Imobilní nocturno

Ležel na boku, zády k ní a zalykal se ponížením. Ona zatím bojovala se silnou nevolností. Několikrát se jí navalilo. Opatrně jej vlhčeným ubrouskem otírala, zatímco se místností linul typický zápach. „Hotovo,“ vydechla tiše. „Vynesu to a hned vyvětrám.“

   Stáhla mu zpět noční košili a chtěla mu pomoci se otočit zpět na záda. Odmítl, i když byla tato poloha pro něj nesnesitelně nepohodlná. Nechtěl, aby viděla, jak se stydí a polyká slzy potupy a hanby. Přikryla ho, popadla mísu a rychlým krokem odešla s místnosti. V koupelně pustila naplno kohoutek, aby nebylo slyšet, jak se nad umyvadlem hlasitě dáví.

   Do ložnice už vešla vyrovnaná s typickým plachým úsměvem na rtech. Otevřela okno. Styděla se. Nevěděla, co říct. Na bažanta si už jakžtakž zvykla, ale tohle dělala poprvé. Zpravidla to stihnul ráno jeho syn. Dnes ale příroda zavelela jinak. Muž mlčel. Ostatně jako celou dobu, co k nim docházela.

   Před deseti dny potkala svého bývalého spolužáka Michala Kříže. Po pár zdvořilostních větách se Michal skoro rozplakal. Vyprávěl o vážné nehodě svého tatínka, po které zůstal prozatím zcela upoutaný na lůžko. Utrpěl devastující zranění obou nohou. Po několika operacích je má sdrátované a zpevněné nechodící sádrou až do poloviny stehen. Málem o ně přišel, teď se čeká, zda byla poslední operace úspěšná. Bude to dlouhé čekání. A aby toho nebylo málo, má v sádře i levou na dvakrát zlomenou ruku. U pravé ruky má sádrovou dlahou znehybněné i prsty. Zlomená žebra sice ještě bolí, ale jsou již skoro zahojená. Pohmožděná ledvina už také bezchybně funguje. Odmítl pobyt v nemocnici, chtěl domů. Jenže Michal už nemá dovolenou a hledá někoho, kdo by se o tatínka přes den staral.

   Veronika byla už druhý měsíc bez práce, tak to vzala. Michalova tátu znala. Od vidění i z těch několika návštěv u nich doma, kdy docházela na doučování z matematiky. Michalův táta jí s matematikou hodně pomohl a i díky němu mohla vystudovat svou vysněnou školu. Už tenkrát to u Křížů skřípalo, později se Michalovi rodiče rozvedli. Myslela, že je jeho otec už znovu ženatý, koneckonců, byl to vždy pohledný a zajímavý chlap. S poslední partnerkou však prý ukončil vztah někdy před tou nehodou.

   Nevypadalo to, že ji pan Kříž vidí rád. Nepromluvil s ní ani slovo, pouze když něco potřeboval. Zvykala si na jeho jednoslovné povely: „Čaj! Jídlo! Bažanta!“ Nikdy nepoděkoval, ani jednou se neusmál. Moc se tomu nedivila. Člověk plný života, aktivní fotbalista a lyžař, muž obletovaný ženami všeho věku a najednou je z něj ležák bez možnosti samostatného pohybu, který se není schopen postarat ani o ty nejzákladnější lidské potřeby. Musela ho krmit, dávat mu opatrně napít i přidržet bažanta, když se potřeboval vymočit. Poprvé to bylo peklo. Nešlo mu to. Trvalo to skoro deset minut, než se mu podařilo před ní vyprázdnit. Ještě se jí ani jednou nepodíval do očí.

   Chodila hned ráno po sedmé. Po cestě se stavovala koupit čerstvé pečivo. Ihned po příchodu uvařila kávu, nachystala snídani. Jen jednou pan Kříž nebyl vzhůru. Po probuzení mu musela vyčistit zuby. Viděla na něm, jak je mu to nepříjemné. Od té doby nikdy nedopustil, aby jej zastihla ještě spícího.

   Hned, když byla snídaně připravená, Veronika pana Kříže nakrmila, natřepala deku i polštáře, vyvětrala a pustila mu televizi. Někdy chtěl jen rádio. Ona mezitím začala připravovat oběd, věnovala se domácnosti a reagovala na jeho příkazy. Hlídala hodiny a pravidelně nosila léky. A tak pořád dokola, než byl večer a Michal dorazil z práce. Občas Veronice zavolal a ona mu nadiktovala seznam toho, co doma chybí a on se pak vracel domů i s pořádným nákupem.

   Dnes ale zazněl z ložnice až skoro zoufalý rozkaz: „Mísu!“ Hned jí to nedošlo a ve dveřích se nechápavě vynořila se zadělávací mísou na těsto. Zařval na ni. Pochopila. Ale vůbec netušila, jak ji má pod něj zasunout. Zmateně zůstala stát u postele. Znovu zařval, tentokrát: „Vypadni!“

   V kuchyni se skoro rozbrečela. Teď stála u okna, stále větrala a nevěděla, co říct.

   „Já vím, že se na mě, pane Kříž, zlobíte. Jste naštvanej, protože se o vás starám zrovna já. Ale já se vám jen snažím vrátit to, co jste pro mě tenkrát udělal. Bez vás bych se na tu školu nikdy nedostala. A já to navíc dělám ráda. Vždyť stejné věci dělám sobě, tak proč by to mělo být u druhého jiné,“ otočila se a upřela smutné oči na nehybnou mužskou postavu.

   „Vždycky jsem si vás vážila a vážím si vás dodnes. A nic na tom nemění ani tak nezvyklá situace, jako byla ta před chvílí. Úctu k vám jsem rozhodně neztratila. Naopak si vás vážím každý den víc a víc, mnoho lidí na vašem místě by to dávno vzdalo. Vy stále bojujete. Pořád máte tu svou vnitřní sílu, jako celý svůj život.“

    Na okamžik se odmlčela.

   „Jen… ,“  Veronice trochu pláčem přeskočil hlas. „Já se hrozně snažím, ale pořád mám pocit, že dělám všechno špatně. A zároveň se vás trochu bojím. Tak se na mě, prosím vás, už nezlobte.“

   Chvíli bylo ticho. Zavřela okno a tiše se vysmrkala.

   „Pomůžeš mi otočit se zpátky na záda, prosím tě?“ ozvalo se nečekaně z postele. Vyhověla mu.

   Když už ležel na zádech pod urovnanou dekou, omluvně se na ni zadíval a dodal:

   „Jsem děsně ješitnej chlap. A když mi musí utírat pokaděnou prdel tak bezvadná holka, holt to nějak nezvládám. Promiň, omlouvám se ti.“

   „Fakt ti to, Veru, nevadí?“ znovu se ujišťoval Michal. „Já jsem to školení prostě odmítnout nemohl. Nešlo to.“

   „Ale ne, nevadí mi to. My ty tři dny nějak přežijeme. Dáte si to kuře teď, nebo až na večeři, pane Kříž?“ zahalekala chodbou.

   „Až potom,“ ozvalo se z ložnice.

   „Neboj se, Michale, zvládneme to,“ ztišila hlas. „A hlavně se pak ozvi, až dorazíš.“

   „Tak jo,“ přikývl. „Ale kdyby něco, volej. I o půlnoci!“ nakázal stejně tiše. Přikývla.

   „Půjdu se rozloučit s tátou,“ pousmál se.

   Měl trochu strach, jak to Veronika sama zvládne. Ale za ten měsíc, co k nim dochází, udělal táta velký pokrok. Hlavně po psychické stránce. Už se zase hlučně směje, vyžaduje každodenní holení a dokonce i něco málo přibral. Přestal se vztekat a zuřit. Neustále Veroniku popichuje, je to zase ten starý táta, co dřív. Konečně se zajímá o věci kolem sebe a před časem dokonce Michala zaúkoloval, aby sehnal štěně labradora. Veronika si prý na něj šetří a svěřila mu, že touží po hnědém psíkovi s modrýma očima. Chce jí ho dát k narozeninám. Má je za necelé dva měsíce, tak to snad stihnou.  Veroniku jim seslalo samo nebe. Určitě to dobře dopadne.

   „To byl Michal, dorazil v pořádku a máme se mít dobře, “ přečetla z mobilu Veronika. „Tak jdeme na to?“ zadívala se na muže. Přikývl. Vypadala trochu bezradně.

   „Neměj strach, budu se ti snažit pomáhat,“ uklidňoval ji muž. Vděčně na něj pohlédla.

   A za malý okamžik už přinášela lavor plný teplé vody s rozpuštěným dětským mýdlem. Bílou žínku na obličej, modrou na tělo. Ručník už měla přichystaný na okraji postele. Lavor s koupelí si postavila na židli vedle postele. Poté muži opatrně sundala noční košili. Trochu zápasila se sádrami, ale nakonec se vše povedlo.

  Nejprve muži něžně odhrnula vlasy z obličeje a navlhčenou žínkou mu pomalu omývala obličej i krk. Rovnou jej osušila přichystaným ručníkem. Poté přišla na řadu záda. Přejížděla teplou žínkou po otlačeném těle a každým pohybem jej hladila. I tato místa ihned otřela a jemným masírováním do kůže vetřela hojivý balzám. Poté muži pomohla ulehnout na záda a nanesla na hruď i břicho trochu voňavé pěny a znovu krouživými pohyby citlivě omývala každé volné místo odhaleného těla. Nezapomněla ani na ramena a podpaží, všude zajela tou krásně hřejivou žínkou. Postupovala pomalu a s velkou něhou. I tato místa po osušení ošetřila balzámem. Pak pomohla muži nasadit čistou noční košili, ale ponechali ji vyhrnutou.

   Nyní posunula deku, která muži zakrývala jeho mužství. V místnosti bylo úplné ticho. Dívka opět ponořila modrou žínku do bublin vonné lázně a vlhkou teplou žínkou začala omývat mužovy intimní partie. I přes látku ucítila, jak muž na příjemný dotyk reaguje. V náhlém popudu žínku oddálila a uchopila jeho mužství do své útlé dlaně.

   „Nedělej to,“ ozval se chraplavý mužský hlas.

   Neposlechla jej. Začala rukou pomalu pohybovat nahoru a dolů. Muži ujelo tiché zasténání.

   „Přestaň!“ pokusil se ji okřiknout, ale naléhavost jeho hlasu nebyla taková, jak si představoval.

   Pohyb dlaně zrychlil. Cítila, jak její dlaň svírá čím dál pevnější a objemnější mužství. Neuběhlo ani třicet vteřin a mužovo tělo se s tichým výkřikem slabě vzepjalo.

   Dívka dopřála muži na lůžku, aby srovnal dech a poté rychle dokončila očistu těla.

   „Proč?“ zeptal se po chvíli muž. Zase ho přivedla do rozpaků. Zase se cítil divně. Krásně, uvolněně, ale styděl se.

   „Proč?“ zašeptala dívka. „Protože mě ubíjí představa, že si nemůžeš už několik týdnů sám ulevit. A taky proto, že tě mám asi ráda.“

   „Verunko, co když mi ty nohy už tak zůstanou,“ stísněně řekl nahlas to, co jej nejvíc mučilo. Byl večer před jeho nástupem do nemocnice. Už zítra padne konečný verdikt.

   „Nezůstanou,“ políbila jej na tvář. „Jsi silný a neskutečně odhodlaný. Nohy se ti uzdraví.“

   „A co když ne?“ nesdílel její neochvějnou víru.

   „Tak nic,“ pokrčila rameny. „Ruce už máš v pořádku, začneš pracovat třeba z domova.“

   „O tom nemluvím,“ odmítl. „Mluvím o tobě. Co budeš dělat s mrzákem?“

   „To co doteď,“ usmála se.

   „Tobě by to copak nevadilo?“ nevěřil muž.

   „A proč by mi to mělo vadit v budoucnu, když mi to nevadí teď?“ zasmála se. „Ty jsi mi ale logik.“

   „Stejně tě nechápu. Mohla bys mít na každém prstu deset chlapů. A ty si vybereš mě,“ povzdechl si.

   „Když ty jsi ze všech nejúžasnější,“ znovu jej políbila.

   „Uličnice,“ konečně se usmál taky. „Kdybys jenom, věděla, jak tě mám rád.“

   „Neboj se, uvidíš, že kontrola dopadne dobře. Ale ne, že mi pak začneš běhat za ženskýma,“ namítla trochu kysele.

   Rozesmála ho. Těšil se, až jí za pár dní předá to štěně. S Michalem už mluvil. Nemá nic proti tomu, aby s nimi Veronika zůstala. Ať už to v nemocnici dopadne jakkoli. A pokud ještě někdy bude běhat, byl si jistý, že jediný, za kým se požene, bude Veronika a to čokoládově hnědé psisko.