ zaváhala na moment. „Nechte ji odpočívat, bude spát. A nelekněte se,“ dodala tiše. Muž zesinal.

   Když uviděl smrtelně bílou Míšu, obklopenou pípajícími přístroji, připojenou k infuzím i kyslíku, pošedla jeho tvář ještě víc. Vypotácel se ven, posadil se a zakryl si obličej, aby nebylo vidět, jak pláče.

   Poprvé se setkali před půl rokem. Líbila se mu na první pohled. Potěšilo ho, když přijala jeho nabídku. Na podmínkách se dohodli téměř okamžitě. Jen v jednom bodě se neshodli. Nečekaně odmítala jakoukoli finanční odměnu. Nechtěla žádné peníze. To jej ohromilo, ale i poněkud zaskočilo. Když se jí ptal, proč to tedy dělá, do odpovědi se jí moc nechtělo. Nakonec se dozvěděl, že netouží po žádném trvalém vztahu, ale chybí jí občasný sex a nechce kvůli tomu riskovat náhodné známosti. Tato varianta, mít stálého milence, jí přijde bezpečnější a příjemnější. Překvapila ho. To byl totiž přesně ten důvod, proč se sám rozhodl pro tento plán.

   Poprvé se jako milenci setkali na neutrální půdě. V hotelu. Začátek jejich setkání byl hodně rozpačitý, ale nakonec se po skleničce vína oba uvolnili a prožili spolu překvapivě krásný večer. Zcela neplánovaně spolu zůstali i přes noc a to jej mělo varovat. Už tehdy poprvé porušili jejich striktní dohodu.

   Scházeli se, podle domluveného, nejprve každý čtvrtek. Nejčastěji u ní. Cítil se v tom malém bytečku jako doma. Byla dobrá kuchařka, pokaždé připravila skvělou večeři. Oproti původní dohodě s ní však vždy zůstal až do rána.  Zpočátku se jí pokoušel nechat nějaké peníze. Nebyly pro něj problém a ona naopak hlídala každou korunu. Přišlo mu hloupé, že jej každý čtvrtek hostí a vyvařuje mu. Vždy se kvůli tomu strašně pohádali. Měla svou hrdost. Tvrdošíjně odmítala jeho peníze. Nakonec to vyřešil po svém. Odvezl Míšu na nákup a celý jej zaplatil. Ze začátku prskala jako kočka, když ale oznámil, že v tom případě od dohody ustupuje, nakonec kapitulovala. Později jí začal nosit malé dárky. Těšilo ho dělat jí radost. Musel ale hodně přemýšlet, aby ji nic neodradilo dárek přijmout. Nesměl to být žádný šperk, drahá kabelka, nebo něco podobně nákladného. Velkou radost jí dělaly kytky a čokoláda. Když poprvé donesl lístky do Národního, jásala jako malá holka. Začali spolu chodit do divadla i na výstavy. Po čase ji začal zvát na společné víkendy. Byli spolu častěji, než určovala dohoda.  

   Odmítal si připustit, že se mu původní plán vymyká z rukou. Musel na ni myslet víc, než chtěl. I ve chvílích, kdy se to naprosto nehodilo. Měl jednání, důležité a zásadní. Žena sedící naproti němu měla kolem krku uvázaný šeříkově fialový šátek. Místo důležitých dat myslel na Míšu, která tuto barvu zbožňovala. Musel se zeptat, odkud žena šátek má a ve čtvrtek jej už Míše předával spolu s čokoládovými pralinkami a žlutými růžemi.

   Mobil pípnutím oznámil příchod SMS. Muž po něm bezmyšlenkovitě sáhnul, zprávu otevřel a jeho obličej se rozjasnil, jako když zpoza černých mraků vykoukne slunce.

   „Před chvílí proběhlo velké stěhování. Jiří, ten pokoj je tak krásný! Děkuji! Vůbec si nepřipadám jako v nemocnici. M.“

   Usmíval se. Po několika dlouhých dnech. Chodil za Míšou každý den. Ze začátku o něm vůbec nevěděla, ale později už jeho přítomnost vnímala. Držela se ho za ruku a jen se na něj smutně dívala. Mluvení jí strašně vyčerpávalo. Nikdy by nevěřil, že se může zápal plic takhle zkomplikovat. Když už jí bylo líp, vyjednal pro ni nadstandardní pokoj. Chtěl, aby měla pohodlí a klid. A dnes ji konečně na ten pokoj přestěhovali. V náhlém popudu vypnul počítač.

   „Jdu do nemocnice,“ oznámil své asistence.

   „Dobré zprávy?“ dovolila se přeptat, když viděla široký úsměv.

   „Ty nejlepší,“ ujistil ji. „Slečnu Míšu přestěhovali z JIPky na normální pokoj. Co myslíte, mám jí přinést květiny?“

   „Raději ne,“ zamyslela se asistentka. „Přece jenom je tam ten pyl, aby ji nedráždil ke kašli.“

   „Pane doktore, řekněte mi. Je slečna Nová ve stavu, kdy by mohla absolvovat cestu letadlem? Napadlo mě, že bych ji vyvezl k moři. Než aby chodila na procházky tady po Praze. Na pláži se jí budou síly čerpat líp, nemyslíte?“ otázal se zvesela muž. Přehlížel divoce gestikulující mladou ženu, která se myšlence bránila.

   „Nevidím jediný důvod, proč by slečna Nová nemohla rehabilitovat u moře. Ten mořský vzduch jí udělá jedině dobře a znáte to, kam nechodí slunce, tam chodí lékař,“ odsouhlasil cestu lékař. „Když se nebudete přepínat, budete hodně odpočívat, není důvod si takový pobyt odpírat. Pozor na sluníčko a na klimatizaci. A kam by to mělo být, jestli mohu být zvědavý?“ obrátil se lékař na spokojeného muže.

   „Myslel jsem na Seychely,“ odvětil muž. Mladá žena po jeho boku zalapala po dechu:  

  „Jiří, to ne. Maximálně Bulharsko. A vůbec, mohla bych se na pár dní zajet podívat do Jeseníků, ne? To by stačilo, viďte, pane doktore?“ bránila se.

   „Jistě. A pošlete nám pohled, slečno Nová. Ze Seychel nám ještě nikdo pozdrav neposílal,“ dobíral si ji lékař.

   Bílý písek na pláži ji ohromil. A luxus v hotelu také. Jiří ji rozmazloval a hýčkal. Měla pocit, že se jí to jen zdá. Musela sice ještě pořád hodně odpočívat, ale přesto se s chutí vydávala procházky po pláži, které byly den ode dne delší a delší. Moře a slunce bylo skutečně výborný lékař.

    „Nikdy jsi mi neřekla, proč jsi vlastně mou nabídku tenkrát přijala,“ podotkl muž. Slunce už zapadalo a oba byli po výborné večeři. Seděli na terase přiléhající k jejich ložnici, pozorovali oranžové slunce, jak se vpíjí do moře a popíjeli lahodné víno.

   „Tebe to zajímá?“ opatrně se zeptala mladá žena. Muž přikývl.

   „Je to stará historie. Měla jsem se vdávat,“ začala vyprávět trochu posmutněle.

   „Měla jsem už zamluvené šaty, hostina byla zajištěná, dorty, cukroví a svatební koláčky taky. Všechny zálohy uhrazené. Pozvánky vytištěné a rozeslané. Zbývaly necelé tři týdny. Byla jsem šťastná. Chodili jsme spolu pět let. O ruku mě požádal na Vánoce, svatba měla být v červnu,“ povzdechla si a upila víno.

   „Bylo to jak ve špatném filmu,“ pokračovala nevesele. „Přišel navečer domů a vypadal divně. Nechtěl mi říct, co se děje. Nakonec z něj vylezlo, že chce zrušit svatbu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ptala jsem se proč. Řekl, že mě už nemiluje. Prý jsem moc hodná holka, možná až moc. Nechce se po zbytek života se mnou nudit. A taky mu nevyhovuju v posteli. Tam jsem, podle něj nudná taky.“

   Na moment se odmlčela. Tyhle vzpomínky by nejraději z hlavy trvale vymazala.

   „Svatba se tedy zrušila. Navíc se ukázalo, že má nějakou dobu jinou. Chodili spolu už někdy od zimy. Se mnou plánoval svatbu a jí sliboval, že se rozejdeme. Cítila jsem se strašně, hrozně mě ponížilo jeho jednání i to co řekl. Už to jsou dva roky. Já jsem se od té doby docela bála se znovu zamilovat. A když jsme se potkali my dva, přišlo mi to jako dokonalé řešení. Navíc jsem si říkala, že se s tebou naučím umění milovat, abych už nikdy nikomu nepřišla v posteli nudná,“ pousmála se.

   Jiří mlčel. Zvedl se, opřel se o zábradlí a chvíli koukal do moře. Pak se otočil:

  „Můžu ti něco říct? Ten tvůj byl docela obyčejný blb. Měl jinou, potřeboval se rozejít, protože na něj tlačila a on místo aby přiznal barvu, tak to hodil na tebe, aby ses cítila vinna. Buď ráda, že ses ho zbavila. A co se týče toho nesmyslu o té posteli. Jsi skvělá a vášnivá milenka. Navíc se umíš uvolnit a naplno si to užít a to se mi hodně, ale fakt hodně líbí. Ty se nic učit nemusíš,“ usmál se.

   „Mně to jde s tebou tak nějak samo,“ přiznala. „Nikdy jsem se nikým necítila tak dobře, jako s tebou.“

   „Chyběla jsi mi,“ zašeptal muž a pohladil svou krásnou společnici po nahých zádech. Před chvílí se spolu konečně milovali. Poprvé od její nemoci.

   Spokojeně se protáhla a přitiskla se ještě těsněji k jeho nahému tělu.

   „To moře tak krásně šumí,“ usmívala se. „A všiml sis? Už vůbec nekašlu. To moře je zázrak. Děkuju, Jiří. Za všechno, co pro mě děláš,“ naklonila se nad mužův obličej a zvolna jej dlouze políbila.

   „Kdybys jenom tušila, jak jsem se o tebe bál,“ znovu ji pohladil. „Když jsem tě viděl na těch přístrojích, úplně se se mnou zhoupl pokoj.“

   Díval se do jejích rozzářených očí.

   „Mám problém, Míšo,“ přejel jí prstem po rtech. „Dohoda, nedohoda. Já to neplánoval. Miluju tě.“

   Dívala se na něj. Očima se vpíjela do jeho.

   „Řekni to ještě,“ zaprosila.

   „Miluju tě, Míšo,“ zopakoval.

   „Dohoda, nedohoda. Já tě miluju taky,“ pousmála se spokojeně.