Poslední pozdrav z Tichomoří

Utkvěl mi v paměti obraz bezdomovce co jsem ho zahlédl cestou.Jeho úsměv bez předních zubů, překvapivé mládí a nezbytná láhev laciného vína.

Seděl na schodech cizího domu a nastavoval tvář sluníčku. Stejnému sluníčku které právě hřeje znuděné turisty na Bora Bora. Kdo ví, jestli je šťastný bez azurového moře a bez pláží s bílým pískem a palmami - protože ho právě zajímá, kdo ze dvou vrabců vyhraje v zápase o špičku rohlíku.

Bohatým mnozí závidí, protože jim patří hodně. Ale bezdomovci patří celý svět.
Napadlo by vás mu závidět ?

Žije ze dne na den, z hodiny na hodinu. A možná na rozdíl od bohatých ví, že za nejkrásnější věci na světě jsou zadarmo.

Večery jsou už chladné, a tak tráví noc u ohníčku, přikrytý starým kabátem. Ve městě sebral z popelnice starou knihu. Právě s ní přikádal, když se nakrátko otevřela. Jeho oči spočinuly na jediné větě: "Teprve když nebudete chtít nic, dostanete všechno."

Možná by nad ní přemýšlel, kdyby uměl číst...
I on jednou zmizí ze světa. Bezdomovci v povědomí lidí neumírají, protože, stejně jako zvířata, tráví poslední chvíle v ústraní. Ale až se tak stane, vykvete na Bora Bora krásná bílá orchidej. Proto, že nežil zbytečně, a pro tu jedinou větu.

A vůbec nevadí, že neuměl číst.