Obyčejný lidský štěstí

Tuhle jsem se po ránu jen tak nazdařbůh procházel a zabloudil do kouzelného údolíčka. Sedl jsem si na kámen uprostřed horské bystřiny, na chvíli zavřel oči a poslouchal, jak voda šumí, šplouchá, bublá, zvoní.... Rozhlédl jsem se kolem a spatřil ve vodě několik polodrahokamů. Jsou tu všude, a nejvíc na polích.

Najednou se něco zalesklo v písku. Taková malá nažloutlá šupinka. Zlato, napadlo mě.
Nebylo by to až tak neobvyklé, o pár kilometrů dál bývaly zlaté doly. Pokusil jsem se ji vylovit, ale ztratila se mi. Rozhrábl jsem prsty písek, na okamžik se objevila, ale proud ji postrčil zase o kousek dál. Takhle jsem si s ní hrál na schovávanou asi deset minut, až se mi ji konečně podařilo vylovit. Rozhrnul jsem červenavý písek na dlani, a byla tam! Prohlédl jsem si ji pozorněji. Kdepak zlato. Lesklý kousíček slídy, takové jako bývá vidět v žulových kostkách.
A tak mě napadlo, že to moje malé dobrodružství se šupinkou je vlastně obraz lidského štěstí. Toužíme po něm, a ono se nám schovává, uniká, ať se snažíme sebevíc. A pak, když ho máme, ani si ho nevšimneme, protože má třeba úplně jinou podobu než jsme čekali.