„Já jsem tak přízemní,“ zalykala se zoufale slzami Jiřina. „Stydím se za to, ale já ti všechno strašně závidím. Zoufale závidím. Když vidím, jak se k tobě Richard stále po těch letech chová, jak tě oslovuje. Úplně se tím užírám. Co bych za to dala.“
„Všude je něco,“ řekla Milena a soucitně svou kamarádku objala.
„Mili, já jsem tak zoufalá,“ plakala Jiřina dál. „Vůbec s ničím mi nepomůže. Přijde domů, rozvalí se u počítače a čeká, až bude večeře. Já lítám jako pako, děcka úkoly, uvařit, trochu uklidit. Ani s tím smetím sám od sebe nezajde.“
„A zkoušela sis s ním o tom promluvit?“
„To víš, že jo. Hrozně jsme se pohádali. Řval na mě, že je z práce utahanej jako kokot. A já snad utahaná nejsem? Jenže podle něj sezení v kanceláři práce není. Idiot,“ ulevila si vztekle Jiřina.
„Navrhovala jsem mu manželskou poradnu. Hádej, kam mě poslal,“ znovu spustila příval slz.
„Už spolu nedokážeme normálně mluvit. Vždycky se strašně dohádáme. Tuhle jsme měli jet na výlet. Ale protože soused pálil slivovici, nejelo se nikam. Ještě se zliskal jak dobytek a děckám ze zahrady donesl zablešeného ježka a dal jim ho přímo do postele. Magor jeden!“ zuřila Jiřina.
„Jiřko,“ prosebně se podívala Milena.
„Promiň,“ omluvila se žena. „Vidíš, nikdy jsem tak nemluvila. To dělají ty roky s Pepou. Pamatuješ, jak jsem ráda četla? Knížku jsem v ruce neměla ani nepamatuju. Jen si na chvilku sednu a už po mě někdo něco chce. Já právo na soukromí nemám. Ale Pepa se zavře u počítače a běda, aby ho někdo vyrušil.“
Znovu začala soptit. Byla vdaná jedenáct let. Už si ani neuměla vzpomenout, kdy se její sny o lásce začaly měnit na noční můry. Ten každodenní boj ji strašně vyčerpával. Máma jí radila, ať zvolní a bere Pepu takového, jaký je. Prý řeší malichernosti. Podle mámy je Pepa normální tuctovej chlap, který tvrdě a poctivě pracuje a umí se o rodinu postarat. Radila jí, aby se naučila taktice a nenápadně Pepu manipulovala podle svých potřeb. To Jiřina odmítala, ale k čemu jí je důstojnost a rovnoprávnost, když je Pepa takový? Někdy jí přišlo, že to dělá všechno schválně. Ale na druhou stranu…
Když byla v šestinedělí po porodu druhého syna, bouchly v ní saze. Byla unavená, nevyspaná, ztrhaná a s Pepou se zase chytli. Přivezl tehdy špatnou velikost plen. Nezvládla to a během hádky mu dala facku. Jen to mlasklo. Pepa zrudl a pak jen procedil: „Ženský nebiju. Nikdy. Ale ty se nad sebou zamysli.“ A odešel do obchodu pro správné pleny. Nikdy se k tomu incidentu nevrátil, ani jí jej nikdy nevmetl v hádce jako starý hřích. Jakoby se nikdy nic takového nestalo.
Před pár dny se během dlouhého monologu snažila Pepovi naznačit, že jí chybí něha a romantika. Tvářil se, jakoby kousnul do šťovíku. Zase se pohádali. Ale druhý den donesl kytku. A navrhl vyrazit v létě k moři. Pěkně s penzí, aby Jiřina nemusela vařit. Jenže opět se chytli. Jiřině se zdála cena moc vysoká a Pepa na ni řval, že neví, co chce. Pořád špačkuje, jak musí i o dovolené vařit. A když konečně zařídí, aby jí ubyly starosti, tak se jí zase nelíbí něco jiného. Šla uražená a nepochopená spát a Pepa jí ani nepopřál dobrou noc. Pusu už nedostala několik let.
V tomto rozpoložení ji definitivně dorazila oslava desátého výročí svatby, na kterou je minulý týden Milena s Richardem pozvali. Pepa se choval jako buran. Vyprávěl sprosté vtipy, při jídle mlaskal a pochopitelně se dožadoval piva, ačkoli hostitelé nabízeli úžasné tokajské. Večer, když šli spát, ji plácl po zadku jako kobylu. Asi to považoval za předehru, kterou doplnil romantickým: „Tak co, matko, zařádíme si?“
Celý večer pozorovala Richarda. Nemohlo jí utéct, jak svou ženu stále bere něžně za ruku, nebo ji jen tak letmo lehce pohladí. Oslovuje ji zásadně miláčku, nebo Milenko. Vždy říká prosím a děkuji. Když mluvil o deseti letech manželství, jak to byla nádherná a šťastná léta a jak svou ženu stále velmi miluje, rozplakal tím nejen Milenu. Ach, jak v té chvíli Mileně záviděla. Ne všechny ty drahé dárky, kterými ji Richard neustále zahrnoval. Záviděla jí tu zamilovanost, pozornost, úctu a lásku.
Milena se už po několikáté zadívala nervózně na hodinky.
„Jiři, nezlob se na mě. Musím už utíkat,“ omlouvala se a spěšně si oblékala nový dvouřadový kabátek.
„Děkuji, že jsi přišla,“ povzdechla si Jiřina. „Ještěže tě mám. Už je mi líp. Stejně ti závidím. Já bych tak domů nespěchala.“
Milena se omluvně pousmála a za okamžik po ní zbyla jen vůně luxusního parfému.
„Kde jsi byla? S kým ses zase kurvila, ty mrcho! Už na tebe osm minut čekám!“
Ani si nestačila odložit klíče a už ji držel zezadu za vlasy a silně za ně tahal.
„Byla jsem u Jiřiny,“ křivila obličej bolestí. „Měla nějaké starosti a potřebovala se vypovídat, klidně jí zavolej,“ plačtivě vysvětlovala.
První facka
„Nedělej ze mě idiota, ty děvko! Domluvily jste se na mě. A říkám ti naposled, že s tou sviní se stýkat nebudeš.“
„Ano,“ přikývla v obavách toho, co se stane.
Stalo. Jako vždy. Když ležela na zemi, naposledy do ní kopl.
„A pamatuj si! Nejsi nic! Jsi jen smradlavé hovno!“
Odešel. Zůstala ležet, neměla sílu se zvednout. Věděla, že se musí stihnout dát do pořádku, než se Richard vrátí. Pokud se stihne opláchnout, zamaskovat stopy po pláči a bití, bude Richard spokojen a odmění ji dárkem. Pokud to však nestihne, čeká ji druhé kolo. Ztěžka se pokusila zvednout.
„Ach Jiřino, ještě pořád mi závidíš?“ prolétlo zbité ženě hlavou.
