Letní povídka pro Víkend MF DNES ..............................................................
„Ne a ne a ne a ne,“ vztekala se holčička. Dřepla si na bobek a trucovala. Odmítla se zvednout.
Její matka se nervózně rozhlédla kolem, jestli je někdo nesleduje. Pak se snažila vzít holčičku za ruku a odvléct ji pryč. Dítě se usilovně bránilo. V očích její vyčerpané matky se zračila bezmoc.
„Okamžitě nechej toho vřískání, zvedni se a pojď domů. Hned!“ tiše, ale důrazně pronesla směrem k dceři.
Ta na ni odmítla reagovat a dál trucovala.
„Tak já jdu sama, ahoj,“ naštvala se matka a otočila se o odchodu. Očekávala pláč dítěte a volání: „Maminko, maminečko, nenechávej mě tady,“ jako tehdy, když přivedla malou poprvé do tolik nenáviděné školky.
Nic. Otočila se. Dítě dál sedělo na bobku a bedlivě sledovalo, jestli maminka opravdu odejde. Mělo plán. V momentě, kdy bude máma dostatečně daleko, rozběhnout se ulicí k tomu šedému domku s hnědou brankou. Za tou brankou byly tři schůdky, za nimi dveře a ze dveřmi někdo, koho chtěla vidět a kdo jí tak chyběl.
Dívala se na svou dceru a pociťovala vzrůstající vztek, zlost a čím dál větší bezmoc. Už nemohla dál. Zatoužila sebou prásknout na sluncem rozpálenou asfaltku a začít ječet. To by se asi malá podivila, napadlo ji s hořkým úsměvem.
Dívaly se na sebe. Matka na dceru, dcera na matku. Měly stejné oči. Hnědé, velké, plné touhy po něčem, co v tuto chvíli ani jedna nesměly mít. Letní slunce nad jejich hlavami sledovalo souboj kdo s koho.
„Jdeme,“ zavelela odhodlaně matka.
„Ne a ne a ne a ne,“ zavřísklo dítě.
Takový tyátr. A zavinil to jeden jediný bonbon. Pitomé a blbé bonbony, zakázala bych je s okamžitou platností vyrábět a tomu volovi bych je nacpala přímo do … Zarazila se. Nemohl za to. Myslel to dobře. Nemohlo jej napadnout, co tím způsobí.
Pozorovala brečící a vřískající holčičku. Kde se v ní bere tolik urputnosti? Je tak tvrdohlavá, stejně jako její otec. Znovu ji zalila nenávist, tentokrát k bývalému manželovi. Když se malá narodila, mohl se z ní pominout. A dnes? Jezdí pro ni jednou za měsíc, nemá na ni čas. Na začátku prázdnin k němu měla jet na celý týden, ale z chalupy ji přivezl už za čtyři dny. Prý byla nesnesitelná a vrcholem bylo, že tu jeho dlouhonohou éterickou blondýnu nakopla vši silou do holeně. Nepochopil, že jeho malá dcera takhle volá o pozornost, které se jí nedostává a nenávidí tu, která má tatínka jen pro sebe a nechce se dělit. Nechtěl, neuměl, nebo neměl čas? Jednodušší bylo dítě potrestat odjezdem domů. Promrhával příležitost být dobrým tátou a podepisoval se na psychice dcery víc a víc.
A pak se vynoří chlap s bonbonem a je vymalováno.
„Okamžitě se zvedni a jdeme domů,“ pronesla znavená žena už poměrně nahlas. Bylo jí už jedno, jestli je někdo uslyší. Odpovědí jí však byl jen nepříjemný pláč.
Nepamatovala si, že by si její dcera někdy něco takhle vytrvale vynucovala. Od malinka byla velmi komunikativní dítě, takový roztomilý upovídaný rozumbrada, nikdy se nevztekala, naopak uměla vše jasně odůvodnit a na slovo ne reagovala klidně a rozumně. Vše se změnilo před rokem po tom nešťastném rozvodu.
Korunu tomu nasadil dceřin pobyt v nemocnici. Ve školce ošklivě spadla z jakési prolézačky, měla otřes mozku a poraněnou ruku. Kvůli bezvědomí ji odvezla rychlá. A aby toho nebylo málo, v nemocnici se jí po pár dnech pobytu podařilo rozseknout si obočí při pádu ve sprše.
Odnesli ji na ambulanci, protože bylo nutné ránu zašít. Ječela a vřískala strachy na celé kolo. Ošetřující doktor ji nedokázal uklidnit a začal být už trochu nepříjemný. Její strach se víc a víc násobil. A tehdy se vynořil ve dveřích muž. Lékař, kterého se ostatní báli pro jeho hrubou přísnost a tvrdost, se kterou trestal sebemenší pochybení a neprofesionalitu.
Vyděšené dítě ošetřil sám a trpělivě odstrkoval nenechavou ruku, která se snažila šití zabránit. Doloval z paměti pohádku o Zlatovlásce, úmyslně ji pletl, až se mu podařilo dítě během zákroku zaujmout natolik, že se přestalo soustředit na úkon a snaživě opravovalo každé přeřeknutí a chybu v ději.
Potom holčičku obdaroval bonbonem, který vylovil zapomenutý v kapse a slíbil, že se na ni ještě přijde podívat, ale musí mu odpřísáhnout, že už nikam padat nebude. Opravdu přišel a ne jednou.
Od té chvíle byl pro ni jejím Bajajou. Hrdina její nejmilejší pohádky byl pro ni symbolem muže, který vždy drží své slovo, nikdy nezklame a pro svou princeznu obětuje vše, jen aby ji zachránil, protože je pro něj důležitější, než jeho vlastní život. Ten bonbon si pečlivě schovala, byl pro ni něco jako uťatá hlava zlého draka, který ji chtěl sežrat.
Zároveň však naprosto nesnesitelným způsobem vyžadovala, aby se novodobý Bajaja stal součástí jejího života. A proto dnes dřepěla na bobku v ulici, která vedla k šedivému domku se hnědou brankou. Protože tam byl její Bajaja.
Matka se na vztekající dítě už nemohla dívat, nekompromisně malou drapla za ruku, násilím zvedla a přidala dvě rány na zadek. Bylo jí jedno, že se holčička zavěsila za ruku a hystericky ječí. Bylo jí jedno, že se lidé otáčí. Dítě odchod sabotovalo, co to šlo. Nakonec ji matka popadla do náruče a rychle kráčela směrem k domovu. Každý její krok provázel vzteklý pláč, cítila drobné dlaně, jak se snaží za každou cenu dostat z objetí. V polovině cesty už nemohla. Postavila svou dceru na zem, která se okamžitě sesunula na bobek odhodlaná nepohnout se již ani o milimetr. Vítězoslavně se podívala na svou matku. Ta však měla tvář zalitou velkými slzami, které jí zvolna stékaly až do výstřihu.
„Maminko, neplakej, já už budu hodná,“ přihrnulo se dítě k uplakané ženě. Bylo zmatené a vylekané. Maminky přece nepláčou!
„Maminečko moje, já už nikdy nebudu chtít jít za Bajajou,“ vyhrkla a zalekla se vlastních slov. Udělalo se jí smutno. Byla si jistá, že pan doktor Bajaja zachrání i maminku. On dokáže všechno. A pak budou žít šťastně až do smrti. Ale takhle nebude moct. Takhle se jí ztratí jako tatínek. Zůstane jí po něm jenom ta jedna uťatá hlava a jizvička v obočí.
Maminka ji pohladila po vlasech. Nevěděla, jak malé holčičce vysvětlit, že pohádky ve skutečném světě nefungují. Princové nejsou a často vítězí ti oškliví draci s devíti hlavami. Doma se jí pokusí opatrně vysvětlit, jak život funguje, a to co se v dětských očích zdá být snadné a jasné, bývá v dospělém světě nemožné a neuskutečnitelné. Na moment zatoužila být znovu tím bezelstným dítětem, snad by tak lépe porozuměla přáním i bolesti své dcery.
Vzaly se za ruku a pomalu odcházely domů. Vracely se z procházky smutné, jejich oči byly jako jedny. Začervenalé od pláče, vyhaslé od ukradeného snu.
Přešly silnici a pomalým krokem se blížily k postaršímu činžovnímu domu. Před masivními starobylými dveřmi přešlapoval lehce nervózní muž. V jedné ruce svíral několik růží, v druhé plyšového medvěda.
Když spatřil přicházející dvojici, zpozorněl a nesměle se pousmál. Odpovědí mu byl nevěřícný výkřik: „Bajaja!“
„Dobrý den,“ pozdravil mladou ženu, když se přivítal s hopsající holčičkou, která již v náručí svírala velkého medvěda. „Omlouvám se, že jsem přišel bez ohlášení a předchozí domluvy, snad nejdu moc nevhod. Malé jsem slíbil, že ji navštívím, nerad porušuju dané slovo. Nezlobíte se?“
Nezlobila se. Přijala květiny a pozvala hosta dál. Rozhovor o pohádkách prozatím odloží. Kdo ví, třeba se zmýlila a té ošklivé sani jménem Samota přeci jen nějaký princ hlavu setne. A proč by to nemohl být zrovna Bajaja?
