Kapitola III. - Znamení Jednorožce (4. část)

Merlin se nachází ve světě široširých hvozdů, kde se mu podařilo nakreslit nový první Kruh. Bouře Chaosu, ženoucí se napříč světy, tím byla v poslední chvíli zažehnána, ale s novým centrem světů se něco změnilo. Čas ukáže, zda k lepšímu. Budou nové světy stejné, jako ty staré? Merlin se vydává do Avalonu, a cestou nečekaně potkává rytířskou legendu Kulatého stolu a dostane se mu znamení od bájného Jednorožce.

Vrátil jsem se postupně zpět do svého těla a připadal si chvíli dost zvláštně bez košaté koruny a mocných kořenů. Díval jsem se na své nohy s mírným podezřením a několik okamžiků přemýšlel o tom, jak s tímhle můžu někde zakořenit. Ale pak se mé vědomí opět ucelilo a odpoutalo od thauru. Pustil jsem se kmenu a přerušil tak i fyzický kontakt. Vychutnal jsem si pocit rovnováhy na dvou nohách a pohlédl zpátky na své ruce a zahýbal prsty. Cítil jsem se nyní mnohem lépe a dokonce mne napadlo, že bych se mohl vypravit zpět k Nimue a Pegasovi, abych zjistil, jestli se jim podařilo přečkat tu pekelnou bouři, protože telepatické spojení s Větrolamem přerušila magie Kruhu. Ale nejdřív potřebuji nějakého ochránce tohoto místa. Nějakého strážce Kruhu. Ale koho?

Orobod náhle zazářil safírovým kamenem a vzápětí z prstenu vyrazilo modré světlo a obkroužilo ve spirále kmen thauru. Strom se otřásl, jak jím projela vlna jiskřivé energie. Mocná koruna zapraskala a rozhýbala se, a potom se rozechvěly i kořeny pod mýma nohama. Upadl jsem do trávy a skulil se stranou. V té chvíli strom zaskřípěl a z dutého kmenu se ozvalo hluboké a pomalé zívnutí. Viděl jsem, jak zbytek modrého světla zmizel ve dvou bodech, někde v místech, kde se kmen rozvětvoval do koruny.

„Uááá,“ řekl mluvící thaur a otevřel nebesky modré oči. Protáhl si dlouhé větve a naklonil se blíž ke mně.

Postavil jsem se opět na nohy a skryl Orobod do tajné kapsy.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal jsem se ho.

„Dvounohý,“ odpověděl mi. „Ten, který přišel z Ohnivých kruhů.“

„Správně, ale jmenuji se Merlin z Noiremeru,“ přikývl jsem. „A znáš také své jméno?“

„Mé jméno?“ zabručel a vypadal, že vážně přemýšlí o tom, co to slovo znamená. „Aha, už to mám,“ řekl potom. „Prastarý, ten, který střeží Dvounohého z Ohnivých kruhů, ten, který pije s posvátného pramene a roste vysoko ve světle Dvojsluncí, ten, který…“

„Budu ti říkat Thaur,“ odvětil jsem. „Pokud ti to tedy nevadí.“

„Haur, Taur,“ opakoval po mně. „Co to znamená?“

„Thaur, to je jméno stromu, který mi připomínáš. Byly to nejstarší ze stromů Posvátného háje a vedle ornů to bývaly mé nejoblíbenější stromy.“

„Hm,“ zaševelil větvovím, přivřel oči a odmlčel se, aby o tom vážně přemýšlel. „Můžeš mi tedy říkat Thaur Prastarý,“ řekl nakonec, „ale není to jméno moc krátké?“

„Vzhledem k tomu, že nemám moc času, si myslím, že ty dvě jména jsou přiměřené okolnostem. I člověk jako jsem já, má pouze dvě jména.“

„Hm,“ zaduněl. „Ale já nejsem člověk jako ty. Naše jména jsou dlouhá a těžko tvým jazykem vyslovitelná.“

„To nevadí, nyní máš dar řeči a ducha, takže jsi člověku podobnější, než si myslíš.“

„Hm, ehm, hm,“ huhňal. „A proč jsi mi něco takového vůbec udělal?“

„Stalo se to tak nějak samo,“ omlouval jsem se. „Ale vím, proč se to stalo.“

„Aha? A pročpak?“

„Byl jsi vybrán jako strážce Ohnivých kruhů, dokud se nevrátím nebo tě nezbavím tohoto závazku. Máš za úkol hlídat ten symbol a nepustit k němu nikoho kromě mne samotného. Hlavně se měj na pozoru před jinými Dvounohými. Ze všech tvorů jsou totiž právě oni ti nejnebezpečnější.“

„Hm,“ zabrblal. „Budu bdít a hlídat. A co když se někdo přece pokusí přiblížit? Co potom?“

„Pak se zařiď tak, aby se to nikomu nepovedlo. Bude-li to člověk, nebo kdokoliv jiný, nemá tu co pohledávat. A pokud bude chtít jít k Ohnivým kruhům, pak ho musíš zastavit za každou cenu.“

„Hm,“ zapraskal. „Nikdy jsem nikomu neublížil. Nevím, zda to vůbec dokážu.“

„Pokud ne, tak celý tento les zahyne stejně rychle, jako vzniknul. Jediný způsob jak tomu zabránit, je nenechat nikoho projít do Ohnivých kruhů.“

„Hm, rozumím,“ zachřestil listy. „A kam odcházíš? A kdy se vrátíš?“

Sklonil jsem se nad studánkou a osvěžil se její chladivou a životodárnou vodou. V rozvlněné hladině jsem tak opět spatřil bledou tvář, bílé vlasy a žluté čárky místo zornic. Zdálo se, že změny, které se na mém těle projevily po obsáhnutí Kruhu ve sluji, jsou trvalé.

„Jdu daleko a vrátím se hned, jakmile to bude možné, ale nevím kdy.“

„Hm, tak doufám, že to bude brzy, Dvounohý z Ohnivých kruhů, který se nazýváš Merlin z Noiremeru. Budu čekat na tvůj návrat a střežit, co mi bylo svěřeno do ochrany.“

Nenechal jsem nic náhodě a vztáhl na celý palouk mocné ochranné kouzlo. Využil jsem přitom veškeré dostupné energie lesa z různých míst síly, a napojil tyto magické zdroje z okolí na neviditelnou síť, aby ji neustále vyživovaly.

„Děkuji ti, Prastarý Thaure. Tvou službu ti nikdy nezapomenu.“ Zamával jsem mu a vydal se na východ.

V bezpečné vzdálenosti od Kruhu jsem se potom proměnil ve zlatého draka a ohlédl se přes křídlo na Thaura.

„A jestli spatříš podobné, ale černé tvory,“ řekl jsem. „Tak věz, že to jsou mí nepřátelé, a ti nenechají nikoho z lesních tvorů naživu. Znič je rychle a využij momentu překvapení, protože druhý pokus už mít asi nebudeš.“

S těmito slovy jsem vzlétl k nebesům a zanechal nebohého Thaura napospas jeho novým a vlastním myšlenkám. Vystoupal jsem vysoko nad oblaka a nechal se unášet silným větrem vstříc k Dvojslunci.

Někde daleko přede mnou slabě zahřmělo.

Vítr mne chvíli unášel po svých vzdušných proudech, ale potom mne donesl příliš nízko k dešťovým mrakům nad oceánem. Několika máchnutími křídel, jsem se dostal z dosahu blesků a hromů. Vyhnul jsem se bouři, a když už byla za mnou, klesal jsem opět dolů k pevnině.

A právě v té chvíli se za mnou rozlehl ten známý a přitom neznámý ženský smích.

Obrátil jsem se, ale neviděl nikoho skutečného. Jen v mracích jsem zahlédl černější stín, jako by od obrovité masky. Přemýšlel jsem, jak je možné, že mne tu našla. Nemohla mne přece tak rychle vystopovat a dostat se do nového základu světů Kruhu. Doufal jsem tak trochu, že to není, jak to na první pohled vypadá, ale potom jsem díky dračím očím pochopil, že je to vše jen odraz vrhaný stíny chaosu. Nejspíš tu vůbec nebyla, ale chtěla mi, nevím proč, dát najevo, že je mi pořád v patách.

„Nikde se přede mnou neschováš, Merline,“ zaječela. „Nenaleznu klid, dokud tě nezabiju.“ Nato se s úderem hromu obří maska rozplynula a bouřková mračna zase vypadala jako obyčejná bouřková mračna.

Ale celé to divadlo mne dost rozhodilo a znejistělo. Nedokázal jsem si přestavit, jaká nenávist ji asi žene, že tak touží po mé smrti. Tušil jsem jen, že kouzlo nebylo dost mocné na to, aby věděla, kde se zrovna nacházím. Ale úplnou jistotou jsem v této věci postrádal. Dle jejích slov, to mohlo být také tak, že přesně věděla, kde jsem a brzy se tu objeví s celou armádou chaosu, aby mne konečně zničila. Ať už to bylo jakkoliv, musel jsem co nejrychleji najít Nimue a odejít neprodleně z tohoto světa někam, kde neriskuji objevení polohy Kruhu. Během klesání do nitra kontinentu jsem konečně navázal spojení s Větrolamem a zjistil, že s Nimue ve zdraví přečkali bouři. V hlavě se mi při tom zrodil provizorní únikový plán.

Vrcholky stromů se přiblížily a já se rychle zorientoval, kde přesně jsem zanechal svou drahou lásku a věrného oře. Prolétl jsem nízko nad dlouhou roklí a na jejím konci lehce dosedl do rozkvetlé trávy pod vodopádem. Proměnil jsem se zpět do podoby člověka a žlutýma dračíma očima hledal Pegasa.

Náhle proskočil křišťálovou stěnou vodopádu a dosedl vedle mne i s Nimue na hřbetu. Ta seskočila v dokonalé souhře z magického tvora a láskyplně mne objala.

„Merline,“ hlesla, „to bylo strašné. Viděli jsme na západě tu hroznou bouři, ale pak najednou zmizela, dřív než se dostala sem. Měla jsem strach, že se nevrátíš. Hrozný strach.“

„Nimue,“ pohladil jsem ji po vlasech. „Musíme odtud. Vše ti vysvětlím, až budeme moct mluvit. Nasedni na Větrolama a drž se pevně. To, čím poletíme, se ti možná nebude líbit, ale je to nutné. Hlavně se drž hned za mnou.“

„A kam poletíme?“

„To je samozřejmě překvapení,“ řekl jsem a tajemně se na ni usmál.

Větrolam se změnil ve stříbrného orla a nechal Nimue vyhoupnout na svůj hřbet. Usadila se mu mezi křídly a krkem.

„Jak je to daleko?“ zeptala se.

„Dál než doletí Pegas, ale my to vezmeme zkratkou skrz světy.“

„A před kým to vlastně utíkáme?“

„Před pány chaosu, myslím,“ opáčil jsem a proměnil se ve zlatého draka. Nimue na mne vytřeštila oči a chvíli je nemohla odtrhnout.

„Matko boží,“ hlesla Nimue. „Co se to s tebou stalo?“

„Trochu jsem zdrakovatěl, co jsem byl pryč, ale neboj se, umím to i zpět.“

„Vypadáš trochu jako Arlafal,“ řekla. „Jak jsi to udělal?“

„Na to teď opravdu není čas. Poleť za mnou a dost řečí.“ Nato jsem nabral výšku a zamířil k bílým oblakům na východě. Větrolam mne hrdě následoval s dosud překvapenou a vystrašenou Nimue.

Letěl jsem tak, aby mi orel stačil a co chvíli jsem pohledem kontroloval, jestli je Nimue pořád za mnou. Z lesů na východě se hustě pářilo. Vrcholky stromů přikývala mlžná záclona a obzor splýval v převalující se šedobílou peřinu. Tento svět byl tak krásný a panensky nedotčený, že se mi snad ani nechtělo ho opouštět, kdybych samozřejmě nemusel. Doufal jsem, že se na to místo třeba jednou, až bude po všem, vrátím společně s Nimue, abychom si mohli v klidu vychutnat jedinečnost tohoto neosídleného světa. Avšak nyní jsem vlétl do bílých obláčků a představil si úplně jiný svět.

Oblaka se náhle roztrhla a před námi zapadalo rudé slunce na fialové obloze. Klesli jsme mezi rozeklaná šedá skaliska a chvíli letěli nízko mezi vysokými zubovitými kaňony nad červenou řekou. Čeřil jsem špičkami blanitých křídel hladinu vlažného toku a soustředil se na další změnu. Obrovitý kaňon nakonec po mnoha meandrech vyústil v planinu, do které se řeka rozlila. Ohlédl jsem se a spatřil, jak se stěny nad řekou postupně bortí dominovým efektem. Ale to už jsme vlétli do chladné mlhy nad bažinou.

Mlha se najednou rozplynula a tam, kde měla původně pokračovat planina, se vzdouvala jehličnatými stromy porostlá vrchovina. A vysoko na azurově modré obloze svítilo oranžové slunce. Uhnul jsem doprava, kde vítr a déšť opracoval pískovcová skaliska. V dálce nad sněhově bílými mraky se leskly majestátné horské štíty. Chvíli jsme kličkovali mezi kopci a skalami.

„Merline!“ vykřikla Nimue. „Les za námi!

„Vím! Neohlížej se!“ zařval jsem a koutkem oka jsem uviděl přesně načasovaný lesní požár. Vyletěl jsem nad kopce a skály do bezpečné výšky a spatřil, že nehořelo jedno údolí, ale celá ta hadovitá cesta, kterou jsme proletěli. Oheň se šířil na všechny strany a k nebi se zvedala mohutná, větrem tvarovaná stěna šedivého dýmu.

Stoupali jsme k horským štítům a já opět použil magii Kruhu. Ledový vichr musel Nimue pěkně zábnout do rukou, ale držela se statečně a kryla se v stříbrném orlím peří. Už to bude Nimue.

Zahnuli jsme k vysokohorskému průsmyku a prolétli těsně mezi sněhem pokrytými srázy. Ten, kdo by se pokusil sledovat naši stopu napříč světy, by stejně jako my musel proletět tímto průsmykem.

Hřmot a hukot laviny, která se za námi utrhla, mi zněl ještě dlouho potom v uších, ačkoliv jsme už dávno byli v úplně jiném světě. Na blankytném nebi zářil velký stříbrný kotouč a v mlhách pod námi se zjevila zelená kopcovitá krajina plná jezer a lesů. Slétli jsme níž a podobni nebezpečným dravcům svištěli nad vesnicemi a hrady roztroušenými na svazích té země. Drobounké postavy lidí na polích se zastavovaly a hleděly na netradiční průlet draka a Pegasa. Vzduch byl plný neznámých vůní, pryskyřic a hub. V dálce obzoru jsme konečně zahlédli bílé mořské břehy a světlo majáku.

Nechtěl jsem letět v této podobě moc blízko Avalonu. Dračí vetřelec by tu mohl příliš vyděsit místní lid a navíc mi vyhovovalo nechat si pro jistotu nějaký trumf v rukávu. Vlastně jsem nevěděl, jaké bude ve skutečnosti toto místo, ačkoliv jsem ho znal ze starých časů. Přepsání Kruhu mohlo mnoho věcí změnit, ale těžko říct jestli k lepšímu nebo k horšímu.

Přistáli jsme na prostorné mýtině několik kilometrů od břehů moře. Vlhký slaný vzduch proudící k nám od oceánu náhle přebily vůně kvetoucího lesa. Zpěv ptáků a ševel listů splýval v symfonii a vytvářel harmonickou mozaiku, která dobarvila atmosféru lesa nádechem přirozeně krásné hudby. Stromy tu rostly silné a vysoké. Věčně zelené orny a thaury se vyjímaly mezi hlubinnými duby, buky a jilmy všech velikostí a tvarů. Jímala mne prastará bázeň a vzpomínky mi vyhrkly slzy do očí.

„Poznávám to tady,“ řekla Nimue a seskočila z Větrolama. „Jsme nedaleko Avalonu, že je to tak?“

Proměnil jsem se v člověka a prohrábl si strniště vousů.

„Možná,“ přikývl jsem. „Ale není to úplně ten samý Avalon. Bude možná trochu jiný. Nevím, co všechno se změnilo, když jsem nakreslil Kruh. Myslím, že všechny ty staré světy Kruhu zachvátila bouře chaosu. Ta, kterou jste viděli na západě.“

„Takže jsou všichni mrtví?“ vyděsila se.

Pokrčil jsem rameny. „Bude to Avalon, který neznáme. Místo, kde není žádná Nimue a Merlin.“

Sklopila zrak a pozorovala cvrkot v trávě. „To je škoda,“ řekla zklamaně. „Myslela jsem, že spatřím staré známé tváře.“

„To není vyloučeno,“ odpověděl jsem a ukázal na hvozd kolem nás. „Každopádně vypadá to tu úplně stejně jako v Avalonu za starých dobrých časů a brzy zjistíme, zda je to opravdu ten starý Avalon.“

„Tak jdeme,“ řekla a sebejistě vykročila narůžovělými květy na západ. „Je to odtud jenom kousek k řece a pak podél toku až k Jezeru.“

„Nimue,“ zastavil jsem ji. „Nech mne jít prosím vpředu. Nechci, aby se ti něco stalo.“

Potom jsem se obrátil k Větrolamovi. „Věrný příteli, změň se prosím v něco méně nápadného a leť na průzkum.“

Větrolam přikývl a zmenšil se do velikosti bílého mořského orla. Odlepil se od země a rychle vystoupal do úrovně stříbrně fialového západu slunce, než nám zmizel z dohledu.

Prastarý hvozd působil ve světle tohoto světa jako nějaká bájná krajina, upletená z lehké snové sítě světle fialových paprsků. Vzpomněl jsem si, jak jsem cestoval s mistrem Atanathorem a poprvé uviděl západ slunce tohoto světa. Tehdy jsem pochopil, že druidové používají nějakou zvláštní magii, a že Avalon neleží den cesty od Noiremeru, ale je to úplně jiný svět. Dnes už chápu celý mechanismus té magie i to, proč nikdo jiný než druidové neznal správnou cestu k Jezeru. Našel jsem zvířecí stezku, svažující se po svahu bujným lesním podrostem a opatrně postupoval vpřed.

Nimue si za mnou vykračovala celkem bezstarostně a nadšeně zkoumala, jak dalece se toto místo shoduje s její pamětí. Vydrželo jí to, jen dokud nezapadlo slunce a nezastihla nás mlžná tma. Potom mne chytila za ruku a šla klidně za mnou. Zvuky denního lesa se zvolna mísily se sílícími zvuky noci, až tma úplně zhoustla a hvozd přehlušilo pravidelné volání cvrčků.

Náhle jsem v mysli rozpoznal telepatické volání Větrolama.

„U brodu jsou nějací bandité a zrovna přepadli rytíře. Mají velkou přesilu a nejspíš ho zdolají.“

„Zůstaň tam a sleduj je,“ odpověděl jsem mu v myšlenkách.

Obrátil jsem se na Nimue. „U brodu jsou loupežníci.“

„Loupežníci nedaleko Avalonu? To se mi nelíbí. Znám zkratku přes les, ale je to zacházka přes Měsíční vrchovinu.“

„To ne,“ zamítl jsem takovou možnost. „Ten les je v noci jako živý. Raději to risknu s loupežníky. Drž se za mnou.“

Procházeli jsme roklí s rychlým potůčkem, který si razil cestu do údolí, a chvíli se drželi jeho toku, než odezněl mezi stromy na sever. Pokračovali jsme až ke strži kolem zarostlého lomu a odtud pak starou cestou přímo k brodu.

„Všichni banditi jsou mrtví,“ hlásil Větrolam v myšlenkách.

„A ten rytíř?“ zajímalo mne.

„Umírá,“ zazněla rychlá odpověď. „Bojoval statečně až do konce.“

„Hlídej okolí, může jich tu být víc.“

Posledních pár set metrů k řece jsem za sebou Nimue téměř vláčel. Mé dračí oči viděly nejen v naprosté tmě, ale navíc dokázaly zvětšovat stejně jako orlí zrak. Když jsme tedy dorazili na okraj lesa, spatřil jsem okamžitě výsledek bitky. Dvanáct loupežníků se válelo ve vlastní krvi kolem osamělého stromu na břehu řeky. O kmen mocného dubu se nyní opírala sedící oplátovaná postava. Ten hrdý muž v rukou stále svíral dlouhý meč. Kulatý štít po jeho boku byl rozpolcený a prošpikovaný šípy. A dvě z těch černě opeřených střel trčely z rytířova zprohýbaného pancíře.

Vysoko nad bojištěm kroužil mořský orel a střežil toto místo jako nějaký mrchožrout.

„Vzduch je čistý,“ řekl jsem Nimue. „Pojďme.“

Pospíchali jsme dolů po zarostlém břehu a dávali pozor na kluzké kameny. Rytíř pod stromem se nehýbal, ale cosi mi říkalo, že ještě žije a není pozdě na ošetření jeho ran. Zastavil jsem Nimue v bezpečné vzdálenosti a posadil jí na mechem zarostlý pařez.

„Počkej tady,“ řekl jsem. „Ten rytíř možná potřebuje pomoc kněžky, ale nevím, zda mu mohu důvěřovat. Zavolám tě, až to zjistím.“

„Merline, nenechávej mne tady. To raději půjdu s tebou.“

„Větrolam tě hlídá,“ ukázal jsem k temně fialovému nebi. „Neboj se ničeho.“

„Dobrá,“ řekla a zdálo se, že ji orlí stín, který mohla neustále pozorovat, trochu uklidnil.

Vydal jsem se k rytíři. Překračoval jsem mrtvá těla banditů a s hrůzou zjistil, že to nejsou lidé. Obličeje jim skrývaly rohaté přilbice s hledím, ale když jsem jednomu helmici odkryl, pohlédl jsem se do ohyzdné démonické tváře. Z tlamy s dlouhými kly vytékala černá krev. V rukou ten netvor křečovitě svíral zlomený krátký luk. Všichni byli dobře vyzbrojení šavlemi, štíty a krátkými luky a odění do černého plátového brnění. Divil jsem se, že se rytíři vůbec podařilo je všechny pobít a pomalu došel až k němu.

Kdysi krásná zdobená zbroj s erbem Jednorožce byla pokryta krví a blátem. Jednoduchou helmici s bodcem si levou rukou položil do klína a pravice se opírala o jílec meče s jemně tepaným filigránem. Krev si v potůčcích razila cestu k zemi, aby se vpíjela mezi kořeny stromu. Ztratil jí už hodně. Tvář měl špinavou a zbytek obličeje zakrývaly mastné černé vlasy a vousy. Kdysi musely být pečlivě udržované, protože na nich byla pořád vidět minulá péče. Sklonil jsem se k němu, abych zjistil pulz, ale sotva jsem se ho dotkl, cosi zachroptěl a trhl sebou.

„Klid,“ řekl jsem a ustoupil z dosahu meče, který na mne namířil. „Nechci ti ublížit. Přišel jsem ti pomoci. Ty zrůdy už jsou mrtvé. Ale pokud se hodláš vzpírat, taky tě tady můžu nechat napospas tvému osudu.“

Těžce zdvihl hlavu a prohlížel si mne modrýma, krví podlitýma očima.

„Bodlo by něco k pití,“ zachroptěl.

Vsáhl jsem do světů Kruhu a vytáhl odtamtud čutoru s vínem, tak, aby to vypadalo, že ji vytahuji zpod pláště. Odšpuntoval jsem ji a demonstrativně se napil. „Vidíš,“ řekl jsem a podal mu čutoru do ruky. „Chci ti pomoct.“

Hltavě pil a víno mu teklo po bradě. Pak se unaveně odvrátil a rozkašlal.

„Něco tvrdšího by nebylo?“ řekl a naklopil do sebe zbytek polní lahve.

Stejným kouzlem jsem vytáhl zpoza zad láhev silné brandy a podal mu jí. Naklopil do sebe silný alkohol a opět se rozkašlal.

„To je dle mého gusta,“ řekl obdivně a opět se přisál k lahvi. „Jak se jmenuješ, dobrý člověče? Chci vědět, koho mám blahořečit, až budu u svých předků a komu vděčím za pití.“

„Jsem Merlin,“ představil jsem se a všiml si, jak sebou trhl, když uslyšel mé jméno, ale nic neřekl a jen si mne znovu změřil pohledem.

„A jaké je tvé jméno?“ zeptal jsem se ho.

„Lancelot,“ opáčil a opět si svlažil rty v alkoholu.

„Nevypij to všechno,“ brzdil jsem ho. „Ještě musí něco zbýt na tvé zranění.“

„Takové plýtvání,“ odvětil. „Raději to vypiju.“

Vytrhl jsem mu brandy z rukou. „Tak to ne. To by stačilo.“

Zavrčel a cosi utrousil pod vousy.

„Pokud nechceš, aby se ti ty rány zanítily, tak raději mlč a poslechni mne,“ řekl jsem nesmlouvavě. Sklonil jsem se k němu a prohlédl si ty dva šípy. Ostatní rány nebyly tak hluboké a mohly se rychle hojit, ale jeden z těch šípů byl příliš blízko srdce. „Sundám ti zbroj a podívám se na tvé zranění.“

Po chvilce těžce přikývl. „Dobrá,“ řekl. „Dělej, jak myslíš.“

Odepnul jsem přezky pancíře, a co nejopatrněji mu sundal kyrys. A pak jsem zjistil, jak velké měl ten muž štěstí, že ještě dýchá. Ty šípy minuly srdce a žaludek jen o pár centimetrů.

„Teď to bude bolet,“ řekl jsem a zlomil oba šípy v ráně. Ani nehlesl. „A teď to bude hodně bolet.“ Potom jsem zvedl brandy a nalil ho trochu do každého zranění. Rytíř se otřásl. Tvář mu zbělela, jak přemáhal bolest, ale byl po boji stejně statečný jako při něm a nevyšel z něho ani sten. Nakonec jsem uchopil oba šípy a protlačil je skrz, abych je vytáhl. Rytíř v té chvíli upadl do bezvědomí.

„Nimue! Pojď mi pomoci!“ vykřikl jsem a snažil se zastavit nové krvácení. Soustředil jsem se a skutečně se mi to podařilo, když jsem zaslechl pleskot kroků, jak ke mně pospíchala Nimue.

„Umírá,“ řekl jsem. „Ztratil hodně krve.“

Nimue ho přejela rychlým pohledem a bez váhání se sklonila k jeho hlavě. Dotkla se ho na spáncích a pak začala přejíždět rukama nad tělem a mumlat nějakou modlitbu. Viděl jsem prýštit modré světlo z jejích dlaní a doslova před očima se krvavé rány začaly celit. Trvalo to jen několik minut a náhle světlo zhaslo. Nato Nimue upadla, schoulila se do klubíčka a začala se třást.

Zdvihl jsem jí do náručí a chvíli jí zahříval vlastním tělem, než utišila drkotání zubů a třes svalů. Uzdravující kouzlo jí zřejmě hodně vyčerpalo, a jakmile se její dech konečně uklidnil, tvrdě usnula.

Odnesl jsem jí na břeh trochu dál po proudu, kde byla řeka hlubší, a tam si během pár okamžiků vykouzlil malou plachetnici. Položil jsem Nimue na dno bíle natřené loďky a vrátil se pro bezvládného rytíře, abych ho nalodil s funěním a hekáním na plachetnici. I bez svého brnění byl neskutečně těžký, že jsem měl co dělat, abych ho odnesl. A pak ještě jeho zbraně a zbroj a bylo to všechno.

Naposledy jsem se ohlédl k osamělému dubu a ke svému údivu tam spatřil stát Jednorožce. Strnul jsem. Pozoroval mne tím propalujícím vševidoucím pohledem, kterému nešlo nic utajit. Díval se do mých dračích očí a já do jeho hlubokých a zároveň zářivých zřítelnic. Dal mi pouze jediné znamení, které mi však dodalo jistotu. Najednou vyrazil podél řeky směrem k Avalonu a brzy mi jeho záře zmizela pod stromy.

Žlutý měsíc mezitím vystoupal vysoko na nebe, a když jsem odrazil loď od břehu, spustil plachtu a vydal se po pomalém proudu řeky přímo k Avalonu, vítr si pohrával s plachtou a líně mne postrkoval kupředu. Mořský orel nade mnou držel stráž a hlídal okolní kamenité břehy. A já stál vzadu u kormidla, vyhlížel krajinu za každou zatáčkou řeky mezi zalesněnými kopci a přemýšlel o rytíři Lancelotovi a Jednorožci na jeho zbroji, zatímco Lancelot i Nimue tvrdě spali na podlaze loďky.