„To maso nemůžu dusit, protože nemám k pánvi pokličku,“ vysvětloval mi jak malé holce. „Ale můžeš,“ oponovala jsem automaticky. „Bez pokličky nic dusit nemůžeš. Víš, co je to dušení?“ odpověděl s pocitem, že mě má na lopatkách. Neměl.
„Můžeš pánev přikrýt kouskem alobalu,“ triumfovala jsem. Rozesmál se:
„Takže ji přikryješ pokličkou,“ pokoušel se mě přesvědčit o své pravdě.
„Alobal není poklička! Víš co je poklička? Má tvar hrnce, či jiné nádoby a má ouško, nebo čudlík, za který ji můžeš vzít do ruky. Má snad alobal čudlík? A pokličku můžeš použít opakovaně, je omyvatelná. Můžeš snad alobal používat do aleluja?“ věděla jsem, že pravdu mám na své straně já.
Jenže to můj oponent odmítal uznat:
„Prostě z toho alobalu uděláš pokličku. Když jím přikryješ pánev, abys mohla dusit maso, je to poklička.“
„Není to poklička.“
„Je to poklička.“
„Není,“ začínala jsem pěnit.
„Ale je,“ usmíval se spokojeně.
„Není, má snad čudlík, ouško a je omyvatelný?“
„Je to poklička,“ opakoval samolibě.
„Je to jen náhražka pokličky! Když si uděláš kafe z melty, není to káva, ale jen náhražka! Když si osladíš čaj umělým sladidlem, je to pořád jen náhražka curku, ne cukr!“
Můj běžně nízký tlak se začal nebezpečně zvedat.
„Je to poklička,“ pokračoval můj oponent, jako by mu bylo pět let a ne desetkrát tolik.
„Není! Je mi to líto, ale musíš se smířit s tím, že dnes tenhle spor nevyhraješ, protože nemáš pravdu,“ snažila jsem se zhluboka dýchat.
„Je mi tě tak líto, že vždycky prohraješ, protože pokaždé mám pravdu já,“ utěšoval mě. Zatoužila jsem mít v ruce pokličku od zavařovacího hrnce.
Rozhovor v tomto duchu pokračoval asi čtvrt hodiny, došlo i na googlování pojmů poklička a poklice a ačkoli mám prokazatelně pravdu já, můj protivník se odmítal vzdát. Tvrdošíjně trval na tom, že alobal je poklička, ačkoli nemá ani ouško ani čudlík a zmíněnou kotletu proti mé vůli na pánvi osmahl, nikoli podusil. Protože k ní nebyla na přikrytí vhodně velká poklička, ale pouze alobal!
Ne, nezabila jsem ho. Dožil kupodivu rána. Ale adrenalin udělal své a mě napadlo souběžně hned několik závěrů, kterými by mohl příběh končit.
Happy end I
„Jenom jsem tě škádlil, protože ti to vždycky tak sluší, když se vztekáš. Moc dobře vím, že pravdu máš vždycky ty,“ řekne muž a kotletu pod alobalem pěkně podusí a na talíři ji podává spolu s hromadou zeleninového salátu. Po večeři sám od sebe umyje nádobí a druhý den vysaje.
Happy end II
„Prostě se smiř s tím, že pravdu mám vždycky já,“ vyřkne muž svá poslední slova. Poté je utlučen poklicí od zavařovacího hrnce. Soud ženu zprošťuje obvinění, jelikož se jednalo o přiměřenou obranu.
Otevřený konec
Muž obhajuje své tvrzení, že alobal je poklička, žena oponuje. Za okny již poněkolikáté svítá a maso připraveno k tepelné úpravě na pánvi mezitím zezelenalo.
Televizní konec
Budu vám děti vyprávět, jak jsem jednou pozlobil vaši matku.
Detektivní konec
Sousedé vypověděli, že pár měl před svým zmizením velkou rozepři ohledně pokličky. Poté ani jednoho z nich už nikdy nespatřili. Policii se dosud nepodařilo vypátrat, co za zmizením dvojice stojí. Na místě činu zůstala jen prázdná pánev a vymotaná rulička alobalu.
SCI-FI konec
Muž znovu zopakoval své tvrzení, že alobal je poklička a zelení mužíci, studující chování obyvatel planety Země propukli v hurónský smích.
Psí happy end
A než se ti dva dohodli, podařilo se mi nenápadně sebrat z kuchyňské linky to moc dobré maso. Trvalo jim to hodně dlouho, než si všimli, že zmizelo. A vůbec je nenapadlo, že bych za to mohl já. Potom už se nehádali o pokličku, ale o to, kdo maso schválně schoval.
Ze života
„No jo, tak ať je po tvém,“ uleví si žena po dvaceti minutách tvrdého slovního souboje. A zase si uvědomí, už poněkolikáté, jak je to fajn, moct vést podobné nesmyslné rozhovory a všemu se od srdce zasmát.
