Rozhodnutí

Na některý věci se nezapomíná. Obzvlášť na ty který člověk podělal.. Stalo se to před lety, když jsem žil v kanadským Vancouveru. 

Nebylo zrovna snadný uživit sebe i děti, než jsem dostal dobrou práci v jedný velký firmě. 
Kamarádil jsem se s jedním knězem. Nesměl se oženit, ale holky se mu líbily. Občas jsme tohle téma probírali když jsem se u něj zastavil na kus řeči v zastrčeným kostele na předměstí. Byl tak trochu filozof, měl zajímavý teorie o lidech a o životě. 
 
Jednou jsem ho vylákal na projížďku která skončila v nevěstinci. Nejdřív se zdráhal, dokonce se pokřižoval, ale když jsem ho ujistil že se to nikdo nedozví, podlehl. 
Uvítaly nás roztomilý holky. Některý neuměly moc anglicky, ale nikomu to nevadilo. 
Kamarád utopil poslední zbytky studu ve víně a oči mu svítily tak, že by vyděsil i otrlýho exorcistu. Netrvalo dlouho, a s omluvným gestem se ztratil v separé. 
Seděl jsem u baru, popíjel mojito, a v duchu se smál tomu, jak snadno se dají zbořit překážky který si člověk sám staví. 
Všiml jsem si holky co seděla stranou. Pozval jsem ji na drink. Představila se jako Charly. Možná to byla přezdívka, možná se tak doopravdy jmenovala, to jsem se nikdy nedozvěděl. Seděla vedle mě a nijak ji nevyvedlo z míry jak na ni zírám. Byla jednou z těch žen, kterým by slušel i pytel. Něco nepopsatelnýho jí vyzařovalo z nitra a bylo to jako sopka před výbuchem. Připadalo mi že sem vůbec nepatří.
Po chvilce jsme tam seděli jako staří známí a ona se rozpovídala.   
Jela přes půl Kanady za dědečkem do Vancouveru. Dozvěděla se o něm teprve nedávno, byl poslední kdo jí z rodiny zbyl. Opustila všechno a těšila se že začne nový život daleko od místa, který jí pořád připomínalo tragickou nehodu rodičů. Jenže když přijela, dozvěděla se že děda před třemi dny zemřel. Charly se ocitla ze dne na den bez peněz i bez domova. Na zpáteční cestu neměla. Neměla se ani kam vracet. Potřebovala si rychle najít práci. Chytla se na nenápadnej inzerát v místním plátku, a zbytek už znáte.
Povídali jsme si téměř dvě hodiny a ona se mě najednou zeptala jestli bych ji chtěl.
"Jak to myslíš ?" zeptal jsem se překvapeně. 
"Já.... sháním přítele," odpověděla a začervenala se.
"Hele, víš, ty jsi vážně fajn ženská, ale víš... tvoje profese se mi moc nelíbí."
Vrhla na mě prosebný pohled jak to umějí ženy kterým o něco jde.
"Se mnou by sis nepomohla, moc peněz nemám a navíc se starám o svý dvě děti."
  
"Mě to neva, já nechci peníze. Děti mám ráda. Já chci přítele, chci mít svůj domov, chci se o někoho starat."
Vtom se objevil kamarád. Už jsem v něm zase poznával kněze. Unavenýho kněze, protože vypadal jako by právě korunoval Karla IV. 
Charly mě požádala o adresu. Chtěla by se přijít podívat na děti. 
Odmítl jsem, ale vzal jsem si na ni telefon. Neurčitě jsem jí slíbil že se ozvu.
"Chtěla bych normálně žít. S tebou." řekla mi na rozloučenou a prosila ať jí co nejdřív zavolám.
Od setkání uplynul týden. Hodně jsem o ní přemýšlel. Mohl jsem si stokrát říkat že není tím co dělá. A stokrát jsem měl v ruce sluchátko, ale něco uvnitř mě pokaždý přesvědčilo abych ho položil.  
Ráno jsem si šel jako vždycky koupit noviny. Palcový titulky na první straně hlásaly:
SERIOVÝ VRAH ŽEN DOPADEN !
 
V tom článku byla fotka, a u tý fotky komentář kterej jsem ani nepotřeboval číst. Nechtěl jsem ho číst! 
"...jeho poslední obětí před třemi dny se stala mladá prostitutka Charly."
Zahodil jsem noviny a po tvářích mi tekly slzy. Připadal jsem si jako nejposlednější hlupák a zbabělec. 
Od tý doby uběhlo už hodně let. Přesto se mi o ní občas zdá. Má slzy v očích, v koutku úst pramínek krve a šeptá:
"Moc jsem tě chtěla. Chtěla jsem tebe i děti. Chtěla jsem doopravdy žít!"
Smutně se usměje svýma nádhernýma očima a propadne se někam do tmy.