Už když otáčela klíčkem v zámku, ji překvapila tichá rytmická hudba. Že by byl Arnošt dřív doma? Spěšně vešla do bytu. Dveře do ložnice byly pootevřené, hudba hrála tam. Ve zlé předtuše vpadla dovnitř a ztuhla. Oblečen do krajkového dámského prádla Arnošt tančil před zrcadlem.
„Arnošte!“ vykřikla a zakryla si v šoku ústa.
Muž se příšerně lekl a v mžiku se proměnil v solný sloup. Zírala na něj. Byl to absurdní pohled. Krásnou černou vyšívanou podprsenku doplňovala černo- červená tanga. Vysoký muž atletické postavy vypadal ještě vyšší než kdy jindy, protože na nohou měl obuté elegantní lodičky.
Hudba stále hrála a ani jeden nevěděli, co říct. První zareagovala žena. Utekla do kuchyně. Tam se šokem hrozně rozplakala. Až po chvíli za ní přišel Arnošt. Měl na sobě pánský župan. Nechtěla ani odhadovat, co má pod ním. Nedokázala to zhnusení zakrýt.
„Ilonko,“ začal muž opatrně.
„Ty jsi na kluky?“ vyhrkla se zřetelnou nechutí.
„Ne, to ne, Ilonko. Nikdy se mi muži nelíbili. Přitahují mě jen ženy, ale…“ nevěděl, jak pokračovat.
„A co to prádlo?“ plakala. Neodpověděl. Její nářek sílil. Zítra měli slavit první výročí jejich seznámení, potkali se přesně před rokem. Bydleli spolu už čtvrtý měsíc a všechno skvěle klapalo. Až do teď. Takovou absurditu nečekala ani v nejhorším snu.
„Mluv, sakra!“ zvedla hlas netrpělivostí i bolestí.
„Já…, mně se to líbí,“ koktal. „Prostě se mi líbí, když se do toho obléknu.“
„A dál? Ty se chceš nechat přeoperovat na ženu?“ pokoušela se jej alespoň trochu pochopit.
„To taky ne. Já, mě to prostě …“ zase nedořekl. Byl rudý studem. Uvnitř cítil příšernou paniku. Miloval Ilonu. Chtěl ji zítra na to výročí požádat o ruku. Jeho přísně střežené tajemství mělo zůstat tajemstvím navždy. Ale místo svatby bude následovat trapný rozchod.
„Tebe to vzrušuje?“ pomalu se uklidňovala žena. Přikývl. Nedokázal se jí podívat do očí.
„Čili ty nejsi gay, ani nechceš být žena, jen se tak u toho…no to… jako sám?“ snažila se utřídit si myšlenky. Znovu přikývl.
„Aha, takže někdo si k tomu pustí porno a ty se místo toho oblečeš do ženského prádla?“ zadívala se pátravě na něj.
Poprvé k ní zvedl oči.
„Ilonko, prosím tě, odpusť mi to. Kdysi jsem se kvůli tomu chtěl i zabít. Nakonec jsem šel k sexuologovi, všechno jsme probrali. Nikomu tím neubližuju, schovávám si to do soukromí. Nikdy jsi to neměla vědět,“ pokoušel se o vysvětlení. Šlo mu to špatně. Zadrhával mu hlas.
„To je horší, než kdybys mi byl nevěrnej,“ znovu začala nabírat do pláče.
„Proč?“ nechápal Arnošt.
„Protože to není normální. Jsi nechutnej úchyl,“ přemohly ji emoce. Ve chvíli, kdy vyslovila tu poslední větu, se zastyděla. Pozdě. Muž ztuhl, jeho obličej se změnil. Pochopila, že přestřelila. Nevratně.
„Půjdu se projít,“ řekla už klidněji. „Za hodinu budu zpátky, potřebuju na vzduch.“
Tohle se může stát jenom mě, znělo jí hlavou, když vyběhla na ulici. Arnošt. Ten sympatický, báječný, hodný a laskavý Arnošt. Všichni jí ho záviděli. I babička jí říkala:
„Ilonko, toho se drž. Je jako ze staré školy. Skutečný muž a gentleman.“
Jo babi, kdybys ho před chvílí viděla, ušklíbla se zhnuseně. Došla k malému parku. Posadila se na lavičku. Co mám sakra dělat?
Tak si to shrňme, vedla v duchu monolog. Můj přítel je úchyl. Tancuje v podprdě před zrcadlem, pak si ho vytáhne z krajkových kalhotek a hezky si to udělá. To zní fakt skvěle. Jenže!
Nikdy mě nepraštil, jako to kdysi dělával Standa. Ani po mě nehodil klíče. Nikdy neřval, když jsem přišla později z práce, ani mě bez ustání nekontroluje. Ani mi nikdy nevlezl do mailu nebo do mobilu. Nikdy mě nezanedbával v posteli, vlastně s ním to bylo to nejhezčí, co jsem kdy v sexu zažila. K narozeninám mi dal vysněný porcelánový servis. Chodila jsem kolem něj zasněně čtvrt roku a on si toho všiml! Když jsme zařizovali byt, i když je jeho, směla jsem si říct, co se mi líbí a můj vkus bral vážně. Když jsem dostala výpověď, utěšoval mě a pomohl mi najít práci. Spálené večeři se jen zasmál. Nosí mi kytky a oblíbené čokoládové tyčinky. Podržel mě na dědově pohřbu. Pečoval o mě jako o malé dítě.
Znovu se dala do pláče.
Nejúžasnější muž mého života. Nikdy jsem nikoho takhle nemilovala. Nikdy! A ještě nikdy nikdo tak nemiloval mě.
Seděla na lavičce skoro hodinu a celou dobu plakala. Kolem ní prošel pár v jejím věku. Zaslechla kousek z jejich vzrušeného rozhovoru:
„…hospoda je ti milejší než já…“
„…prosím tě, akorát si skočím s klukama na jedno…“
„…to znám, přijdeš zas až o půlnoci, tobě vůbec nevadí, že mi doktor řekl, že musím ležet, nebo o to přijdu…“
„…kdybys nebyla pořád tak hysterická…“
Ilona si utřela oči. Náhle se rozhodla a rychlými kroky proběhla parkem. Už neplakala, dokonce se malinko usmívala.
Ve dveřích zarachotil klíč. Muž se pomalu zvedl od kuchyňského stolu. Jako by šel na popravu. Potkali se v předsíni. Ji překvapily jeho zarudlé oči. Jeho zaskočil její letmý úsměv.
„Krásné výročí, Arnošte. Já vím, že ho máme až zítra, ale myslela jsem si, že by sis to chtěl rozbalit už dnes,“ řekla smírně Ilona a podala muži malý balíček zabalený do hedvábného papíru.
Pomalu jej rozbalil. Z papíru na něj vykoukla zářivě červená krajková podprsenka a kalhotky se stejným vzorkem. Nechápavě se na Ilonu podíval.
„Velikost jsem jen odhadovala, měl by sis to zkusit. Prodavačka říkala, že mi to když tak vymění,“ pousmála se na něj.
„Proč?“ stále nerozuměl. Je to snad vtip, nebo ho chce úplně ponížit?
„Arnošte, já tě doopravdy miluju. Hrozně moc. Do tvých sexuálních fantazií nikomu nic není. Ani mně ne. Byl to pro mě šok, jenže když jsem nad vším přemýšlela, je to něco, s čím dovedu žít. Jsou jiné, horší věci, které bych nikdy neakceptovala. Tohle je proti tomu prkotina. Tak si to zkus. Vybrala jsem dobře?“
