Elis

Občas se náš život dokáže zvrtnout tak, jak opravdu nechceme. Člověk ale občas asi musí dostat nějaké to poleno pod nohy, aby se naučil, že když zakopne, musí zase vstát a jít dál. Před deseti lety jsem zakopla. Spadla jsem a hodně to bolelo. Tehdy jsem si to uvědomila. Mohla jsem zůstat ležet a litovat sebe sama. Já jsem se však rozhodla jinak. Věděla jsem, že musím vstát a jít dál.

A tak jsem se zvedla ze země, oprášila kolena a šla rovnou do místního útulku. Měla jsem zálusk na malého chundelatého rošťáka, mého nového společníka a kamaráda. Všech těch pejsků v útulku mi bylo děsně líto. Seděli za mřížemi jako vězni a smutně koukali na každého, kdo šel kolem.

Jeden pohled se však do mě úplně vryl. Podívala jsem se přes mříže na malé štěně, něco mezi vlčákem a jezevčíkem, s obrovskýma ušima, předníma nohama do X a očima jako sova. Přísahám, že takový zjev jsem jakživ neviděla.

Zírala jsem na ni několik minut.  „Dali jsme jí jméno Elis. Dnes jí končí karanténa, mohla by jste si jí rovnou vzít s sebou,“ řekla mi pracovnice útulku. Hmm. Musím konstatovat, že svého psa jsem si teda představovala jinak. Já nevím. Fakt nevím.

A pak šel kolem malý chlapeček, který si taky hledal svého kamaráda. „Aha, taťko, tento je taky hezkej, viď?“ Promiň chlapečku, tenkrát jsem asi byla krutá. Podívala jsem se na něj chladným pohledem a tiše řekla: „Ten je už můj.“

Tak jsem asi po hodinovém váhání překročila brány útulku s tím podivným stvořením v náručí. Psí slečinka asi byla hodně spokojena se svým výběrem, jelikož se pohodlně uvelebila v mé náruči a neprotestovala ani po nástupu do autobusu. Celou cestu zvědavě koukala z okna, jakoby si chtěla zapamatovat cestu pro případ, že se ve mě spletla.

Jak šel den za dnem, tak jsme si zvykaly jedna na druhou. Zvládly jsme první koupání i návštěvu u veterináře, nákup výbavičky i spoustu procházek. Najednou jsem nemyslela na to, jak mě bolí kolena po tom posledním pádu a najednou jsem měla i důvod zase spěchat domů.

Tak se Peroxa, jak jsem Elis pojmenovala, stala neoddělitelnou součástí mého života, mým druhým já. Jsme spolu už krásných deset let a já jsem nikdy nelitovala, že jsem nečekala na toho chundeláče.