Bezdomovec

   Bloumal po nádraží a oslovoval kolemjdoucí, zda by mu nedali nějaké drobné. Byl špinavý, zarostlý, a jeho oblečení vypadalo, že se na něm brzy rozpadne. Už od pohledu nevoněl. Z torza rukavic mu vykukovaly prsty se špínou za olámanými nehty.

   Lidé jej ignorovali, a když jim zastoupil cestu, z nechutí se mu vyhýbali. Jeho poslední žádost o peníze zaslechla drobná tmavovláska. Zadívala se na něj. Byl poměrně mladý, mohlo mu být nejvíc čtyřicet. Otočil se a všiml si jejího pohledu. Váhavě vykročil směrem k ní.

   „Nemáte hlad?“ zeptala se jej tiše, když k ní došel. Přikývl.

   „Omlouvám se, já na tom s penězi nejsem moc dobře, ale mám s sebou dva loupáčky a jeden rohlík, kdybyste chtěl,“ nabídla mu.

   „To byste byla moc hodná,“ zareagoval zdvořile, čímž ji velmi překvapil. Usmála se a vytáhla z kabelky sáček s pečivem.

   „Prosím,“ podala mu jej. Poděkoval. Znovu se pousmála a vykročila směrem k nástupišti. Nedalo jí to a ještě se za ním ohlédla. Až ji píchlo u srdce, když uviděla, jak muž hladově ukusuje velká sousta.

   Druhý den, v tu samou dobu, se rozhlížela po nádraží. Našla ho hned. Stejně jako včera prosil kolemjdoucí o peníze. Když ji zahlédl, trochu se zarazil. Zamávala na něj.

   „Napadlo mě, že tady budete,“ zase se plaše usmívala a podávala mu pytlík s několika rohlíky a balíčkem salámu.

   Nevěděl, co na to říct. Zdálo se, že se hrozně stydí. Poděkoval. Zase odpověděla úsměvem a odešla na svůj vlak.

   Třetí den se potkali znovu. Přinesla mu jídlo a taky velký balík. Byl to zateplený pracovní kabát a k němu pár teplých rukavic a několikero ponožek.

   „Já vím, není to nové, ale čisté, nebojte. Jsou po mém tatínkovi,“ zadrhl jí trochu hlas.

   „To si přece nemůžu vzít,“ zakoktal se muž.

   „Prosím, schovávala jsem si to na památku, ale na co to bude viset ve skříni, když vám to může být k užitku,“ odmítla si vzít věci zpět.

   „A zítra vám ještě přinesu svetr, dnes jsem to už všechno nepobrala,“ dodala.

   Trochu se styděla, když zahlédla v mužových oči lesknoucí se slzy. Kvapně se rozloučila a spěchala na vlak.

   „Vy jste tak neuvěřitelně hodná,“ řekl smutně muž a probíral se hromádkou dalšího oblečení.

   „Klidně se podělte s ostatními,“ vybídla jej. „Vlastně jsem vám vděčná, díky vám jsem se konečně dokázala odhodlat udělat krok dopředu,“ dodala.

   „Nebude vám vadit, když se pustím do toho jídla?“ s ostychem se otázal bezdomovec.

   „Naopak,“ spokojeně odvětila mladá žena.

   „Co se vlastně stalo s vaším tatínkem?“ našel muž odvahu k otázce.

   Sklopila oči. Do odpovědi se jí nechtělo.

   „A řeknete mi pak na oplátku, jak se stalo, že jste skončil tady na nádraží?“ zvedla oči. Chvíli se měřili pohledem, až nakonec muž přikývl.

   Začala vyprávět. O tom, jak zůstali s tátou sami. I o tátově nepovedeném podnikání. A také o jeho následných těžkých depresích, které se mu vymkly zpod kontroly, až si jednoho podzimního dne vzal život. Najednou to ze sebe všechno sypala. Dokázala poprvé nahlas promluvit o pocitech, které prožívala. I o lehkosti, kterou prožívá, když už konečně dokázala otci říct sbohem.

   Poslouchal velmi pozorně a nechal ji vypovídat se.

   Pak přišel na řadu on. Jeho příběh byl kratší. Po rozvodu přišel nejen o domov, ale následně i o práci. Udělal chybu, půjčil si peníze, které nedokázal včas vrátit. A tak přišel úplně o všechno.

   Během vyprávění se jí ani jednou nepodíval do očí, mluvil velmi obecně a vyhýbavě. Nenutila jej do podrobností a nevyptávala se. Vypadal, že je za to vděčný.

   Od jejich prvního setkání uběhly dva týdny. Každý den mu nosila jídlo. Kromě kabátu a několika dalších kousků oblečení mu věnovala i deku. Peníze si od ní nikdy nevzal. Vedli spolu několik dlouhých rozhovorů. Přemlouvala jej, ať chodí pravidelně do charity. Hledala pro něj na internetu adresy a kontakty. Přála si, aby se mu povedlo začít od začátku.

   I dnes mu nesla balíček s jídlem. Ale v nádražní hale jej hledala marně. Nebyl tam. Druhý den také ne. Dostala o něj strach. Překonala veškeré zábrany a oslovila u koše na odpadky dalšího bezdomovce.

   „A jó, tak pro toho si přišli. Sbalili ho. Asi něco proved. Řek bych, že byli od kriminálky. Byli v civilu,“ oznámil lakonicky.

   Zůstala stát jako opařená.

   „No jo slečinko, nedá se nic dělat. Ale co, v chládku mu bude dobře. Má z prdele kliku. Nemáš nějakou korunu, co?“ řekl si o peníze.

   O necelý měsíc později jí v nádražní hale zastoupil cestu sympatický muž s velkou kyticí růží v ruce.

   „Slečno,“ oslovil ji.

   „Přišel jsem vám poděkovat. Nepoznáváte mě?“ usmíval se na ni.

   Nechápavě si prohlížela hladce vyholenou tvář. Pak jí to došlo. Ty jeho oči, ty jej prozradily.

   „To jste vy?“ byla v šoku.

   „To je pro vás,“ podával jí růže. „Směl bych vás pozvat na kávu? Rád bych vám něco vysvětlil. Pak bych vás odvezl domů, když dovolíte.“

   Celá popletená jeho nabídku přijala.

   Když si v útulné kavárně objednali, položil před ni jakýsi časopis. Okamžitě zaregistrovala fotografii na titulní stránce. Byl to portrét muže, který teď seděl naproti ní. V podobě, v jaké jej poznala před týdny na nádraží.

   „Jsem novinář. Psal jsem reportáž o bezdomovcích. Chtěl jsem si to kvůli autenticitě vyzkoušet na vlastní kůži. Je tam všechno. O lidských osudech, o úskalích života na ulici, i nečekané pomoci,“ usmál se na ni. „Píšu tam i o vás.“

   A ještě dodal:

   „Ten kabát po vašem tatínkovi jsem dal vyčistit do čistírny. Mám ho schovaný v autě. Snažil jsem se celou dobu na něj dávat pozor, abych jej nepoškodil a já vám jej mohl v pořádku vrátit.“

   „To jste přece nemusel, klidně jste ho mohl přenechat někomu potřebnému," konečně se uvolnila a pousmála se.

  „Ano, to jsem mohl," zatvářil se provinile. „Ale neměl jsem dost odvahy vás po tom všem jen tak oslovit. A ten kabát byl skvělá záminka, abych vás mohl zase vidět."