Před pěti lety se naše rodinná rada se snesla, že koupíme pejska. Tehdy čtyřletá dcera naše rozhodnutí nejprve sabotovala pádem na znak a hlasitým řvaním se dožadovala kočičky. Po hodinovém vyčerpávajícím vysvětlování, podplácení a lákání uznala, že pejska tedy ano.
A začalo hledání vhodné rasy. Boj to byl urputný, Holčička chtěla pejska s tenkým hláskem, malou chlupatou kouličku, manžel řval, že smeták bez tyče doma nechce, že chce psa a navrhoval vlčáka, nebo ještě lépe huskyho. Já jsem omdlela, protože od malinka trpím fóbií ze psů (když jsem šla jako malá do lidušky a na chodníku pobíhal pes, vrátila jsem se raději domů a strpěla výprask, že jsem nebyla v houslích). Po vzkříšení mi manžel vysvětloval, že ze psů není třeba mít strach, protože on jich vychoval už několik a všichni byli ukáznění, koneckonců strýc cvičil policejní psy a všechno ho naučil. Zneužila jsem tedy jeho slabosti pro naši milovanou dceru a po vzoru Černé kroniky z filmu Ať žijí duchové, jsem mu citovala několik tragických případů napadení dětí těmito plemeny. Pohled, který mě za to stihl, mně vyburcoval a donutil mě zapátrat v odborné literatuře, kde jsem si ověřila, že sympatické plemeno k dětem je mimo jiné labradorský retriever. Samozřejmě PP. Vyzbrojena argumenty jsem manželovi předložila své požadavky. Bude to labradorský retriever, fena, PP a hlavně nebude dominantní (dozvěděla jsem, že se pozná lehce, je to ten typ štěněte, který Vás při návštěvě chovatele poběží přivítat jako první a ničeho se nebojí). Naše fena bude spíše submisivní, klidná, bude poslouchat na slovo, perfektně ji vychováme a bude dceřina a moje nej nej nej kamarádka.
Můj návrh kupodivu byl přijat a tak jsme začali trávit večery hledáním inzerátů s pejsky. Já jsem sice požadovala čokoládovou fenečku, nicméně, kdo by odolal dětským prosbám, že chce pejska smetanového. Mělo mě trknout, že tento pojem není z její hlavy, a že ji manžel zcela sprostě proti mně navedl. Druhý ústupek na sebe nechal dlouho čekat. “Na co papíry?“ obořil se na mě můj muž. Jakékoli mé argumenty okamžitě smetl se stolu, uzemnil mě větou: “I ten bezpapírák má právo žít. Mají ta štěňata kvůli tobě utopit?“ Když pak prohlásil, že má v baráku samé baby a chce tedy chlapa psa, ani jsem už nebyla zaskočená. Jen jsem si přísahala, že pejska si u chovatele vyberu já!!!
A nadešel den, kdy námi vybraná paní chovatelka zavolala a oznámila, že pejsci jsou už oočkovaní a můžou hledat novou rodinu. A začala válečná porada. Dcerunka vřískala, že chce pejska už teď, má už pro něj jméno Bingo (a se jménem jsme nehnuli, nedala nám šanci jej jakkoli změnit). Já jsem zdůrazňovala, že pro psa si má jít celá rodina a společně (tedy já) jej vybrat. Manžel namítnul, že má do 300 km vzdáleného města za dva dny cestu a psa přiveze sám. Podotýkám, že cesta spočívala ve čtyřdenním pobytu u řeky spolu s asi dvaceti jinými muži, kdy volný čas ubíjeli chytáním ryb, popíjením alkoholických nápojů a celkovým chátráním zevnějšku. A opět se v mém milovaném manželovi probudil sklon pro intriky a úlisnosti a obrátil se na dcerku s přesvědčováním, že on sice pojede pro pejska sám, ale budeme ho mít už v neděli. Kdybychom to udělali, jak chce maminka, měli bychom pejska až někdy příští týden. A ten andílek, mnou bolestivě porozený, mnou kojený a opečovávaný, se nadchl, zajásal a prohlásil: “Tatínku, ty jsi úžasný, krásně jsi to vymyslel. Mám tě tak ráda.“ A začala lítat po pokoji a řvát, budeme mít Binga, budeme mít Binga.
A tak jsem kapitulovala a zavolala chovatelce, kdy si manžel pro pejska přijede a ze msty jsem přidala, ať se nelekne, že po chlaparku bude poněkud špinavý, neestetický a patrně v kocovině. Paní se upřímně smála a miláček mezi zuby tiše procedil, že jsem zmije.
Pocit vítězného opojení mě přešel hned v neděli. Od rána jsme odrážela útok malého nedočkavce, kdy už ten táta toho Binga přiveze. Pozdě odpoledne konečně dorazilo auto. Všichni jsme šli toho našeho nového člena rodiny přivítat. Čekala jsem maličké štěně, které bude smutné, vyděšené z dlouhé cesty a bude se k manžovi stále tulit. Místo toho se po otevření dveří z auta vykutálel malý lední medvěd a hned splašeně letěl ke mně, pak k pištící dceři a hned zase zpět, radostně vrtěl ocáskem, lítal jak potrefenej a já si říkala, no nazdar, ten je na naši rodinu jak šitej.
S malou obavou jsme se zeptala, jak ho můj drahý vybíral. Zářivě se usmál a pyšně, stejným tónem a se stejným výrazem, jako když mluví o naší malé dceři, mi oznámil, že si ho vůbec nevybíral, Bingoušek si ho vybral sám. Hned k němu běžel, poskákal ho a hlavně se od něj nechtěl ani hnout. Pomooooooooc, toto má být submisivní fenečka čokoládové barvy?? Než jsem muže stačila nakopnout, Bingo se ke mně přiřítil, kouknul na mě svýma jedinečnýma zelenýma očima a já byla ztracená. Ta nažloutlá mohutná koule mě okouzlila tak, že jsem najednou zapomněla na strach ze psů a věděla jsem, že ho budu milovat jako jednoho z nás.
Kupodivu mě láska k němu nepřešla, i když některými svými činy si říkal o opak a způsoboval srdeční kolaps některým členům rodiny. Nechce se mi vypisovat veškeré škody, namátkou vyberu ožraný a rozcupovaný klematis, na který byla babička mnoho let pyšná, okousaný a následně pozřený tmel z obložení okolo domu, rozkousaná plachta od pískoviště a s tím související postupná likvidace formiček, lopatek a hrabiček, rozcupované dráty od venkovního zvonku (původně dobře zalité asfaltovou gumou, tudíž nám zvonek buď nezvonil a nebo naopak zvonil stále), okousané rukojeti koloběžky, napůl snězená dřevěná branka, díry (tedy spíš hroby) v záhoně a na trávníku, vytrhané a spolykané mrkve, roztahané a ztracené dříví od krbu, nebo totální likvidace hadice. Podotýkám, nažrat dostával jako štěně dle pokynu veterinářky 3x denně, přesto mu to nezabránilo (mimo výše uvedené), aby si nepochutnal na spadaných jablkách, vytahaných syrových bramborách, případně spolykání lahodných letáků. Zapomněla jsem na cigarety, jejichž pozření manžel nesl obzvlášť těžce. Pravidelné blibkání nám dodatečně ukazovalo, co vše naše miloučké štěňátko stačilo spapat.
Vypadá to, že místo labradorského retrievera máme doma psa zkříženého s kozou, popelářem a krtkem. To, že babičce spásl záhony s květinami, jej stavělo do pozice predátora číslo jedna, na kterého je nutno nepřetržitě dohlížet, což si vzala na starost naše miloučká a hodňoučká holčička. Její zábava číslo jedna byla honit Binga s dětskými hrabičkami a pokoušet se jej jimi uhodit. Občas pes nestihnul zavčas utéct a jednu schytal. Kupodivu nám ji nezardousil, ani se jí nevyhýbá. I když ho nechtěně praštila smetákem do hlavy tak, až to cinklo. Dokonce se tvářil, že je to jeho nejmilejší hra na světě.
Dcerunka měla vůbec geniální nápady, snad na nás nikdo nepošle ochránce zvířat. Zkoušeli jste už nacpat pejskovi ocásek do zadku? Naše děvčátko ano, stejně tak zkoušela, jak dlouho Bingo vydrží mít nacpané ucho v očích. Jednou si dokonce stěžovala, že ji Bingo nechce vozit na zádech, že si chtěla hrát na Popelku.
Lítali spolu jak urvaní ze řetězu, kolikrát jsem nevěděla, koho mám hubovat dřív. Na stará kolena se ze mě stala uječená hysterická macecha, která pořád jenom něco zakazuje.
Kdo z vás čeká, že budu psát, jak můj proškolený manžel báječně cvičí psa a máme z něj dokonalou osobnost, tomu se svěřím, že veškerý výcvik mám na starosti samozřejmě já. Ale jsem jednička, protože jsem zvládla povel sedni, lehni, čekej a můj speciální hají a spi. Po něm skutečně položí hlavu a usíná. Reaguje i na povel buc, či vezmi si - ten je jeho nejmilejší.
Podtrženo – sečteno. Bingo do naší rodiny báječně zapadl, neumíme si to už tady bez něj jaksi představit. A zjišťuju, že bez něj u nás byl dříve takový klid, pohoda a … vlastně docela nuda.
