Jak jsem se seznamoval na netu

Napadlo mě, že by bylo fajn se skamarádit s nějakou milou holkou. Kámoš se před měsícem seznámil s hezkou kočkou. Na netu. Přišel se s ní včera pochlubit do firmy. Vážně kus. Na nejbližším pracovním obědě jsem se z něj snažil vytáhnout rozumy, jak to při takovým seznamování chodí, a na co si dát bacha. Poznamenal jsem si adresu seznamky, a dokonce i nějaký přezdívky, na který si mám dát pozor, protože jsou to prej transky a převlečený chlapi. Hned večer jsem se zaregistroval, a začal se coby začátečník nesměle rozhlížet.

"Ahoj, co tady děláš. Máš fotku? "

Jasně že mám fotku, ale že by se mi chtělo s ní chlubit před celým národem...

"Ne, zatím nemám. Ty ji tam taky nemáš."

"Já nemusím, já jsem holka. To bys koukal jak mi chlapi píšou!"

Dočetl jsem její profil až do konce: "Kočička hledá divokýho samečka do pelíšku."

Tohle tam napsat nemůžu. Rozhodl jsem se, že tam tu fotku dám. Bude to lepší, než vyplňovat erotogenní zóny, oblíbený polohy, a rozměry všeho možnýho. Tohle fakticky zajímá lidi na normální seznamce?! Nemám problém mluvit o čemkoliv, ale tohle vyplnit, připadal bych si jako prostitutka kterou v noci vzbudili, aby odříkala básničku.

S fotkou se návštevnost mého profilu poněkud zlepšila.

"Ahoj, co tady děláš?"

No co asi.

"Neříkej že máš problém se seznámit?"

Kdo říká že mám problém. Jsem prostě sám, proto jsem tady.

"Mňau, nechceš se pomazlit? Bude se ti to líbit."

Dopisování vážně na úrovni....


Druhej den jsem potkal kámošku, Přišla řeč i na netový seznamování. Hrdě jsem se přiznal, jak jdu s dobou.

"No počkej, to myslíš vážně? Tam si choděj zkrachovalý existence léčit sebevědomí, je to samej úchyl. Máš to prosímtě zrovna ty zapotřebí?"

Loučil jsem se s pocitem dítěte, kterýmu někdo hodil hračku do kanálu. Já to přece myslím vážně, chci se seznámit.

Vrtalo mi to hlavou, ale večer jsem neodolal, přihlásil se, a netrpělivě otevřel první vzkaz:

"Ahoj, zaujal mě tvůj profil. Jsem sice vdaná, ale manžel se mi nevěnuje a radši sedí s kamarády v hospodě. Ráda bych tě poznala. "

Chápu že manželství je po letech trochu stereotyp, ale že by se mi chtělo být něčí hračkou... Hmmm

Nějaká holka se se mnou chtěla sejít. Prosila mě jestli bych jí neposlal nejdřív kredit. Tím bylo potenciální rande vyřešený.

Pak se mezi vzkazy objevila zajímavá nabídka. Sice tam neměla fotku, ale zaujalo mě jak je skromná, a nikam nespěchá. Psali jsme si několik dní, zajímala mě čím dál víc. Představoval jsem si jak asi vypadá...


Jednou jsme zase takhle seděli na obědě, kámoš se pochlubil že koupil tý svý lehce ojetý BMW. Jen tak mezi řečí se zeptal, co novýho, a co....Karolína.

"Náhodou, docela dobrý, píšu si s ní, a vypadá to nadějně." Pak jsem se zarazil. "Počkej, odkud víš jak se jmenuje?"

"No, asi jsi o ní mluvil... Hmmmm.."

"Kamaráde tady něco nehraje. Odkud to víš?"

A tak se mi ten hajzlík přiznal, že Karolína je on, a že se náramně baví. To je teda skvělý! Všechny naděje v tahu. Musel jsem na vzduch. Přemýšlel jsem, jestli netový seznamování nezaklapnu.
Ještě to zkusím. Určitě na mě někde čeká sympatická holka, pomyslel jsem si, a fousatou Karolínu definitivně pohřbil.


V pátek přišel kámoš nějakej zkroušenej. Seděl a mlčel. Kočka zmizela i se zánovním BMW. Na stole před ním ležel dopis na rozloučenou, a v něm něžnou ručkou podtržená věta:

"S úchylem co si píše s chlapama teda fakt nebudu!!!"