Hercova druhá šance

 „V komisi byla tátova bývalá žena. Je to jasné, na DAMU mě nevezmou,“ pokrčil čelo mladý muž. „Nebuď smutná mami,“ rozjasnil rychle tvář. „Ještě to zkusím na JAMU. Tam snad táta žádnou zhrzenou milenku nemá.“ „Jak to mluvíš o tátovi,“ ohnala se po něm utěrkou matka. 

   Byla na svého syna pyšná. Mladý talentovaný devatenáctiletý muž. Inteligentní, s velkým přehledem, přemýšlivý a navíc sympatický se skvělým vystupováním. Svého otce nezapřel. Měl jeho smysl pro humor, oči i gesta. Ale hlavně zdědil výrazné herecké a muzikální nadání.

   Musela se pousmát při vzpomínce na okamžik, kdy se malý Erik narodil. Nikdy nezapomene, jak jeho otci tekly dojetím slzy po tváři, když malý syn poprvé naplno rozezněl svůj hlas.

   „Kdyby tam neseděla ta čarodějnice, tak to mám v kapse,“ protáhl se mladý muž.

   „Eriku!“ napomenula jej.

   „Mami, to bys ji musela vidět. Úplně zkřivila obličej záští, když jsem se představil. Ta musí tátu ale nenávidět,“ ošklíbl se. Věděl, že jeho máma nemá toto téma ráda, ale nemohl si pomoct.

   „Nediv se,“ povzdechla si žena. Eva nenechala na Erikovi starším nit suchou ani po dvaceti letech, i v tom posledním rozhovoru se o něj nelichotivě otřela a poplivala jej. Svým způsobem tomu rozuměla.

   Erikův odchod Eva rozhodně nečekala. Po tolika letech manželství. A ještě navíc kvůli mladé milence. Tehdy bylo Evě vlastně taky třiačtyřicet jako dnes mě, napadlo ji. Nikdy se spolu osobně nesetkaly. Dnes je z Evy známá a velmi oblíbená herečka, už dávno vyměnila Brno za Prahu. Působila na nejlepších pražských scénách a byla hojně obsazována do televizních rolí. Pravidelně se objevovala v tisku. Nikdy se už nevdala, Erikovi jeho odchod nikdy neodpustila.

   „Máte tu volno, slečno?“ otevřely se dveře kupé a v nich stál sympatický černovlasý usměvavý muž.

   „Prosím,“ oplatila mu úsměv, i když jí tehdy moc veselo nebylo.

    Uložil své zavazadlo, uvelebil se u okna a když mu padl zrak na její velký kufr, zeptal se:

   „Kampak cestujete s takovým nákladem, snad ne do lázní?“

   „Jak to víte?“ pozvedla obočí údivem.

   „Neříkejte, že do Jánských,“ rozesmál se.

   „Vy taky?“ rozveselila tvář. Nadšeně přikývl.

   „A s čím tam jedete, slečno?“ byl zvědavý.

   „S hlavou,“ pokrčila potutelně nos.

   „Do Jánek s hlavou?“ podivil se. Rozesmála se.

   „Mám k ní i nohu,“ dodala. „A vy?“

   „Taky noha, taky. Ale hlavu teda nemám, mám pro změnu záda,“ pokýval vědoucně hlavou, kterou podle svých slov neměl.

   „Neposlouchá nás nikdo, že ne?“ s obavami se podívala směrem do chodbičky.

   „Jako, že by nás místo do Jánek poslali do Bohnic?“ znovu se zasmál. Líbil se jí jeho smích. Líbil se jí od první chvíle celý. Vždycky byla hodně nesmělá, ale ke svému údivu se jejich konverzace okamžitě rozjela naplno.

   „Vy jste ženatý, že jo?“ zareagovala později na jeho poznámku ohledně pobytu v lázních.

   „Jsem,“ nezapíral. Zamrzelo jí to, úplně zřetelně cítila zklamání.

   „Vadí vám to?“ naklonil se trochu blíž. Zavrtěla hlavou:

   „Od camcaď po camcaď mi to nevadí. Ale pokud by něco mělo být až za po camcaď, to by mi už vadilo hodně,“ vysvětlila mu téměř šifrou. Rozchechtala ho.

   „A co takhle tykání? Není to už za po camcaď?“ zeptal se.

   „Né, kdepak. To je skoro ještě před od camcaď,“ neudržela vážnou tvář.

   „Tak já jsem Erik, ahoj, “ podal jí zvesela ruku, když ho přešel výbuch smíchu.

   „Ivana,“ opětovala stisk. Byla si už naprosto jistá, že žádné po camcaď pro ni už neexistuje. Ale bude to pak bolet, s tím si byla jistá už teď.

   Ještě než dojeli do lázní, věděli o sobě hodně. Prozradil jí, že je mu čtyřicet, hraje v brněnském divadle, občas se mihne v malé roli v televizi, párkrát hostoval i v jiných divadlech. Do lázní jede kvůli pracovnímu úrazu, spadla na něj jakási kulisa, málem mu amputovala lýtko. V souvislosti s úrazem má i trochu potíže se zády. On se na oplátku dozvěděl, že je jí dvaadvacet, pracuje na dráze jako operátorka a momentálně se léčí z následků nepříjemného úrazu.

   Po návratu z lázní už byli milenci. Ivana byla zamilovaná jako ještě nikdy před tím. V Erikovi viděla svého vysněného muže. A ačkoli byla vždy přesvědčená, že si nikdy nezačne se ženatým, nedokázala se ubránit. Podlehla mu bez jediného zaváhání. Byla si jistá, že odjezdem z lázní vše skončí a oni se už nikdy neuvidí. Smířila se s pocitem, že byla jen Erikovo lázeňské zpestření.

   Zmýlila se. Proplakala celou cestu vlakem domů. A tam ji čekalo malé překvapení. Ještě týž večer jí Erik zavolal. Tehdy ještě mobily nebyly takovou samozřejmostí jako dnes. Číslo na sebe domů mu nedávala, našel si ji sám v telefonním seznamu. Přiznal jí, jak i pro něj bylo loučení bolavé a jak moc by ji rád zase viděl.

   Přijel za ní hned dva dny po jejich návratu z lázní.

   Leželi nazí v posteli, znaveni dlouhým milováním, když se Ivana zeptala:

   „Eriku, co vlastně ke mně cítíš? Máš mě rád? Nebo je ti se mnou jen dobře a baví tě milovat se se mnou?“ natočila hlavu k němu a dodala: „Neboj se, můžeš být upřímný. Žádná odpověď není špatná. Já jen chci vědět, na čem jsem, abych se na to mohla připravit.“

   Na chvíli zavřel oči. Hledal snad slova, snad i odvahu k jejich vyslovení. Když je znovu otevřel, zahleděl se na Ivanu:

   „Ivulko, já tě mám rád. Asi víc než rád. Popletla jsi mi hlavu. Pořád jsem na tebe myslel. Není to ode mě fér. Já vím.“

   Nic neřekla. Jen jej políbila. Byla za ta slova šťastná. Ale musela se ještě zeptat.

   „A co tvoje žena?“ zazněla tichá otázka.

   „Ivulko, celé je to složité. Já mám Evu rád. Je to fajn ženská. Jenže … poslední dobou je všechno hrozně špatně.“

   „V žádném vztahu přece není nikdy všechno jen růžové,“ namítla opatrně.

   „Já vím, Ivi. Jak bych ti to jen…“ Erik se v posteli posadil. V obličeji měl soustředěný výraz.

   „Eva před časem dostala vysněnou roli. Ve velkém seriálu a hlavní ženskou postavu k tomu! Snila o tom celou kariéru. A k tomu jí v televizi nabídli hlavní roli v jedné detektivce. Je spokojená a šťastná, konečně se jí profesně daří jako nikdy. Konečně si všimli jejího talentu. Dočkala se. Víš, Ivulko, ona pro to udělala úplně všechno. Vzdala se i možnosti mít rodinu, jen aby mohla veškerý čas věnovat práci.“ Tuto poslední větu pronesl se zřetelnou bolestí v hlase.

   „A ty jsi děti chtěl?“

   „Chtěl. A hodně. Napřed jsme založení rodiny odkládali a pak Eva najednou řekla, že děti nechce. Brzdilo by ji to v kariéře. Nechtěla být průměrná herečka. Chtěla být nejlepší. A to se s dítětem realizuje špatně. Byla to hrozná podpásovka. Tehdy jsme se málem rozvedli. Nikdy mi nenaznačila, že to tak chce. Od té doby se něco mezi námi změnilo. Tu nejhorší krizi jsme nějak překonali, ale už to není ono. Nežijeme spolu. Žijeme vedle sebe. A teď, když má tolik práce, jsme každý někde jinde. Má nový život, nové zážitky a situace a já už tam nepatřím,“ řekl konečně nahlas to, co v sobě už dlouho dusil.

   „Eriku a nežárlíš trochu na ten její úspěch? Teď se o tom hodně píše,“ naťukla.

   „Kdepak,“ pousmál se. Ovinul paži kolem jejích ramen a přitiskl si ji k sobě co nejtěsněji.

  „Možná kdysi, ale dnes? Já už díru do světa neudělám, s tím jsem se smířil už dávno. Já to Evě přeju. Ona na rozdíl ode mě na to má. Talent i odhodlání.“

   Tento otevřený rozhovor jako by potvrdil pokračování jejich mileneckého vztahu. Scházeli se pravidelně. Jezdil za ní z Brna. Do Olomouce to bylo autem něco málo přes hodinu. Někdy se zdržel přes noc, jindy spolu byli přes den a on odpoledne spěchal zpátky do Brna na představení. Když nemohli být spolu, psával jí dlouhé, předlouhé dopisy. I básničky.

   Milovala jej víc a víc. Nemohla se nabažit jeho vůně. Zbožňovala, když po noci s ním na svém těle cítila vůni jeho těla a potu. Nechtěla se ani sprchovat, aby snad ten jedinečný parfém nevyprchal. Ráda se jej dotýkala. Někdy si dělal legraci ze svého trochu více vyklenutého břicha. A ona jej vždy s láskou na tom samém místě zlíbala. Líbila se jí jeho široká postava, i když nebyl příliš vysoký, působil mužně a silně. A ten jeho úsměv. Bylo v něm tolik něhy a lásky. Přijala roli milenky, nenaléhala na něj ani nijak netlačila. Počítala s tím, že vztah jednou Erik ukončí. Ale ona byla vděčná za všechen ten čas, po který mohla být s ním.

   Od jejich seznámení ve vlaku uběhl necelý půlrok, když v jeden podvečer Erik zazvonil u dveří jejího bytu. Nebyli domluveni. Přijel nečekaně. Stál tam za dveřmi, trochu v obavách a s lehkou nervozitou v očích. V každé ruce třímal velký kufr.

   Otevřela a než stačila cokoli říct, jako první promluvil Erik:

   „Odešel jsem od Evy.“

   „Kvůli mně?“ vylétlo z ní vyděšeně.

   „Hlavně kvůli sobě, Ivulko. Ale bez tebe bych to asi nedokázal. Nebo bych se rozhodoval pomaleji. Budeš mě ještě chtít?“

   V té otázce bylo všechno. Obava, že přestřelil. Strach, jestli takovou velkou životní změnu ustojí. I trocha ponížení, které cítil, když tak stál s tou hromádkou svých osobních věcí před překvapenou a trochu vylekanou dívkou.

   „Jak se tak vůbec můžeš ptát, Eri,“ konečně se usmála. „Pojď honem dál. Jedls něco? Když já doma nic pořádného nemám,“ pokrčila bezmocně rameny. Cítil, že ho přemáhá dojetí.

   „Jsem cvok. Začínat znovu ve čtyřiceti,“ prohraboval později v posteli Ivaniny jemné vlasy. „Co myslíš?“

   „Co by. Že to zvládneš,“ zavrněla spokojeně. „Máš už nějaký plán?“

   „Mám, Ivulko. Už jsem volal sem do divadla. Dokončím sezonu v Brně, zbývá koneckonců jen pár představení a pak začnu zkoušet tady v Olomouci. A s ředitelem jsem nadhodil ještě jedno téma a vypadá to, že by mi to mohlo taky vyjít,“ políbil ji s něhou na rty.

   „Loni jsem byl jako lektor na táboře pro děti z dramatických kroužků. Těch pár týdnů mě nadchlo. Hrozně mě to bavilo. Nebudeme si lhát, Ivulko, nejsem Karel Hoeger ani Rudolf Hrušínský. Ale něco už umím a můžu to předat dál. S těma děckama to má smysl. Něco je můžu naučit, něčím je obohatit. Zůstane to v nich napořád, i když se herectví nebudou věnovat profesionálně. Já budu dál hrát a k tomu učit. Budu dělat, co mě baví. Co ty na to, Ivulko?“ zeptal se trochu netrpělivě, co na jeho plány poví.

   „Nebude se ti stýskat po Brně? A nebude ti líto, že se připravíš o práci v televizi a tak?“ chtěla vědět.

   „Nebude. Tuhle změnu jsem měl udělat už dávno. Člověk má umět poznat svoje hranice a měl by ovládat umění včas odejít,“ pousmál se spokojeně. „Bez tebe, lásko moje, by mi to trvalo déle. A možná bych přišel o poslední zbytky důstojnosti. Vedle tebe se mi žije tak nějak lehčeji a klidněji.“

   Zadíval se na ni a poprvé nahlas přiznal:

   „Už tehdy v tom vlaku, jsem věděl, že se ženu do průšvihu. Tohle se mi nikdy nestalo. Zamilovat se na první pohled? Vždycky mi to bylo k smíchu a najednou jsem v tom lítal. Ó, jak jsem se snažil, abys to na mě nepoznala. Nechtěl jsem ti komplikovat život, jenže jsem ztratil hlavu.“

   Erikovi všechno vyšlo, jak si naplánoval. Nastoupil v olomouckém divadle. Dokonce se dostal i k režírování a moc ho to bavilo. Navíc začal působit jako pedagog v místní ZUŠ a brzy se svým dramatickým oddělením začal sklízet první úspěchy. Rozveden byl hned při prvním stání, snad i proto, že z manželství odešel jen se svými osobními věcmi a autem. Neuběhl ani rok a ze slečny Ivany udělal svou paní. Vždy o ní takto mluvil. Moje paní. Byla v tom směs pýchy, úcty a lásky. A pár dní před dvaačtyřicátými narozeninami se dočkal svého jediného syna, Erika mladšího. Měl najednou vše, co si přál. A cenil si toho nade vše.

   Erika si při jednom představení vyhlédl známý televizní režisér. Oslovil jej s nabídkou na životní roli. Erik ji s lehkým srdcem odmítl. Nikdy nelitoval, i když viděl, kolik slávy a popularity jeho nástupci tato role přinesla. Když se jej Ivana při sledování seriálu ptala, zda jej to odmítnutí alespoň trochu nemrzí, odpověděl:

   „Nemrzí, já mám totiž mnohem víc. Mám tebe a Erika. Nechtěl bych být od vás tak dlouho pryč až kdesi v Praze. A copak bych mohl zradit děcka v dramaťáku? Je to jen role. Víš, jak jsem rád, že se už nemusím honit za úspěchem, trnout strachy, jestli jsem něco neprošvihl, nebo jestli jsem dostatečně poníženě lezl někomu do zadku jen kvůli další roli? Já mám divadlo rád a teprve teď ho dělám z čiré radosti a opravdově.“

  Byli spolu šťastní. Erik mladší rostl jako z vody a byl svému otci čím dál víc podobný. Divadlo si zamiloval už jako malý kluk, když jej táta s sebou brával na zkoušky. Prošel tatínkovou hereckou průpravou a na střední škole nadšeně ochotničil. Nikoho nepřekvapilo, když se rozhodl podat si přihlášku na JAMU a na DAMU.

   „Mami, co když mě nevezmou?“ ten mladý sebevědomý muž najednou vypadal jako malý kluk.

   „Tak to zkusíš ještě příští rok. Anebo to vyjde v Brně. Víš, co říká táta. Někdy, to co na první pohled vypadá jako průšvih, se po čase může ukázat, že to byla životní výhra,“ řekla a pohladila svého dospělého syna po vlasech tak, jak to umí jen maminky.