Pitomej doktůrek

Jedna injekce sem, jedna tam. Pár miligramů navíc, co na tom záleží?! Koho zajímá, že staré tělo už nevydrží tolik hadů, a stará duše tolik špatných slov..

V patnácti nám připadali všichni nad třicet strašně starý. Po nich byli už jen stařečci nad hrobem. Lidi, co chodili na hřbitov, už tam podle nás jednou nohou byli.

Jiný náhled jsme měli na dědu a babičku. Chtěli jsme, aby tu s námi byli co nejdýl. A rodiče? Nepřipouštěli jsme si, že taky jednou odejdou. V našich očích byli nesmrtelní. Stejně jako my. Rostli jsme jako z vody, a hřbitovy se mezitím plnily těmi druhými. Lidmi, které jsme znali jen z vývěsky parte, tak vděčně čtené kašlajícími důchodci.

Jednoho dne odvezli dědu do nemocnice. Žlučníkový záchvat. Tak nám to řekl doktůrek, co vystoupil ze sanity. V tu chvíli jsem si uvědomil, co všechno jsme spolu ještě nestačili stihnout. Nakrmit včely před zimou, zajít pro pár větví jalovce do zapomenutého údolí, které už dneska není.. Děda mi dal dvacku, abych si zašel do trafiky pro časopis Vynálezy a pokroky. Stará trafikantka se jen vlídně usmála: "Ten časopis přestal vycházet před šedesáti lety.."

Najednou jsem si uvědomil, že těch společných chvil bylo strašně málo. Dohlížel na mě, abych se naučil na prskoletu. Dělal, že mě nevidí, když jsem si vypůjčil jeho Čezetu a projel se s ní po městečku, a ve svých čtrnácti jsem na ní vlál jako prezidentská Pravda vítězí.

Když jsem se poprvé zaláskoval do Jindry, místní holky s nevalnou pověstí, přišel si pro mě k nim domů na kopec, a kamarádsky pronesl: „Zaťukej si na čelíčko, a pojď dom..“ To mu bylo 86 let.

Nikdy jsem ho neslyšel nadávat. Rozčílit se uměl – a zamračit taky, ale nikdy mu to nevydrželo dýl než pár okamžiků.

Kdysi jsem četl, že když někdo umře, přiletí pak ještě domů zaťukat na okno. Nebo se zastaví hodiny, ze zdi spadne obraz..

Děda dostal v sanitě silnou injekci na posílení srdce. Z nějakýho důvodu tu injekci dostal znovu v jičínský nemocnici. Doktůrek ze sanity to při předání zapomněl někomu říct. Byl jsem zrovna u nich na zahradě. Seděl jsem pod oknem, v závětří rybízových keřů. Najednou jsem uslyšel zřetelné zaklepání na okno. Jednou, podruhé, potřetí. Zamrazilo mě. Tenkrát ještě nebyly mobily, ale za půl dne už jsem věděl, že dědovo srdíčko prapodivnou zdravotní péči nevydrželo. Odjel se žlučníkem, zemřel na selhání srdce. Toho srdce, se kterým nikdy neměl problém. Toho srdce, které mi tak moc dalo do života. Psal se rok 1986.

Naučil mě milovat věci, které přehlížíme, protože nám přijdou příliš obyčejné. Naučil mě, že nemám pokaždé pravdu. Spíš že ji nemám téměř nikdy. V patnácti. Naučil mě, že mám víc poslouchat než mluvit. Naučil mě neodhalovat se před každým, kdo se tváří jako přítel. Naučil mě, že včely mají žihadlo. Ušil mi kuklu, abychom spolu mohli prohlížet úly. Díky němu jsem poznal, že není rozdíl mezi dvěma a dvaceti žihadly. Děda chodil celý život bez hole, se vztyčenou hlavou, ale nikdy s nosem nahoru. Viděl dvakrát Halleyovu kometu, zažil dvě světový války. Z té první se málem nevrátil.

Seděli jsme spolu pod stoletými akáty, nad námi bzučely naše včely, a on mi vyprávěl o tom, že věci nejsou ani dobré, ani zlé. To jen my, lidi, je máme potřebu dávat do škatulek.

V den kdy mi umřel děda, jsem začal ztrácet babičku. Moji nádhernou, starostlivou babičku. Pro ostatní by se rozdala. Kupovala mi k večeři tresčí játra, a sama si ohřívala v kastrůlku týden staré maso. Před spaním se tajně pomodlila, nejdřív za nás, potom za sebe. Vzpomínala na chvíle kdy se poznali, a děda nosil tenkrát módní knírek. Domluvili se, že se oholí, a ona se za to nebude malovat rtěnkou.. Babička zanedlouho odešla za dědou. Strávili spolu bezmála šedesát let. Já s nimi byl šestnáct roků. Šestnáct báječných let.

Dodnes se potkáváme v živých snech. Děda hraje v neděli na housle, babička se na něj někdy naoko zlobí, a pak si spolu sednou na lavici před dům, a chytnou se něžně za ruce. Sedával jsem tam s nima, a chtěl bych někdy zas.

Pokud vám to ještě pořád nedochází, vaši blízcí tu nebudou věčně. Možná jste rozhádaní a nemluvíte spolu. Pro pár korun, nebo jen pro pár špatně pochopených slov. Až vám jednoho dne umřou, budete jim chodit na hrob brečet, a prosit za odpuštění. Budete chtít strašně moc, aby vám ještě něco řekli, aby vám třeba vynadali, aby vás maminka pohladila po vlasech.. Zaslechnete jen ticho, a v dešti prskání svíček, a v noci zlověstného sýčka. Kytky které jim nosíte, zvadnou a shnijou. Zbyde jen hluchoněmá hlína.

Dejte jim lásku, dokud jsou tu s vámi. Oni nestojí o to, abyste jim nosili kytky, když už je neuvidí. Noste jim je teď!  Oni chtějí cítit, že je potřebujete, i když mají taky svoje chyby. Když je budete mít rádi, dostanete to zpátky stokrát. Když je budete ignorovat nebo nenávidět,  nebudou to oni, kdo bude jednou klečet v mokré hlíně a brečet. Budete to vy!

Myslete na to dřív, než uslyšíte, tak jako já, od pitomého brýlatého doktůrka pitomou větu, na kterou šest let studoval: „Pan Alois Lelek...hmm... Ročník 1898? A co byste jako chtěli?!“

Vaše případné komentáře mi můžete zanechat i na mém webu.