Romance s příchutí vibrací

   „Tak jak se vám to stalo?“ přísně zopakoval otázku zamračený lékař. Vyděšená žena váhala s odpovědí. Pramínek krve nepřestával stékat, sestra ji znovu otřela. „Takže?“ ztrácel trpělivost lékař. „Vibrátorem,“ špitla žena se slzami na krajíčku.

   „Čím?“ pozvedl překvapeně hlavu doktor. Sestra jen rychle zamrkala.

   Rána příšerně pálila, cukalo v ní a pulzovalo řezavou bolestí. Mladá žena se navíc neskutečně bála, trpěla panickým strachem z doktorů a omdlévala už při pouhém pohledu na jehlu. A teď se po ní ještě chtělo, aby rozebírala před cizími lidmi tu trapnou příhodu.

   Zaslechla kovové cinkání nástrojů a k bolesti se také přidala i prudká nevolnost.

   „Slečno, neomdlívejte mi tu,“ zvedl jí nohy lékař.

   „Já se strašně bojím,“ vysoukala ze sebe a třásla se jako při zimnici. „Prosím vás, nepíchejte mě“ zaprosila.

   Doktor měl co dělat, aby se nerozesmál. V kontextu předchozího přiznání věta vyzněla velmi úsměvně. Bylo jí tak bídně, že svůj dvojsmysl vůbec nepostřehla.

   „Budu muset, slečno,“ nekompromisně prohlásil. „Nebo byste byla raději, abych vám tu ránu sešil bez umrtvení?“

   Rozplakala se: „Já se opravdu bojím.“

   Bylo mu jí líto. Lehce ji pohladil po tváři a jeho přísný výraz byl ten tam. Mluvil na ni jako na malé děcko.

   „Nebojte se ničeho, jen to trochu zaštípe,“ nasadil si rukavice a pustil se do práce. Pořád na ni mluvil a nutil ji, aby reagovala. Odpovídala neochotně a jednoslabičně, stále se třásla strachy a nevolností. Pracoval rychle a zručně.

   „Hotovo,“ usmál se na bledou ženu. „A vy mi teď za odměnu povíte, jak to bylo s tím vibrátorem, abych to mohl sepsat do zprávy.“

    Zasmál se jejímu tichému zaúpění.

   „Tak povídejte,“ vybídl ji.

   „Nepředstavujte si nic pikantního,“ rudla žena. „Můj snoubenec ho náhodou našel. Strašně se na mě rozzlobil a v hádce ho po mně hodil. A nechtěně mě zasáhl tím tvrdším koncem, kam se dávají baterky,“ líčila plaše.

   Muž zvážněl: „Moment, takže toto vám udělal váš snoubenec?“

   „On nechtěl,“ reagovala rychle. „On se jenom zlobil, že jsem si to pořídila.“

   „A proč se proboha zlobil?“ vstoupila do hovoru nechápavě mladá sestra. „Vždyť na tom přece nic není.“   Zrudla při pohledu na lékařovo pozvednuté obočí a raději se zase věnovala poklízení po zákroku.

   „Vy ho neznáte, sestři. On tyhle věci neuznává, tvrdí, že je používají jen takové ty lehké holky. On je tak trochu konzervativní,“ řekla žena unaveně.

   „Alespoň, že vás vzal sem na ošetření,“ zabručel lékař. Občas na chirurgii potkával oběti domácího násilí. Ale takovou kuriozitu ještě nezažil. Už mu však nebyla ani trochu k smíchu.

   „Já jsem přijela sama, taxíkem,“ bezelstně přiznala bledá žena.

   „Prosím?“ nevěřil svým uším muž.

   „On se na mě snoubenec pořád hrozně zlobí, nemluví se mnou. Odešla jsem, když se díval na televizi. Ani si toho nevšimnul,“ řekla žena, jako by to bylo přece samozřejmostí.

   Lékař si zamyšleně mnul špičku nosu. A pak se nečekaně zeptal:

   „Bolí vás hlava?“

   „Jo, dost,“ vydechla unaveně. Povídání ji evidentně vyčerpávalo.

   „Kde?“

   „Všude, ale nejvíc tam,“ ukázala na čerstvou jizvu nad okem.

   „A je vám špatně?“

   „Trochu.“

   „Na zvracení?“ dožadoval se konkrétní odpovědi.

   „Taky.“

  „Takže je. Sestro, slečnu přijmeme na oddělení. A pro jistotu chci ještě rentgen hlavy,“ zaúkoloval zdravotní sestru, která jen překvapeně přikývla.

   Mladá žena se pokusila posadit: „Ale mě už nic není, pane doktore,“ lhala a  její oči prozrazovaly stav absolutního zoufalství. Usmál se.

   „Nebojte se, osobně dohlédnu na to, abychom vás píchali co nejméně,“ neodpustil si.

   „Tak jak se cítíte?“ přejel prsty polospící ženě zlehka po tváři unavený lékař, když před tím zkontroloval pomalu kapající infuzi.

Cukla sebou: „Kolik je hodin?“

   „Málo, teprve bude pět. Je to lepší?“ zajímal se.

   „Ani moc ne, připadám si, jako bych slezla z kolotoče,“ zavřela zase oči.

   „Tak ještě spěte, přijdu se za vámi zase podívat,“ znovu ji pohladil.

   Přemýšlel, jestli jí má říct o tom, co za se cirkus těsně před půlnocí semlel na ambulanci. Času dost, usoudil. Práci mu dopoledne ušetřila postarší denní sestra.

   „Představte si, pan doktor řval tak, až jsme měli strach, že probudí celé oddělení. Málem toho vašeho zmlátil. Držel ho pod krkem a křičel na něj. Měla byste se na něho vykašlat. Doktor taky říkal, že tak krásná ženská jako vy má na víc, než na takového zakomplexovaného hysterického impotenta.“

   Přiběhla do kavárny, už seděl u malého stolku a mával na ni.

   „Dobrý den, pane doktore,“ trošku se zadýchávala. „Promiňte, ujela mi tramvaj.“

   „Dobrý den, nic se neděje. Ukažte,“ naklonil se k ní. „Hezky jsem vám to udělal,“ pochválil se.

Její červené tváře ho rozesmály.

   „Tak povídejte. Jak se máte? Něco jste mi v nemocnici slíbila. Jsem hrozně napjatý, jak to všechno dopadlo,“ vyzvídal hned po té, co si u milé servírky objednali kávu.

   „Překvapila jsem sama sebe, pane doktore,“ usmívala se naplno. Vypadala spokojeně a vyrovnaně. Samolibě se protáhl. Tak se nespletl. Kdepak, holka, která má odvahu si zajít koupit vibrátor, i když má doma uzurpátora a hysterického mravokárce, ta se nedá.

   „Řekla jsem si, že když jsem přežila to vaše píchání, přežiju už všechno,“ sklopila cudně oči a pusa jí trošku zacukala. Vrátila mu to přivítání i s úroky. Postarší dáma sedící u vedlejšího stolku si oba pohoršeně sjela pohledem.

   „To to bylo tak hrozné?“ naklonil se k ní.

   „Bylo,“ souhlasila. „Pokaždé jsem počítala vteřiny a modlila se, aby už byl konec. Ještěže Vám to nikdy moc dlouho netrvá.“

   Dáma u vedlejšího stolku se znechuceně zvedla.

   „Potvoro,“ procedil mezi zuby, ale bavil se. Počkal, až se žena přesune a zeptal se:

   „Jak to probíhalo?“

   Zvážněla. Pohrávala si se lžičkou, míchala v kávě imaginární cukr.

   „Z nemocnice jsem jela raději k mojí mámě. Doma byl jen její manžel. Když jsem mu svěřila, že se bojím sama do bytu pro věci, nastartoval auto a jel tam se mnou. Naštěstí. Můj bývalý udělal příšernou scénu, něco podobného tomu, co předvedl tenkrát u vás na ambulanci. Křičel na mě, že se s váma kdovíjak dlouho tahám a že tu hračku mám od vás. Víte, jaký to byl trapas? Mával tím otčímovi přímo před nosem. Ex řval, že jsem ho podváděla, nic mi prý nedá, nemám na nic nárok. A pořád šermoval tím vibrátorem. Mámin manžel najednou udělal krok dopředu, vyrval mu ten vibrátor z ruky, podal mi ho a pak toho mého bývalého přítele docela obyčejně profackoval. Neřval, nenadával, jen ho fackoval. Pak na mě houkl, ať si zabalím svoje věci. V klidu jsem si sbalila, naštěstí jsem tam toho zas tolik neměla, vrátila klíče a mohli jsme jít. Otčím mě vyšoupl na chodbu i s taškama a na chvíli se na chodbičce s ex zavřel. Co mu řekl nevím, ale mám od té doby od bývalého pokoj.“

   Dívala se na spokojeně tvářícího se muže: „Na ulici na mě otčím houkl, jestli bych si tu hračku nechtěla schovat raději do tašky, ať lidi tak nezírají. Já ten vibrátor pořád držela v ruce,“ zasmála se.

   „A je ještě funkční?“ neodolal muž.

   „Je,“ zaculila se znovu.

   „Pak se mě otčím v autě ptal, co to mělo všechno znamenat. Tak jsem mu to vysvětlila. Řekl, že je ex pako. Normálního chlapa, když něco takové najde, napadne spousta jiných věcí, co by s tím s partnerkou dělali a ne, že to po ní bude házet,“ usmívala se dál.

   „Souhlasím,“ přikývl muž a nemohl se nabažit světýlek v jejích očích.

   „Dejte mi číslo na toho vašeho bývalého,“ navrhl.

   „Na co?“ vyvalila oči.

   „Pošlu ho své exmanželce,“ ušklíbl se. „Mohli by si rozumět.“

   „Máš hlad?“ ozvalo se z kuchyně.

   „Příšernej,“ odpověděl muž a shodil ze sebe svrchník, rychle se přezul.

   „Nebudeš mi věřit, koho jsem měl dnes v ambulanci,“ vešel do kuchyně, políbil ženu na krk a posadil se ke stolu.

   „Koho?“ cinkala s nádobím žena.

   „Teď se podrž. Vrhače erotických pomůcek. Tvého bývalého snoubence.“

   Žena se zarazila: „Tys ho ještě poznal?“

   „Ten jeho obličej, miláčku, nikdy nezapomenu,“ ujistil ji vážně muž. „To byl pohled pro bohy. Poté, co mě uviděl za stolem, ztuhl a bylo vidět, jak by nejraději z ordinace utekl. Ale já jsem si ho vychutnal. Dělal jsem, že vůbec nevím, kdo to je,“ byl spokojený sám se sebou muž.

   „Co jsi mu provedl?“ s obavami se optala mladá žena.

   „Tak trochu jsem ho pozlobil, ale neboj,“ zašklebil se jako malý kluk.

   „Když odcházel, děkoval mi. Vyprovodil jsem ho na chodbu, čekárna byla úplně plná. A já ho přátelsky poplácal po zádech a kamarádsky mu přede všemi řekl: Pane Olšanský, poděkovat bych měl spíš já vám. Nebýt vás, nikdy bych nepoznal svoji úžasnou ženu. Kdybyste totiž tehdy svou bývalou snoubenku nezmlátil tím vibrátorem, co před vámi pro jistotu schovávala a místo toho jí to pořádně udělal, možná by dnes na vás čekala tady v čekárně. Znám ji, určitě by vás nenechala jet samotného taxíkem, jako tehdy vy ji, když měla rozmlácenou hlavu a otřes mozku. Pak bych ji ovšem nemusel ošetřovat, což by bylo pochopitelně na jednu stranu dobře, ale zas bych ji nemohl ukecat, aby si mě vzala.“

   Na ženu šly mrákoty: „To jsi neudělal, že ne?“

   „To víš, že udělal,“ spokojeně založil muž ruce za hlavu. „Čekala tam na něj nějaká slečna, ta když to slyšela, zbledla jako stěna a tvářila se, že k němu nepatří. Docela jsem mu nezáviděl, když musel tou plnou uličkou projít až k východu.“

   „Ty jsi cvok,“ usmívala se a tam někde uvnitř se tetelila radostí nad tím, jak jejímu muži na ní pořád tolik záleží.  „Kolik chceš knedlíků?“