„Konkurs? Konkurs na chlapa?“ jsem v šoku. Mluví z Majky víno, nebo se fakt zbláznila? Majka je moje kamarádka. Trochu cvok, trochu diktátor. Při troše štěstí z ní za pár týdnů bude cosi jako trenér přes vztahy. Trénuje na mě. Asi. „Potřebuješ chlapa a to hned,“ sdělila mi dál nekompromisně. Jen jsem bezmocně rozhodila rukama.
Ví o mně všechno. Koneckonců, naše přátelství započala již v mateřské školce, kdy mě praštila dětským rýčem do hlavy. Vždy byla ta dominantní. Jizvu v obočí by mi mohl závidět sám Harry Potter. Dodnes mě atakuje, naštěstí už jen slovně. Občas mi leze na nervy, jindy ji zbožňuji a lituji, že nejsem lesba. Protože Majku bych si vzala hned.
Mou vážně míněnou poznámku, že už žádného chlapa ve svém životě nechci, vzala jako výzvu. Popadla do ruky pero, sešit a začala analyzovat.
„Napřed si musíš ujasnit, jakého chlapa chceš.“
„Žádného! Já už prostě nikoho nechci, jsi hluchá?“ zaječela jsem.
„Nebuď hysterka,“ usadila mě koučka.
„Takže, jaké vlastnosti má mít pro tebe ideální muž?“ pokračovala a vůbec ji nezajímalo, že jsem naštvaná. Odmítla jsem spolupracovat.
„Nerozčiluj mě! Nejsi ještě tak stará, abys na všechno rezignovala. Holka bude za chvilku dospělá a co ty pak sama? Bude z tebe zapšklá důchodkyně a sežerou tě kočky!“
Zvažovala jsem, zda se mám vzteky a lítostí jen rozplakat, nebo sebou i praštit na zem. Prudce jsem zalitovala, že už nejsme ve školce.
„Jenže, já už mužům nevěřím, jsou všichni stejní,“ zvolala jsem nakonec pateticky a chystala se spustit lítostivý vodopád slz a znovu se povrtat v krátkém, ale o to intenzivnějším, před časem skončeném vztahu.
„Myslíš, že jsi jediná, komu to nevyšlo? Holt jsi moc nepřemýšlela, anebo naopak hodně. Tak se k tomu pořád nevracej,“ napomenula mě Majka.
„Když já si myslela, že je ten pravý,“ pípla jsem nesměle. Obrátila oči v sloup.
„Kdyby byl ten pravý, tak jste se nerozešli. To na mě nezkoušej. Už o něm nechci nikdy slyšet!“ zahrozila na mě perem Majka.
„Ale…,“ pokusila jsem se o odpor. Marně. Stačilo jí nadzvednout obočí. Je hnusná. Paličatá a otravná. Rozhodla se, že mi sežene chlapa. A to taky udělá. Ach bože, co jsem komu udělala. Mám kočky ráda!
„Tak jakej má být? Malej, velkej, tenkej, širokej?“ zasnila se Majka. V honbě za potencionálním snoubencem nepostřehla svůj dvojsmysl. Naštěstí. Ale ono se to, jak ji znám, k sexu stočí. Zase. Jako ostatně vždycky. Chce být i sexy koučka. Proč já nemám normální kamarádky?
„Ježíš, to je mi fuk,“ mávla jsem rukou. „Copak na tom sejde? Když bude agresivní alkoholik, nezachrání ho ani vizáž Goerge Cloonyho.“
„Takže abstinent? Klidná povaha?“ píše si koučka Majka.
„Kliďas a pohodář. A taky by měl být chytřejší než já. Musím k němu vzhlížet,“ rozpovídala jsem se konečně. „Ale nesmí mnou pohrdat, musí mě brát rovnocenně, být skutečný partner. A měl by mít smysl pro humor! Musí se rád smát a umět mě rozesmát a udělat si legraci i sám ze sebe. A taky aby mě bral takovou, jaká jsem a nechtěl mě měnit. Ani můj vzhled, ani povahu. Aby mě chtěl kompletně se vším všudy a byl rád, když o něj budu pečovat a ťuťat kolem něj. Taky by se měl umět rozhodovat a nenechávat všechno jen na mě. Být mi oporou, ale zároveň se nebát opřít se o mě a být ochotný vše řešit a mluvit o tom. Kéž by také dokázal používat kompromisy a při první neshodě neutekl. Aby vůbec obecně od problémů neutíkal, ale řešil je. Sebevědomý, silný, citlivý, něžný, občas bezradný …prostě obyčejný muž!“
„To zní dobře,“ poznamenala Majka a pero jí lítalo po papíře. „A co vzhled?“
„To je fakt fuk, ale kdyby měl pupík…,“ lehce jsem se zasnila. Nemůžu za to. Není v tom nic sexuálního. Ale větší bříško u muže ve mně vzbuzuje něhu a pocit bezpečí. Kdoví proč. Vždy jsem si přála muže s pořádným pupíkem. Paradoxně jsem ale ve svém životě měla vždy za partnera sportovce. Já, která slovo sport považuji za sprosté slovo.
„Ty tvoje pupky,“ kysele se ušklíbla Majka. Svého manžela neustále honí, aby běhal a cvičil, protože mu narostlo rozkošné bříško. A ona by po něm chtěla, aby měl místo malého Řípu pekáč buchet. Nemá mu je pořád péct!
„Tak a co můžeš takovému muži nabídnout ty?“ zaútočila náhle. Rozplakala jsem se. Právě. Co můžu nabídnout já? Moc toho není. Jen dospívající potomek, debet na kontokorentu a vyhaslé srdce, co si už nepamatuje, jaké to je, být doopravdy milován.
„Mám ďolík,“ přišla jsem na to konečně a vysmrkala jsem se.
„Co?“ vykolejila jsem trenérku mezilidských vztahů.
„No, když stojím, tak mám normální ploché břicho. Ale když si lehnu, trochu se mi propadne a vznikne mi tak ďolík. Ďolík na pupík,“ vydechla jsem okouzleně, jak to do sebe zapadalo.
„Sereš mě,“ vyštěkla Majka. Nemůžu za to, že ona na spinningovém kole pomalu bydlí, jen aby oblékla velikost M. Raději jí zatajím, že to triko, co dnes obdivovala, má na štítku psánu velikost XS.
„A dál?“ chtěla znát další mé přednosti.
Pokrčila jsem rameny:
„Jsem vyhaslá jako sopka. Nemám už kde brát. Potřebuju spoustu lásky. Víc, než spoustu. A je mi jedno, jestli mi ji dá muž s pleší, nebo na vozíku. Podstatné je, že bude umět dávat. Dávat i brát. Milovat mě. Být sebevědomý a věřit si. A věřit i mě a naší lásce. Věřit v budoucnost a společný život. Neříkat jen já, ale my. Potom budu zase taková, jako kdysi. Vděčná, laskavá a láskyplná, oddaná, milující, ochranitelská a rozmazlující. A když to nebude brát jako samozřejmost a bude za to všechno vděčný i on, bude to asi opravdu ten pravý. Co na něj čekám celý život. Už jsem na něj připravená,“ dodala jsem poslední větu tiše.
„Zasloužíš si to,“ odložila Majka blok i masku kouče.
Chvíli jsme seděly jen tak. Bylo mi smutno. Smutno, ale zároveň i lehko na duši. Jako by ze mě spadl těžký balvan. Že by za to mohla znovu zažehnutá naděje? Naděje být zase milovaná? Mám sen, být alespoň ještě jednou něčí sen, vzpomněla jsem si na větu, co jsem si před časem napsala do deníku.
Smířlivé ticho proťal Majčin nezaměnitelný chraplavý alt:
„A jakej chceš, aby ho měl? Raději malej, velkej, tenkej nebo spíš širokej?“
