„Ale já to bez lásky dělat nemůžu, musím být zamilovaná,“ snažila jsem se odmítnutí zjemnit. Ležel na mně a díval se pohledem zaručující mi vystěhování na Sibiř. A pak řekl tou svou nezaměnitelnou ironií: „Paní spisovatelko, pěkně vám ta vaše romantika leze na mozek.“
„A cos mu na to řekla ty?“ umírala zvědavostí moje nejlepší kamarádka Světlana.
„No co,“ pokrčila jsem rameny. „Řekla jsem mu pravdu. Doslova: Pane presidente, ale já vás nevolila, já dala hlas Járovi Cimrmanovi.“
„Ty jsi blbka,“ vyprskla Světlana smíchy, až mě zasypala lavina sladkých koláčkových drobků.
„Byl úplně spocenej. Pot mu kapal z obličeje,“ otřepala jsem se při vzpomínce ještě teď.
„Když se mi začal dobývat pod peřinu, úplně jsem zpanikařila,“ snažila jsem se co nejpřesněji rozvzpomenout na začátek.
„Cos měla na sobě?“ chtěla znát detaily Světlana.
Ošila jsem se: „To bavlněný pyžamo s jahůdkama,“ prozradila jsem neochotně.
Začala řvát smíchy.
„No a co, je teplý a není mi v něm zima na záda. A ty vlněný ponožky…“ nestačila jsem doříct.
„Takže ty jsi měl v posteli Miloše Zemana a na sobě pyžamo s infatilníma jahodama a tlustý ponožky?!“
Musela ten koláč odložit, jinak by ji zadusil.
„A co on na to?“ chtěla vědět.
„Nic, asi jsem se mu v tom pyžamu líbila. Snažil se pod něj dostat a servat ho ze mě. Já ho pořád prosila, že nechci, ať toho nechá, že nemůžu a takový ty kecy a on se pořád snažil toho pyžama zbavit. Ponožky mi nechal. A nehýkej,“ otráveně jsem Světlanu napomenula.
„Hele, a jakýho ho měl?“ zatoužila vědět.
„No to jsem si mohla myslet, že se mě zeptáš zrovna na tohle,“ obrátila jsem oči v sloup. Natolik Světlanu znám, že jsem tuhle otázku celou dobu čekala.
„Nezamlouvej to a mluv,“ nedala se odbýt.
„Já nevím. Měl na sobě trenky. Kostkovaný,“ prozradila jsem pikantní detail.
Světlana zajela pod stůl. Chvíli tam smíchy hýkala, pak se vynořila a zeptala se: „A co bylo dál?“
„Nic, mlčel. A díval se. Dlouho. Já furt plkala o té lásce a důvěře a tak. Znáš mě. Pak se oblékl, upravil se a pak se mě zeptal tou svou dikcí, jaké mám ráda květiny. Prý by mi slušela růže, je stejně nevinná a odzbrojující jako já. Usmál se a odešel z toho hotelového pokoje. O Sibiři nakonec nemluvil.“
„Takže až na pár doteků nic nebylo,“ zklamaně povzdechla Světlana. „A líbal tě alespoň?“
„Ne,“ povzdechla jsem si. „Já mu jakože cudně ucukávala.“
„Blbko,“ zopakovala Světlana. „A ty se s ním nějak víc znáš?“
„Ani ne, viděli jsme se jen jednou,“ mávla jsem rukou při vzpomínce na dávné setkání.
„Ale chápeš to, Světlano? Kdyby to byl Martin Shaw, nebo Chow Yun Fat, neřeknu ani slovo a pyžamo zahodím i s ponožkama sama, ale Miloš Zeman? Po sto letech konečně erotický sen a vleze mi do něj zrovna on!“
„Nemáš furt číst ty blogy na iDnes,“ zlomyslně si rýpla Světlana. „Kdybys se mnou chodila do posilovny, mohlo by se ti zdát třeba o …“
„Schwarzenbergovi, co ho tam máte od voleb na plakátě,“ ušklíbla jsem se. „To bych si teda pomohla.“
„Tobě se pořád něco nelíbí,“ mávla rukou Světlana a dojedla konečně ten zbytek tvarohového koláčku.
