Podle novelizace starobního zákona se všichni obyvatelé s dovršením šedesátého roku musí na základě úřední výzvy dostavit k odvodové komisi. Neuposlechnutí úřední výzvy se trestá smrtí. Popraven bude pro výstrahu vyzvaný starobní jedinec s celou svou rodinou.
K odvodové komisi s sebou občan přinese rodný, list, doklad totožnosti, oblečení, potraviny a léky na tři dny. Komise posoudí zdravotní stav a způsobilost posuzovaného a na základě odborného posudku určí skupinu, do které bude posuzovaný na dobu určitou zařazen.
Včera moje maminka slavila šedesátiny. Plakali jsme všichni tři, já máma i táta. Věděli jsme, že zítra jde ke komisi a my ji už nikdy v životě neuvidíme. Nikde se o tom nepsalo, ani nemluvilo, bylo vydáno přísné informační embargo. Přesto se mezi lidmi o tom, co čeká starobní jedince, tedy všechny nad šedesát, šeptalo. Mluvilo se o několika skupinách, do kterých byli starobylci zařazováni.
Ti, kteří byli v nadprůměrném fyzickém stavu a nepotřebovali lékařskou péči, byli zařazeni do pracovní skupiny. Byla tam vysoká úmrtnost, jednalo se totiž o práce v těžebním průmyslu, či v sanatoriích pro nevyléčitelně nemocné.
Do druhé skupiny spadali jedinci nadprůměrně inteligentní, vědecké kapacity, lékaři, významné osobnosti všech oborů. Nemuseli mít stoprocentní fyzický stav, ale museli být stále duševně a intelektuelně svěží a čilí.
Obě skupiny byly pravidelně testovány a v momentě, kdy kdokoli nesplnil přísné limity, byl zařazen do poslední skupiny.
Poslední skupina byla nejpočetnější. Zařazení byli odváženi do speciálních táborů, kde byli hromadně postupně likvidováni.
Moje maminka již několik let brala léky na srdce a léčila se také s vysokým krevním tlakem. Věděli jsme, že ji čeká poslední skupina. Její oslava narozenin byla obrovskou tryznou. Nemohla jsem zastavit slzy, ta bolest, kterou jsem cítila, byla neskutečná, doposud nepoznaná. Myslela jsem, že mě zahubí.
Věděli jsme, že byla vláda nucena udělat tato opatření. Starobylci byli pro společnost příliš zatěžující. Nebyly peníze na jejich důchody, ani na léčbu jejich hojných nemocí. Společnosti už neměli co dát, pouze brali.
Když před třemi lety vyšla kontroverzní novelizace starobního zákona, vypukly občanské nepokoje. Příznivci zákona poukazovali na úspěšnost v zahraničí, odpůrci se pokoušeli, třeba i pomocí atentátů na zodpovědné politiky a autory novelizace, dosáhnout změny. Marně. Společnost se po uvedení zákona v platnost musela nejprve zbavit všech starobylců nad šedesát let. Jednalo se o řádově miliony občanů. Selekce trvala několik měsíců a pokusy několika protestujících odvážlivců byly okamžitě trestány trestem nejvyšším. Zemřeli tak ti, kteří se snažili upozornit na nehumánnost zákona, a to včetně jejich nejbližších příbuzných, kteří byli popraveni s nimi. Spolu se svými rodinami byli popraveni i ti, kteří se snažili zákon obejít podvodem, třeba falšováním dokumentů, či pokusy o ukrývání, které byly často brzy odhaleny. V těchto případech byli k smrti odsouzeni i ti, kteří k ukrývání jakkoli napomáhali.
Po roce od vyhlášení novelizace zákona byla společnost omlazena, byli v ní jen produktivní lidé, kteří se snažili o intelektuální i fyzickou svěžest, velmi nemocní lidé sami od sebe pro jistotu páchali sebevraždy a státní rozpočet se začal pohybovat v plusových číslech.
Stát se začal uzdravovat a prosperovat a politici byli s účinností zákona velmi spokojeni. Jakožto zákonodárci jsou hájeni imunitou, tudíž se jich starobní zákon doživotně netýká.
Celou noc jsme nespali. Maminku jsme se pořád objímali, líbali ji, plakali jsme bezedné slzy a když odbyla osmá ranní, moje maminka mě naposledy pohladila, vzala kufřík s doklady a věcmi a odešla na úřad. Nepřála si, abychom ji doprovázeli, nechtěla, abychom viděli, jak se bojí a jak trpí.
Už ji nikdy neuvidím. Za dva měsíce má narozeniny můj tatínek. Už za dva měsíce budu na světě úplně sama…
