Chata

Původně to měl být perfektní víkend strávený na chatě ve společnosti několika přátel. Plný dobré nálady, skvělého jídla i pití. Chata však téměř zela prázdnotou. Ti zbyvší dva v žádném případě neměli chuť se dobře bavit. Přemýšleli, co je to napadlo, odjet sem sami.

   Jiří byl vzteky bez sebe ještě teď. Manželka Zuzana moc dobře věděla, jak nesnáší její vzteklé výlevy a neodpustila si je ve velkém ani dnes. Vyměnili si pár ostrých slov, až Zuzana zaječela to své kouzelné: „Tak si jeď sám!“ a zamkla se v ložnici. Sbalil si pár věcí a dveře za sebou zaklapl silným prásknutím.

   „Mám já tohle, ksakru, ve svém věku zapotřebí?“ ulevoval si vztekle v autě. Před dvěma lety mu bylo padesát, oba synové už byli dospělí a měli svůj život. Ten jeho se smrskl jen na Zuzanu a fotbal.

   Zuzanka v ložnici nelenila. Mohl se jen domýšlet, co ostatním napsala. Protože všichni do jednoho svou účast na víkendu odvolali. Až na Karla a jeho přítelkyni.

   A teď sedí vedle ní na schodech u chaty. Nemůže si vzpomenout, jak se jmenuje. Viděl ji teprve podruhé v životě. Vypadala jako zmoklá slepice. Všechny jsou slepice! Znovu do něj vjel vztek.

   „Tak co, vážně tu chcete zůstat?“ chvěl se mu ještě rozčilením hlas. Zpočátku mu ten truc podnik přišel jako dobrý nápad, obzvlášť poté, co se Karel předvedl jako naprostý pitomec. Teď už si tak jistý není.

   Zvedla plaše hlavu. Pak nerozhodně přikývla. Odemkl chatu a pozval ji dál. Přinesl z auta jejich věci.

   „Máte to tu moc hezké,“ poznamenala zdvořile, když se porozhlédla.

   „Nesnáším to tady,“ ušklíbl se. Pozvedla překvapeně obočí:

   „Slyšela jsem, že jste to tady vybudoval vy?“

   „Jo, to jo. Ale původně to mělo vypadat poněkud jinak,“ znechuceně nakopl chlupatý kobereček. A zase Zuzana. Dokázala mu zničit i tento sen.

   „Vlastně ani nevím, jak se jmenujete. Karel toho o vás moc nenapovídá,“ pokusil se změnit téma. Povadla mu před očima. Dotkl se nevědomky místa, které ji velmi mrzelo.

   „Já jsem Zuzana,“ představila se. Neudržel se a začal se smát.

   „A pak mi řekla, že je těhotná. V pětačtyřiceti,“ vyprávěl tiše Jiří. Oheň příjemně hřál a dřevo důvěrný rozhovor podkreslovalo tichým praskáním.

   „Přišlo mi to jako nesmysl. Ještě pár dní před tím brečela, že je v přechodu a najednou se jí má narodit dítě? Starší syn zrovna rozjížděl firmu, mladší se dostal vysokou. A do toho mimino? V našem věku? Ale manželka se na to dítě úplně upnula. Nechtěla pochopit, že v je to jejím věku riziko jak pro ni, tak i pro to dítě. Jenže než jsme se stačili vůbec nějak domluvit, potratila. Nikdy mi neodpustila. Za potrat prý můžu já, protože jsem to dítě nechtěl. Už to jsou tři roky.“

   Odmlčel se. Nikdy nikomu o téhle smutné události neřekl.

   „Vy máte děti?“ zeptal se po chvilce mlčící ženy.

   „Hmmm. Dceru. Chodí do druhé třídy. Měla jsem ji později, bylo mi skoro třicet,“ pokrčila rameny omluvně.

   Přikývl. Pokusil se v duchu odhadnout, kolik jí je let.

   „A Karel? Plánujete založit rodinu?“ plácl, jen aby něco řekl.

   Zavrtěla hlavou a zdálo se mu, že se jí zaleskly oči. Polkla a trochu se rozpovídala:

   „My spolu o budoucnosti nemluvíme. Řekl mi, že mu to vyhovuje, tak jak to je. Když jsem ho chtěla představit rodině, odmítl. Docela se divím, že mě pozval sem na víkend. Měli jsme být původně u mě, dcera je u svého otce. Pak přišel s tou chatou. A vidíte, stejně to dopadlo úplně jinak.“

   Karel je idiot, znovu si v duchu řekl Jiří. Tahle mu uteče taky.

   Po půlnoci si už tykali. Načatou láhev vína nakonec nedopili. Začalo slabě pršet. Uhasili tedy oheň a rozhodli se jít spát. Zuzaně odestlal v krásné manželské posteli, co měl po babičce. Byla nadšená. Když přinesl pravou péřovou duchnu povlečenou do pruhovaného povlaku, svítila jako lampion. Jen zalitovala, že nemá stylovou noční košili. Ale ta fialová, krajková, taky nebyla úplně k zahození. To si ale raději jen myslel.

   Obřadně ji zavalil tou péřovou horou a popřál dobrou noc. Ten polibek měl být spíš symbolický. Trval však o dost déle, než by měl. Následoval za ním hned další a další. Tu noc už Jiří z pokoje neodešel. Milovali se nedočkavě. Vášeň přecházela v dlouhou nekonečnou něhu a pak se zase vystupňovala. Usnuli až nad ránem, v objetí pod těžkou pruhovanou peřinou.

   Ráno je probudilo slunce a Jiřího touha. Rozhodovali se, zda posnídat v trávě, či v posteli. Byl před nimi nečekaně krásný den a jejich jedinou myšlenkou bylo si jej pořádně užít. Dostáli svému závazku. Všechny starosti přestaly existovat. Byli jen oni dva.

   Těšilo je dotýkat se jeden druhého, nešetřili polibky ani pohlazením. Jeden druhého zasvěcovali do svých bláznivých snů a překvapivě zjišťovali, jak moc jsou jejich představy totožné. Znovu objevovali už dávno zapomenuté pocity a radost z těch nejobyčejnějších věcí. Pak si palčivou naléhavostí sdělovali, co ještě všechno by ještě od života chtěli. Oba zalil pocit, že ten vnitřní motor, co člověka žene životem kupředu, zase přede. Najednou mělo zase všechno smysl. Tráva byla zelenější, květiny voněly jako v rajské zahradě a v obou narůstala touha pohnout se kupředu. A motor života, kterému znenadání někdo dolil palivo nejvzácnější, je pozvolna a bezpečně kupředu posouval.

   V neděli odpoledne přišlo pomalé vystřízlivění. Zpátky na zem se nechtělo ani jednomu z nich. Kolem dokola byl zase ten starý známý šedivý svět. Zuzanu čekal kolotoč v práci i domácnosti. Před sebou měla i obávané soudní stání týkající se navýšení alimentů. A potom… Karel. Neomluví se jí. Na to už ho zná dobře. Pokud se už nezlobí, pošle svou tabulku, do které zapisuje plánované aktivity. Zuzana do tabulky smí navrhnout termíny, kdy se mohou vidět a Karel pak podle situace tabulku aktualizuje. Sevřel se jí žaludek.

   Jiří ještě v autě zapnul telefon. Čekala na něj hromada oznámení o zmeškaných telefonátech. SMS od manželky mu zahltily schránku. Mezi nimi občas problikl vzkaz od obou synů a také od Karla. Zastavil před domem. Za záclonou viděl siluety své ženy. Nejraději by to otočil a vrátil se zpět. Bože, proč nejde vrátit čas?

   „Zuzano, jsi to ty?“ zaslechla žena známý hlas. Otočila se. Karel. Za ten rok, co se neviděli, se moc nezměnil. Snad jen těch vlasů mu zase o trochu ubylo. Rozpačitě se zastavila.

   „Tak jak se máš?“ zeptal se a aniž čekal na odpověď, rozpovídal se o novém projektu v práci, o chystané cestě do Kanady a taky o jakési Iloně, se kterou se teď schází.

  „A co ty?“ zeptal se znovu a maličko přivřel oči. „Prý to táhneš s Jirkou. Potkal jsem minulý měsíc jeho bývalou ženu. Je to pravda?“

  „Co?“ zareagovala vyhýbavě.

  „No, že s ním chodíš,“ byl netrpělivý.

  „Ne, nechodíme spolu,“ usmála se.

  „Myslel jsem si to, nikdy jsem nevěřil tomu, že by si s tebou Jirka něco tenkrát na té chatě začal,“ zatvářil se samolibě a s pomstychtivým výrazem dodal: „Taky, co by s tebou dělal. Nesnášel ubrečené ženské.“

  „Ne, nechodíme spolu,“ zopakovala se stále stejným milým úsměvem. „Před deseti dny jsme se vzali.“