Prasák

Popravdě, ačkoli svou postavou nepřehlédnutelný, vypadal spíš nezajímavě a nesměle. Nijak ji nezaujal, nebýt toho, že pod jeho váhou praskla lavice u ohniště a on se s rámusem zřítil na zem. Moc toho nenamluvil, ale když glosoval, následoval vždy výbuch smíchu. 

   Víc si všímala jeho psa. Vlastně napřed zaregistrovala jen toho nádherného retrívra. Teprve poté zahlédla obličej jeho pána. Netvářil se příliš přívětivě, když přísnýma očima sledoval její fenku.

   „Doufám, že nehárá,“ zaslechla jeho pichlavý komentář. Protiva. Asi bych brala hárající Mášu mezi tolik lidí.  Ale psa měl parádního. Málokdy se vidí taková povaha. Klidný, přátelský, veselý a neskutečně sympatický. Vyrovnaný pohodář.

   U ohně bylo veselo. Jedna historka střídala druhou, ani kytara nezahálela. Už ji z toho dlouhého sezení trochu tlačil zadek, tak se protáhla a šla se projít kolem chaty. O chvíli později tmu rozetnul vyděšený jekot:

   „Ty prasáku jeden! Okamžitě přestaň, hnusáku odporná,“ nesl se zoufalý hlas. Zábava u ohně v mžiku přešla v úlek a všichni se v obavách rozběhli za hlasem.

   „Ten váš děvkař mi znásilňuje Mášenku!“ namířila nekompromisně prst na zadýchaného muže a z očí jí šlehaly blesky. O kousek dál se oba psi nerušeně věnovali započaté činnosti.

   „Nemyslete si, že jsem si nevšimnul, jak ho ta coura celý večer nestydatě sváděla. Tak jaképak znásilnění!“ obořil se na ni rozhněvaný muž. Tvář mu zbrunátněla a zdál se ještě o kousek větší, než za normálních okolností byl.

  „Jak to mluvíte o mé Mášence, hrubiáne? Co si to dovolujete? Je to nemravný chlívák, který celý večer myslel jen na to, jak se jí zmocnit! Ale to se dalo čekat, jaký pán, takový pes!“ zvedla nebezpečně hlas a ani nepostřehla, jak se všichni kolem dobře baví.

   „Já jsem podle vás chlívák a hrubián? Já?“ hromoval muž. Teprve nyní psi na hlas zareagovali a neochotně veřejnou exhibici ukončili.

   Popadla překvapenou fenu do náruče, ani se na rozhořčeného muže neotočila a uraženě odcházela středem. Jejich společní přátelé se dusili smíchy. Rozhněvaného muže dobře znali a věděli, že zrovna na něj by seděla zcela opačná označení.

     O pár týdnů později mu kamarád přinesl fotky z oné oslavy. Byl na nich zachycen nejen nezapomenutelný pád z rozsednuté lavice, ale také rozjařené obličeje u ohně a hrající si psi. Ještě teď se mu zvýšil tep při vzpomínce na hádku za chatou. A kamarád jakoby vycítil, na co myslí, okomentoval poslední fotku, kde se panička muchluje se svou milovanou fenkou:

   „Už se to k tobě doneslo? Pár dní po těch narozeninách ji srazilo auto. Byla na místě mrtvá.“

   Muž ztuhl šokem. Prohlížel si rozesmátou tvář a pocítil prudkou lítost. Pro všechno co ve zlosti vyslovil a hlavně pro to, co nenašel odvahu říct nahlas. Polkl a zmohl se jen na otázku:

   „Kdy byl pohřeb?“

   Kamarád se zatvářil nechápavě:

   „Jaký pohřeb? Asi ji někde zakopala, ne?“

   „Cože?“ byl zmatený muž.

   „A co se asi tak dělá, když ti zemře pes?“

   Ta úleva byla přímo hmatatelná. Vyžádal si adresu.

   „Promiňte, že vás takto bez ohlášení obtěžuji. Ale až dnes jsem se dozvěděl, co vás potkalo. Tak jsem se přišel na vás podívat,“ díval se starostlivě do překvapené tváře. Smutně se pousmála a pozvala jej na kávu.

   Ani se nestačil šálku s horkým nápojem dotknout a už ji svíral v náručí. Utěšoval ji, jak uměl. Tiše naříkala a slzami mu smáčela vybledlé tričko.

   „Nezlobte se, úplně jsem vám promáčela triko,“ omlouvala se po čase.

   „Jestli to jsou slzy, tak to nevadí. Ale postřehl jsem, že jste párkrát smrkala,“ řekl naoko ustaraně. Vyprskla smíchy.

   „Do kapesníčku, vy popleto,“ usmívala se a po chvilence zaváhání se znovu zabořila do jeho měkoučké náruče. Byla tak pohodlná, jako peřinka. Cítila se v bezpečí a chráněná před celým světem.

   „A nechtěla byste jít někdy s námi na procházku? Znám jedno krásné klidné místo za městem. Mohlo by se vám tam líbit. Albert je tam jak v psím ráji,“ dořekl a trochu se zalekl svých slov. Její spontánní souhlas jej trochu překvapil a hodně potěšil. Domluvili se hned na zítra.

   Když za ním zamykala domovní dveře a přes sklo sledovala jeho mohutnou postavu, musela se usmívat. Měla jsem tehdy přece jenom pravdu. Jaký pán, takový pes.