Láska ve třech

   „To je tvůj dům?“ optala se Markéta. Konečně dosáhla toho, aby ji Břetislav pozval k sobě. Čekala mládenecký byt, ale příjemně zařízený, navíc poměrně rozlehlý dům, ji překvapil. „Ne, náš společný. Hynkův, Leušky a můj,“ s úsměvem odvětil oslovený muž.

„To jsou tví sourozenci?“ napadlo ji jako první.

   „Kdepak,“ dál se usmíval Břetislav. Nemohla z něj spustit oči. Tmavé vlasy, široká ramena. A ta vyrovnanost a pohodové naladění. Od první chvíle byla jako uhranutá, Břetislav byl mužem, po jakém ve svých představách vždy toužila. Všelijak mu nenápadně nadbíhala, až ji dnes pozval k sobě, aby u kávy probrali ty nemožné tabulky na další poradu. Byla přesvědčená, že se dočkala.

   „Tak kdo to tedy je?“ pokusila se o koketní úsměv.

   „Hynek je můj nejlepší kamarád,“ nepřestával se na ni usmívat muž. „A Leuška je naše milá.“

   „Milá?“ snažila se žena o pochopení věty, jejíž prvotní význam ji neskutečně šokoval a vykolejil.

   „Přítelkyně,“ přeložil muž a soucitně sledoval dopad svých slov na ženu. Věděl, jak moc se snaží a nadbíhá mu. Nedalo se to přehlédnout. Bylo mu jí líto. Ale zároveň jí nechtěl dělat plané naděje. Proto se rozhodl jí říct pravdu. Příliš si jí vážil, než aby si něco vymýšlel.

   Markéta lapala po dechu.

   „Úchylové,“ ujelo jí tiše. Muž sedící naproti ní neřekl nic. Nezlobil se. Za ta léta společného života už toho vyslechl hodně, naučil se nic si z toho nebrat osobně.

   „To spolu spíte všichni tři naráz, nebo se střídáte?“ kysele si ulevila.

   „Jak kdy,“ nezmizel úsměv muži z tváře. „Jak si Leuška přeje.“ Vzpomněl si na dnešní ráno. Šeptala už trošku zadýchaná: „Hynku, miláčku, nezlob se. Já mám dnes chuť na Břeťu. Tebe si vezmu do pusy, můžu?“ Nezlobil se ani jeden. Takhle to chodilo. Volila Leuška, ale nikdy ani jednoho neošidila.

   „Prosím?“ polkla na prázdno kolegyně Markéta

   „Ona má právo veta. Ale náš vztah není založený jen na erotice. Nechceš panáka?“ zeptal se starostlivě. Markéta střídavě bledla a rudla. Vyřčené s ní skutečně zamávalo.

   „Na, napij se,“ podal Markétě sklenici.

   „Jste spolu už dlouho?“ zeptala se tiše. Třeba má ještě naději. Ale nebyla si jistá, zda o to ještě tak úplně stojí.

   „Osmý rok,“ rozvzpomínal se muž.

   S Hynkem byli kdysi kolegové. Tehdy jedenadvacetiletou Leušku potkali na jakémsi charitativním plese. Nezávisle na sobě na ní vyloudili telefon. Necelý měsíc chodila s oběma, nevěděli o sobě. Jednou to ale prasklo. Sešli se u ní doma. Byla z toho ošklivá hádka. Střídavě vyčítali jí, pak chvíli řvali na sebe, málem se i poprali. Pak se zase pustili do ní. Těch ošklivých slov, co padalo. A náhle postřehli, že pláče. Byl to tichý pláč. Z jejích nádherných očí padaly velkou rychlostí obrovské slzy. Stékaly do výstřihu, za moment měla krajku trička celou mokrou. Byla úplně sinalá, její jindy růžové rty nebyly v obličeji téměř vidět. Tichounce šeptala stále dokola: „Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se…“

   S Hynkem se později shodli, že pocítili stejnou měrou vinu i strach. Už tehdy ji oba silně milovali. Začali ji utěšovat. Sladkými slovy, konejšivými doteky a později i letmými polibky. Nikdy si už nedokázal vybavit, kdy se to celé zvrhlo. Byl jako očarovaný. Hynek se mu později přiznal, že cítil totéž. Jako by záleželo jen na tom, aby byla Leuška šťastná. Oba se snažili jí dokázat svou lásku a toužili jí dát maximální rozkoš.

   Když bylo po všem, Leuška se s  pláčem přiznala, že je miluje oba stejně silně a neumí si představit život bez jediného z nich. Celou tu dobu, co je zná, myslí jen na to, koho z nich vyvolit. Ale nedokáže to.  Nejde to. Chce Hynka i Břeťu. A jestli ji opustí oba, zemře žalem.

   Věřili jí každé slovo. Ta dívka nedovedla lhát. Její oči ji vždy prozradily. Tehdy tu myšlenku vyslovil poprvé nahlas Hynek. Mluvili celou noc. Chvílemi se dohadovali, padlo i slovo rozchod, i sliby nekonečné lásky. Nad ránem už měli všichni jasno. Oběma mužům na dívce neskutečně záleželo. Okouzlila je natolik, že odhodili všechny předsudky a konvence.

   Leuška byla neskutečně zranitelná. Vyděšené ptáčátko. Nejistá a úplně bez sebevědomí. Věkový rozdíl mezi ní a muži byl poměrně vysoký. Od Břetislava ji dělilo šestnáct let, od Hynka dokonce třiadvacet. Po nějakém čase důvody toho všechno pochopili. A o to více se snažili, aby jejich Leuška měla jen to nejlepší.

   Leuška nejhůř nesla jakoukoli hádku, či neshodu. V tu chvíli úplně ztuhla, v horším případě pobledla a neustále se omlouvala. Žárlila. Hodně. Ale nikdy nedělala žádný výstup. Místo klasické žárlivé scény bylo možné až téměř nahmatat její panický strach. Byla si jistá, že ji opustí. Jako její tatínek, který od rodiny odešel, když ještě Leuška chodila do školky.  Po tatínkovi se v jejím životě mihlo několik strejdů. Přistupovala k nim nejprve s nedůvěrou, ale byla tak vyhladovělá po lásce, že znovu oddaně podlehla a v tu chvíli ji, absolutně nepřipravenou, zase opustili. Byla přesvědčena, že chyba je v ní. Až o mnoho let později pochopila, co bylo skutečnou příčinou. Její matka podléhala čím dál víc alkoholu. Měnila se nejen fyzicky. Byla z ní zlá, ulhaná, paranoidní a nebezpečná troska. Ubližovala nejen slovy. Zemřela měsíc před Leuščinými osmnáctinami. Oba muže mrzelo, že už jí nemohou vykřičet do obličeje výčitky a zlobu za to, jak Leušce ukradla dětství, normální dospívání a vnímání světa i sebe samé. Místo pomsty se rozhodli všechno své nejmilovanější bytosti vynahradit. A ona jim jejich lásku vracela plnými hrstmi. Dbala na to, aby se ani na moment nikdo necítil na druhé koleji. Hýčkala je s plachou starostlivostí a dávala jim pocit jedinečnosti. Dlouho trvalo, než si zvykla, co všechno smí.

   V duchu se pousmál nad zasunutou vzpomínkou na jedny z prvních společných Vánoc. To už bydleli v tomto domě. Věděli s Hynkem, že Leuška nikdy pořádné Vánoce neměla. Tedy pokud vůbec nějaké měla. Stromeček a dárky zažila za svůj dosavadní život dohromady snad jen devětkrát. Vánoce byly pro ni  symbolem něčeho zvláštního, kouzelného a vzácného. Proto jí dali s Hynkem volné ruce, aby si vše vynahradila a během adventu a svátků se dosytnosti vyřádila. Vždy vyzdobila celý dům. Milovala různé serepetičky, kýčovité sošky a nemožně strakaté ozdoby. Stromeček si vyprosila už na počátku adventu, nemohla se ho nabažit. A ta kvanta cukroví, co průběžně stále pekla. Všude to vonělo a třpytilo se.

   Tenkrát to však malinko přehnala. Když dorazili s Hynkem domů, jen lapali po dechu. Na krbu se to hemžilo sněžítky, sněhuláčky, soby, vprostřed visel obrovský přeplácaný věnec z chvojí. Na sedačce se povalovala hromada polštářků potažených látkou s vánočními motivy. Zábradlí omotala čímsi, co připomínalo chvojové boa. Kam se člověk podíval, tam našel svíčku, lucerničku, sošku, nebo alespoň hromádky baněk.

   Hynek nevěřícně zíral. Měl minimalistický vkus, jeho osobní pracovna byla podle toho zařízená. Byl náročný a z hloubi duše nesnášel kýč. Původní profese architekta se v něm nezapřela. Rozhlížel se po přízemí domu a lapal po dechu. Břeťa se musel kousat do rtů, zrovna dnes Hynek dosti nevybíravě sjel recepční, protože podobné nadělení, i když v daleko menším měřítku, předvedla na recepci. Padla slova jako odporný kýč, nevkus a absolutní absence estetična. Pohrozil jí dokonce výpovědí, protože na prvním dojmu zákazníka velmi záleží a uvidět tento hnus, nikdy s firmou spolupracovat nebude v obavách, že umí nabídnout pouze toto. Během tří minut byly všechny věci v popelnici. A teď Hynek přijde domů a čeká ho rozzářená Leuška a rozzářený strakatý domov.

   Zmohl se na jedinou větu: „Leuško, krásně jsi to nazdobila. Ale není to už trochu moc?“ Jako by sfoukl plamínek svíčky. Nachystala jim večeři, společně se najedli a pak si sedli k oblíbenému filmu. Leuška celou dobu mlčela a po čase se tichounce zeptala: „Hynku, mám to tedy dát raději pryč, když se ti to nelíbí?“

   Ještě teď se Břeťa bavil při vzpomínce na následný dialog, kdy Hynek Leušku přesvědčoval, jak moc se mu to líbí a že se ve skutečnosti spletl, protože je to moc krásné, vánoční a veselé, tak jak mají správné Vánoce být. Leuška mu se slzami v očích odporovala, byla si vědoma jeho vkusu a argumentovala, že mají být doma spokojení všichni, ne jen ona. Nakonec v domě výzdoba zůstala a Hynek dokonce druhý den Leušce přinesl košík plný barevných vánočních ozdob a snad kilometr chvojových girland a osobně jí pomohl tu katastrofu završit. Leuška byla šťastná. A oni dva spolu s ní.

 Ale Leuška nebyla sama, kdo nosil v srdci bolavé tajemství. Každý z nich měli obrovskou nezahojenou ránu, kterou si léčili tou velkou láskou ve třech.

   Hynek o své ztrátě promluvil jen jednou. Pak už se k tomu nikdy nevracel a nikdo ho k tomu ani nenutil. Kdysi byl ženatý. Ten rok, co potkal Leušku, slavil smutné výročí. Výročí úmrtí své jediné dcery. Trpěla vzácnou genetickou vadou, dožila se navzdory všem prognózám téměř osmi let. Jeho manželství tu strašnou, i když očekávanou, ztrátu neuneslo. Osm let je oba držel nad vodou každodenní boj, neměli čas si oddechnout, ani promluvit o své bolesti a smutku. Navíc se ukázalo, že to byl on, kdo své dceři předal to hrozné genové dědictví. Podstoupil vasektomii, aby už nikdy nezpůsobil podobné neštěstí. Když mu bývalá žena vyčetla, že za smrt jejich dcery může on, pochopil definitivní konec mezi nimi. Neodpustila mu dodnes.

   Upnul se na práci, zapomínal žít. Profesně se mu nadstandardně dařilo, vypracoval se na úroveň běžnému smrtelníkovi vzdálené. V soukromém životě však připomínal mnicha.

   Když na tom plese potkal Leušku, zamiloval se na první pohled. Tak moc se mu líbila, tak moc jej přitahovala, až překonal ostych a tu o tolik let mladší dívku oslovil. Utopil se v jejích očích. Něčím mu vzdáleně připomínala jeho malou holčičku. Miloval ji celým svým srdcem, dával jí navíc i lásku, kterou nestačil dát své dceři. A ona ji hltala jako živou vodu.

   Byl v jejich rodině ten hlavní organizátor. Byl to on, kdo vymyslel, jak budou společně fungovat. První společné bydlení bylo u Hynka v mezonetovém bytě. Břetislav svůj byt pronajal, Leuška si jen sbalila své dvě tašky a vrátila klíče od toho malého předraženého podnájmu. Když viděl obsah těch tašek, bylo mu smutno. Od toho dne byla Leuška jako v bavlnce. Ale nebylo to s ní lehké pořízení. Proto Hynek vymyslel procentuelní systém, u kterého i Leuška nerada přiznala jeho spravedlivost. Zřídili si společný účet a na něj všichni odváděli deset procent ze svého příjmu. Platily se z něj veškeré poplatky, financovaly nákupy do domácnosti a hlavně Leuška měla povinnost doplňovat si šatník.

   Byl to on, kdo dal dohromady podklady a během jednoho odpoledne u notáře podepsali haldu dokumentů. Kromě závěti podepsali také plné moci či udělení souhlasu k poskytnutí informací, například kvůli nemocnici. Vyřešili i veškeré právní věci týkající se jejich domu a ostatního majetku. Pamatoval na vše.

   Měl za sebou návštěvu psychologa. Občas totiž trpěl výčitkami. Bral Leušku příliš jako náhradu za svou mrtvou dceru a měl pocit viny, že s ní má intimní styk. Psycholog jej svou reakcí překvapil. V podstatě jejich svazek posvětil. A Hynek pochopil, jak je ten pocit viny zbytečný. Leuška není jeho dcera. Fyzický kontakt s ní je v pořádku. Nikomu neubližuje. Pomáhá jí. Navzájem si dávají to, co jim nejvíc chybělo. Po této návštěvě se úplně uvolnil a dokázal si dovolit být úplně šťastný.

  Břetislav měl ve své duši také nesplacený dluh. Před pár lety zkolaboval a skončil na psychiatrii. Absolvoval terapie, které mu měly pomoci pochopit, co je skrytou příčinou jeho depresí. Povedlo se mu to až díky kineziologii a východní filosofii. Konečně mu došlo, co ho tak tíží. Byl jedináček. Jeho rodiče se měli rádi. Možná až moc. Trávili spolu veškerý volný čas, chodili pravidelně na oslavy či do společnosti, jezdili na víkendové výlety. Malého Břeťu nejprve hlídala babička, pak už býval doma sám. V noci se často bál. Děsily ho zvuky i stíny. Ještě v devíti se pomočoval. Býval za to bit.  Stýskalo se mu, přál si být více s mámou a tátou, ale časem vůči nim zcela ochladl. Odkládali jej jako nadbytečnou nepotřebnou věc.

   Hned jak to šlo, odešel z domova. Nejprve na internát, později na kolej. Přestěhoval se na druhý konec republiky a na rodiče úplně zapomněl. Když jeho otce skolil první infarkt, ani to s ním nehnulo. Byl chladný jako kámen. Neuměl milovat. Jeho partnerky mu absenci citu vyčítaly, žádná s ním nevydržela moc dlouho. Nedokázal žádné vyznat lásku a zároveň ani neuměl nabízenou lásku přijímat. Jedna žena mu vmetla do obličeje, že je citový mrzák. To byl spouštěč té strašné deprese. Pochopil totiž, že má pravdu. Pomocí kinezioložky si v sobě začal dělat pořádek. Učil se meditovat, zajímal se o léčení energiemi, začal hledat opravdovou lásku a probouzel ji v sobě. Zbavil se zloby a zášti vůči rodičům a během jednoho bolavého procesu jim odpustil. Cítil se osvobozený a jako znovuzrozený.

    Napadlo jej pořídit si psa a s ním definitivně prozřel. To on v něm tu lásku naplno odstartoval. A tehdy Břetislav poprvé zatoužil po absolutní bezpodmínečné lásce. Po takové, jakou mu dával jeho Jantárek. Ale chtěl ji od ženy. Nehledal, věřil, že ji potká, až přijde ten správný čas. A měl pravdu. Potkal Leušku. Jen v jednom se trochu zmýlil. To on jako první zahrnul svou Leušku tou nepodmíněnou láskou a čím víc jí dával, tím byl šťastnější a spokojenější. Nepoznával sám sebe. Miloval a lásku i přijímal.

   Tohle všechno Markétě vykládat nechce. Je to tajemství jen jich tří. Stejně jako utajený svatební obřad v Thajsku. Je sice všude po světě neplatný, ale pro ně znamená hodně. Oba slíbili Leušce svou lásku i věrnost a stát jí po boku v dobrém i zlém. Ona slíbila oběma to samé. Vyměnili si prstýnky. Od každého muže dostala odlišný, nosí je na levém prsteníčku společně a vypadají jako jeden prsten. Jsou teď spolu na věky spojení. Před bohem, ve svých srdcích. Rozdělí je až smrt. Nikdo jiný.

   „Vy jste spolu už osm let? To je možné, aby to tak dlouho fungovalo?“ nevěřila svým uším Markéta.

   „Jak vidíš, je,“ vrátil se Břetislav myšlenkami zpět do přítomnosti. „To víš, že se taky občas na něčem neshodneme. Ale hlavní roli u nás hraje respekt a tolerance. Vždy se dohodneme. Máme se rádi. Není důvod si úmyslně ubližovat. A máme smysl pro humor a recesi, rádi se smějeme. To všechno je skvělé koření života.“

   Kdyby tady byla Markéta před třemi dny, napadalo ho. To by se asi bavila. Leuška naťukla Hynkovi při couvání auto o sloupek. Ne moc, ale Hynek neměl zrovna příjemný den a to byla ta pověstná poslední kapka. Zvedl na Leušku hlas a vyčítal jí, když neumí couvat, ať do toho neleze, co taky čekat od ženské. Leuška se rozplakala a Břeťa se jí zastal. Po chvíli po sobě řvali jen oni dva, až je z hádky vyrušilo silné prásknutí dveří. Okamžitě vychladli a bez jediného slova se společně vydali do jejího pokoje a tam se usmiřovali. Bylo to hezké usmiřování.

   „Tobě to nevadí se o ni dělit?“ ozvala se Markéta. Byla rozhozená a zklamaná. Přesto v ní doutnala malá naděje. Určitě mu to vadí. Třeba by od té ženy časem odešel, kdyby poznal vztah, ve kterém si nemusí partnerku půjčovat. Rozhodla se ještě zabojovat.

   „Ty to bereš tak, jako že se dělíme. Ale já to tak nevnímám. Leuška nás má ráda oba. Máme oba od ní stejný díl náklonnosti i lásky. To není jen výsada matek vůči svým dětem, ta přece také miluje všechny stejně. Toto umí všichni. Jen to možná někteří zapomněli, protože se jim říkalo, že je to hřích. A Leuška potřebuje velkou spoustu lásky. A my ji s Hynkem umíme Leušce dát,“ vysvětloval Břetislav s klidnou samozřejmostí.

   „A ty s tím mužem taky…jako gay?“ chtěla vědět. Když už pravda, tak až na dřeň, pomyslela si sebemrskačsky.

   „Já a Hynek?“ rozesmál se Břetislav upřímně. „Ne, my dva spolu nikdy.“

   Chvíli se na něj zamyšleně dívala. Co je na té holce tak zvláštního?

   „Co je na ní tak zvláštního?“ zeptala se nakonec. „To je tak krásná?“

   „Je krásná a výjimečná. Je hodná a laskavá. Myslí víc na nás, než na sebe. Občas je bezbranná jako dítě, jindy je paličatá a urážlivá. Je velkorysá k druhým a přitom je neskutečně skromná. Umí naslouchat i poradit. Je empatická a nezištná. Neví, co je zlomyslnost a zášť. Je naivní a každému naletí. Strašně se bojí výšek a kvůli pavoukovi vyvádí tak, až bys ji nejraději přehnula přes koleno. Jeden den v měsíci je naprosto nesnesitelná. Oba dva s Hynkem to vždycky děsně schytáme, ať uděláme cokoli, všechno je špatně,“ uchechtl se. „V lásce je nedočkavá, chtivá, žádostivá, ale i tak pečlivě dbá na to, aby ani jednoho nezanedbala. Je dokonalá. Neumím si představit, že bych miloval někoho jiného. Neumím to jako ona. Mám jen ji. A ona zase říká, že by neuměla milovat muže spolu s jinou ženou. Hrozně se podceňuje a kvůli té malé sebedůvěře je hodně žárlivá. Ví to. I proto ji mám rád. Nehraje si na něco, co není. Je sama sebou a přijímá se taková, jaká je. To je pak lehké ji tak i brát. Hynek říká, že je to náš anděl strážný. Asi má pravdu. A milovat anděla je tak snadné,“ rád vysvětloval.

  „Závidím jí,“ zašeptala Markéta smutně a sklopila oči. Taky by chtěla, aby ji někdo tak moc miloval. Každý muž, se kterým byla, měl potřebu ji měnit. Každý jí něco vyčítal. Nedovedli ji brát takovou, jaká je. Kvůli nim hubla, cvičila, oblékala se podle jejich vkusu, dokonce se přemáhala k sexuálním aktivitám, které jí byly proti vůli, či jí dokonce způsobovaly bolest. Snažila se být dokonalá. Dokonce absolvovala plastiku prsou a nechala si prodloužit své blond vlasy. A přesto to žádnému zatím nestačilo. A najednou potká muže, který dokáže někoho milovat tak, až překročí běžné mravy a zvyklosti. A ještě se tím netají. Bylo jí do pláče.

   Cvakl zámek. Z chodby se ozvala jakási tlumená rána a hned na to dívčí smích, ke kterému se přidal příjemně zabarvený mužský hlas.

   „Břeťo, stalo se něco strašného,“ rozrazila dveře rozjařená mladá žena. „Hynek nás zapsal…“ Ve chvíli, kdy spatřila ženu v křesle, nepřirozeně ztuhla a ani nedokončila větu. Hned za ní vstoupil prošedivělý rozložitý muž s ostře řezanými rysy. Tázavě pozvedl obočí.

   „To je kolegyně z práce,“ představil Břetislav halabala Markétu.

   Markéta byla ohromena. Byla neskutečně zvědavá, jak ta tajemná Leuška vypadá. Teď jí stála tváří v tvář. Tohle má být výjimečná a krásná žena? Dívala se do tuctové tváře, ano, oči má opravdu moc pěkné, musela Markéta přiznat. Ale nos byl o něco delší a špičatější, než by měl být. Dokonale krásná v žádném případě není. Já oproti ní vypadám rozhodně atraktivněji, napadlo ji, ani prsa nemá velká. Je obyčejná, úplně obyčejná. Cítila nad ženou převahu a dala ji ve svém obličeji povýšeně znát.

   Mladá žena ve dveřích jen pokývla hlavou na pozdrav. Jinak dál mlčela.

   Břetislav se zvedl, došel ke stojící ženě, vzal jí obličej do dlaní a něžně políbil. Rozzářila se a uvolnila se. Jediné gesto a přitom tolik něhy. Markéta pochopila, že definitivně přišla o poslední naději.

    „Nedořeklas to, miláčku. Kam nás Hynek přihlásil?“ zajímal se Břeťa a ještě jednou lehounce políbil svou vyvolenou na špičku toho prý nedokonalého nosu.

   „Na gastronomický kurz,“ uchichtla se.

   „Có? Tak na to zapomeňte, tam mě nedostanete,“ rozesmál se naplno.

   „Hynek rád a skvěle vaří,“ otočil se s vysvětlením na kolegyni. „Leuška je taky výtečná kuchařka. Já umím akorát čaj a topinky,“ smál se.

   „No právě proto,“ zamnul si ruce Hynek a políbil Leušku láskyplně do vlasů.