oznámila mi Mirka. „Budu mu do jídla přidávat sádlo a do všeho začnu používat plnotučné výrobky,“ dodala chladně. „Já mu ten cholesterol vyženu až k nezměřitelným hodnotám! Klepne ho dřív, než se naděje.“ Nefalšovaně zuřila.
„Zbláznila ses?“ vyjela jsem na ni. „Chceš, aby zase skončil ve špitále?“
„Nezbláznila, drahá. Myslím to úplně vážně,“ podívala se na mě ledově modrýma očima. Takovou jsem ji zažila jen jednou. A to, když ji bývalý partner nutil k potratu. Zbavila se jeho. Syn se narodil a ona mu po pár letech přivedla nového tátu.
„Ruplo mu v kouli. Nebo spíš v koulích,“ vykřikla naštvaně.
„Leoš někoho má?“ vydechla jsem překvapením. To byl šok. Čekala jsem cokoli. Ale aby si Leoš našel milenku? On? Kyprý holohlavý padesátník, jehož jedinou vášní byly modely letadel a sbírání známek? Mirku zbožňoval a v roli náhradního otce obstál lépe než kterýkoli biologický táta. Nedovedla jsem si přestavit, že mou ráznou, vášnivou a trochu zbrklou kamarádku vymění za jiný model než letecký.
„To se divíš, co?“ vyjekla hystericky. „Prostě ho zabiju. Nedá se nic dělat.“
„Akorát mu bude zase špatně a nanejvýš dostane fakt infarkt. Ty se z toho sesypeš, jako loni, když tam ležel se žlučníkem. Vzpomeň si, jak jsi ječela na primáře, že tomu nerozumí a trváš na odborném vyšetření. A jak ses pak musela omlouvat, protože to žádná srdeční příhoda nebyla. Proboha, nechtěj nic přivolat,“ snažila jsem se její pomstychtivost mírnit.
Na jednu stranu jí rozumím. Leoš nepatří k těm, co by lehce zblbnuli. A Mirka rozvod nezvládne. Byli jako jedno tělo a jedna duše. Třecí plochy mezi sebou už dávno obrousili a ještě před pár měsíci se těšili, jak spolu zestárnou. Plánovali si velkolepý důchod někde v teple, u moře. Je fakt, že se Leošovi poslední dobou více než dařilo v podnikání. Po době odříkání a skromnosti nadešly zajímavější časy. No nazdar. Jestli v tom jsou peníze!
„Tak povídej. Jak jsi na to přišla? On ti něco svěřil? Nebo jsi ho začala šmírovat?“ přimhouřila jsem oči. Mirku jsem znala jako své boty. Věděla jsem, že by s tím problém neměla. To Leoš ji dokázal udržet na uzdě jako nikdo jiný.
„Začal cvičit a jíst zdravě.“
„To je dobře, ne? Měl přece nařízeno hubnout,“ nechápala jsem.
„Zhubnul. To jo. Taky pořád zatahuje břicho, koupil si kolo a začal chodit plavat. V pracovně jsem našla boty na běhání! Byl párkrát v soláriu a koupil si nové hadry,“ vypočítávala hříchy Mirka.
„Tak jestli zhubnul, musel si koupit menší oblečení, ne?“ řekla jsem nepřesvědčivě.
„Krávo,“ odbyla mě něžně Mirka.
„Párkrát jsem ho přistihla, jak s kýmsi telefonuje. Ale přede mnou to hned ukončí. A pořád si cosi s kýmsi píše na počítači. Buď cvičí, nebo je pryč anebo sedí u počítače!“
Poslední slova skoro vykřikla. Konečně se rozbrečela.
„Ale já se na něho můžu vykašlat. Prostě ho zabiju. Je mi jedno, jestli se mu něco stane. Nenávidím ho. Jak mi to mohl udělat?“
Utěšovala jsem ji dost dlouho. Od toho přítelkyně jsou. Vypily jsme spolu dvě láhve červeného, pomohla jsem jí vymyslet ještě pár dalších receptů, jak Leoše spolehlivě odstranit. Taky jsem jí už silně ovíněná odpřísáhla, že jí pomůžu tu couru vypátrat a Leošovi budu od této chvíle říkat jedině smrdutý opossume.
Zhulákaly jsme se pěkně. Leoš to měl spočítané. Mnou navrhovaný opakovaný úder pánví se zdál jako absolutně dokonalý nápad. Když už naše přátelství došlo do bodu, kdy jsme dolaďovaly drobnosti, tedy kam a jak ho zakopáme, dorazil obviněný domů.
Padouch. Přišel rozverný, rozveselený, rozzářený. A když nás viděl, rozsvítil se ještě víc. Zvedla jsem se, že si dojdu pro pánev. Mirka souhlasně pokývla hlavou.
„Holky, co slavíte?“ potěšeně přisedl.
„Tvůj infakrt,“ uchechtla jsem se. Nepovedlo se mi zvednout se pro tu pánev.
„Cože? Špatně jsem ti rozuměl,“ zatvářil se smrdutý opossum nechápavě.
„To je fuk,“ odsekla jsem.
„Mirko, musím ti něco říct. Hned teď,“ vyhrkl nedočkavě. Zvedl se mi žaludek. Z pití, nebo z něj?
Mirka ani nedutala. Ale její oči měly zase ten chladný odhodlaný výraz.
„Nebudeš tomu věřit. Snil jsem o tom už docela dlouho. A konečně je to tady,“ chrlil ze sebe. Obrátila jsem oči v sloup. Už je to tu. Nikdo mi celý život nerozuměl, konečně jsem potkal tu pravou. Budeme mít čtyři děti, a jestli neumřeme, budeme žít až dodnes.
„Dlouho jsem o tom přemýšlel, připravoval jsem se a popravdě i hodně konzultoval a řešil. Už je to definitivní. Podal jsem si přihlášku. Za tři měsíce se zúčastním svého prvního Iron mana. To je, viď?“
