Babička – příběh jak vystřižený z Četnických humoresek

Probírám se babiččinými vzpomínkami, které má uloženy v malované dřevěné truhličce. Beru do ruky fotky, na jedné z nich se směje pohledný muž v uniformě. Děda byl fešák, ocením v duchu. Ale to přece není děda! „No, babi?“ pohorším se naoko.

   Zdá se mi to? Babičce zrůžověly tváře a v očích se jí objevil zvláštní lesk, který jsem nikdy neviděla. Najednou byla zase tak krásná, jako na jedné zažloutlé fotografii, kde vypadala jako hezčí dvojče Adiny Mandlové.

   „Kdo to je, babi?“ nedá mi to.

   „Holka moje zlatá, to už je tak dávno,“ tiše si povzdechla a vzala inkriminovanou fotku do chvějící ruky.

   „To byla moje první velká láska,“ dodala spiklenecky.

   „Teda babičko, to bych do tebe nikdy neřekla,“ obdivně jsem vydechla. „Já myslela, že jsi měla jen dědu.“

   „No dovol,“ předstírajíc se urazila. „O mě se muži tehdy prali. Mohla jsem si vybírat a taky jsem si vybírala!“

   Zvonivě se rozesmála. Náhle jsem měla před sebou mladou ženu, kterou netrápí třas v rukou, ani slabé srdíčko. Všechny vrásky jako kouzlem zmizely a obě jsme se ponořily do babiččiných dávných vzpomínek.

   „Tenkrát jsem sloužila v jedné rodině v krajském městě. Byla to hezká služba,“ začala babička vyprávět.

   „Psal se rok 1937, mě bylo sotva devatenáct let. Milovala jsem biograf a k uzoufání ráda četla. Paní si předplácela časopis Kinorevue a také Hvězdu. Směla jsem si jimi také listovat. A právě časopis Hvězda mohl za to, že jsem se seznámila s Josífkem.

   Já a moje nejlepší přítelkyně Andulka jsme tehdy hltaly příběh, vycházející v Hvězdě na pokračování. V něm mladá a krásná hrdinka poznala své štěstí díky vzkazu v láhvi, který poslala po řece. Pochopitelně se dostal do rukou bohatému a krásnému průmyslníkovi, který nelenil a hlavní hrdinku si vyhledal a po jistých útrapách příběh zakončila svatba. A protože jsme byly holky ztřeštěné a bláznivé, rozhodly jsme se nechat příběhem inspirovat…"

   „Opatrně Boženko, ať se ten vosk nedostane k papíru,“ nabádala Andulka svou přítelkyni. Ta ani nedýchala, když se pokoušela voskem zalít hrdlo prázdné láhve od bílého vína. Uvnitř láhve čekal na svého čitatele romantický vzkaz, šikovně smotaný do tenké ruličky. Dal jim práci, pořád se jim zdálo, že to stále není ono. Nakonec se jim podařilo sestavit romantické psaní, se kterým byly obě spokojeny.

   „Hotovo. Andulko, bude to stačit?“ zeptala se Boženka, když dokončila své dílo.

   „Bude,“ vzala do rukou láhev přítelkyně a proti světlu kontrolovala, zda je hrdlo skutečně vodotěsné.

    „Co myslíš, najde ji někdo?“ zapochybovala Boženka.

   „Musí! Copak ty nevěříš na osudovou lásku? Vzpomeň si na Dívku s bílou rukavičkou. Ta přeci také potkala svou lásku díky zásahu osudu. Anebo v Divoké řece.  Ty si myslíš, že ta slepá dívka spadla z výletní lodě do vody jen tak? Kdyby na břehu neseděl ten rybář, co se z něj vyklubal majitel zámečku, určitě by v té lodi seděla dodnes,“ sugestivně gestikulovala Andulka.

   „Při mém štěstí ta láhev doputuje až do moře, tam ji vyloví námořník, který bude věčně opilý a každý den budeme mít k obědu i večeři slanečka,“ byla skeptická Boženka.

   „Božka, nezlob mě! Vezmi si klobouček a jdeme. Dnes je tam tak krásně,“ těšila se ze slunečné neděle Andulka.

   O něco později dorazily k mostu. Opatrně se rozhlédly, zda je nikdo nesleduje a z Boženčiny kabelky vylovily láhev.

   Když se nikdo nedíval, potichu se za osud láhve pomodlily a Boženka se ji s rozmachem pokusila vhodit do řeky. Vůbec je nenapadlo, že by Božence její hod nevyšel a láhev se do vody vůbec nedostala.

   Druhý den na večer za Boženkou přiběhla vyděšená Andulka a třímala v ruce noviny. Božence chvíli trvalo, než pochopila, co se stalo. Noviny si ponechala a stále dokola četla tu krátkou zprávičku. Jindy veselá a upovídaná dívka se proměnila v bledou a vyděšenou mladou ženu. V noci nemohla spát a stále plakala. Nad ránem si nožem ostrouhala několik hlaviček sirek, sypkou hmotu přendala do prázdné krabičky od zápalek. Vyčkala rána, naposledy se pomodlila a požádala svou paní o den volna. Ženě se Boženčina proměna pranic nelíbila, proto s volnem souhlasila.

   Boženka se celá uplakaná vydala na četnickou stanici.

    „Dobrý den,“ pozdravila vyděšeně. Ruce i nohy se jí třásly jako v zimnici.

   „Dobrý den,“ odpověděl na pozdrav pohledný a sympatický strážmistr. „Copak nám nesete, slečno?“

   „Přišla jsem se udat,“ tiše řekla Boženka. Muž jí rychle nabídl židli, obával se, aby mu návštěva neomdlela.

   „A k čemupak jste se přišla přiznat, slečno?“ zeptal se klidným hlasem.

   „Boženko,“ představila se.

   „Slečno Boženko,“ opravil se s úsměvem muž.

   „K vraždě,“ rozplakala se Boženka.

   Muž ztuhl. Takovou odpověď nečekal.

   „Čí vraždě?“ žádal upřesnění.

   „Toho tuláka pod mostem, jak jste ho předevčírem našli zabitého,“ vzlykala zoufale Boženka.

   „Tak jsem vám přišla říct, že jsem to nechtěla udělat. Byla to nehoda. Já tu láhev chtěla hodit do vody,“ vysvětlovala nešťastně.

   „Jakou láhev?“ nerozuměl strážník.

   „S tím vzkazem,“ vysvětlila dívka.

   „Jakým vzkazem,“ byl čím dál popletenější strážník.

   „Romantickým“ špitla Boženka.

    Strážníkovi začala celá situace docházet. Ústa mu nepatrně zacukala, ale podařilo se mu smích potlačit.

   „Takže si to zrekapitulujeme. Vy jste v neděli v odpoledních hodinách vstoupila na most za účelem vhození láhve s romantickým vzkazem do řeky, souhlasí?“ zeptal se úředně.

   „Souhlasí. Hodila jsem ji co nejdál. Přišlo mi sice trochu divné, že voda ani nežbluňkla. Ale nenapadlo mě, co se stalo. Já jsem přece nechtěla, aby ta láhev spadla někomu na hlavu a zabila ho,“ začala znovu naříkat.

   „Dozvěděla jsem se to včera večer z novin. Strašně se tím trápím, s tím se nedá žít. Už jsem si nastrouhala sirky. Jen jsem vám to chtěla říct, abyste věděli, kdo ho zabil,“ pokračovala ve zpovědi.

   „Kde máte ty sirky?“ znepokojil se četník.

   „Tady,“ vydolovala z kabelky krabičku a bezelstně mu ji podala.

    Vzal ji a krásný obloukem ji hodil rovnou do koše. Zalapala po dechu.

    Muž se k ní naklonil a už s úsměvem řekl:

    „Slečno Boženko, ten tulák zemřel na bodné rány velkým řeznickým nožem. Na hlavě neměl žádnou ránu, ani známky pohmoždění. Pitevní protokol mluví jasně. Evidentně jste minula nejen řeku, ale i toho tuláka. Skutečného vraha už máme, zatkli jsme ho včera v noci. Ke všemu se přiznal. Tak se přestaňte trápit, nic jste nezpůsobila.“

   Začala jsem se smát. Babička, ta nejlaskavější a nejpohádkovější bytost planety a vražedkyně?

   „A jak to bylo dál?“ byla jsem zvědavá.

   „No jak asi,“ pousmála se. „Josífek ještě ten den zapátral po břehu a tu nešťastnou láhev našel. Přinesl mi ji na naši první schůzku. Tak mi ten vzkaz opravdu přivedl velkou lásku. Kdoví, jak by to vše dopadlo, kdyby nepřišla válka,“ posmutněla náhle. Znovu vypadala jako babička.

   „Co se s ním stalo?“ zeptala jsem se opatrně.

   „Josífek byl statečný chlap, skutečný hrdina. Zabili mi ho henleinovci,“ řekla se slzami v očích babička. „Odešla jsem pak z města pryč, měla jsem strach. No a po válce potkala tvého dědečka. Byl jiný než Josífek, ale taky jsem ho měla moc ráda.“

   Chvíli jen tak zamyšleně seděla a pak dodala:

   „Dám ti, děvenko, dobrou radu. Když tě v životě potká něco ošklivého, nenech si tím vzít celý svůj život. Zazlob se, vybreč si oči, ale nepřestávej žít. Tehdy jsem myslela, že už nebudu umět mít nikoho ráda tak moc jako Josífka. A vidíš. Nakonec mám velkou rodinu. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že jste ze mě udělali prabábu,“ zasmála se.  

   Znovu zvážněla:

   „Nesmíš nikdy nic vzdávat. Měj stále otevřené srdce. Jednou ti byl dán život, tak jej poctivě žij,“ vzala mě za ruku.

   A tak jsme chvíli tiše seděly, jen já a ona, držely se za ruce a já se v duchu usmívala nad tím, že moje milovaná babička, ta milá a vždy usměvavá dáma, byla kdysi taky rozpustilá žába, která toužila po lásce a, stejně jako já, kvůli ní mívala pěkně ztřeštěné nápady.