Kapitola II. - Hlubokost Hlubiny (3. část)

Merlinovi se navzdory Galbirovi podařilo projít Kruhem i Orobodem až do základu světů k poslednímu Modrému drakovi. Avšak v Orobodu ke svému překvapení Merlin našel svou dávnou lásku Nimue. Otázka však zní, kdo tam Nimue zanechal a proč?

Tma.

Vnímal jsem jen tlukot vlastního srdce a na jazyku cítil pachuť po dematerializaci. A Nimue jsem nikde kolem nenahmatal.

„Nimue?“ zvolal jsem vyděšeně, že jsem ji zase ztratil.

„Tady jsem,“ zaslechl jsem za sebou vystrašený hlas. „Merline, kde to jsme?“

„Nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Chtělo by to světlo.“

A pak se odněkud vyloupla oslnivá jeskyně plná odrazů jiskřivých světel. Donutilo mne to zavřít oči a mžourat po zlatých zdech.

„Tolik zase ne,“ opravil jsem se.

A skutečně se intenzita světla zmírnila na drobné pableskování po zlatých žilkách v kameni.

„To je divné,“ zamračila se Nimue.

„Je tu někdo?“ zvolal jsem a vyslechl si pouze vlastní ozvěnu.

Rozhlížel jsem se po veliké nepravidelné místnosti, ale nenašel jsem zde žádnou známku života. Zdálo se, že všechno to světlo vychází ze zlatých zdí, jakkoliv to bylo nelogické. I při bližším ohledání jedné z mohutných zlatých žil jsem musel potvrdit toto magické vysvětlení.

„Kde to jsme?“ zeptala se Nimue a poklepala mi na rameno.

Obrátil jsem se a vzal jí do náručí.

„Nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Možná v dračí sluji.“

Otřásla se. „V dračí sluji?!“ vypískla.

„Nemusíš se bát. Tohle je domov modrého draka.“

„Modrý nebo ne. Je to pořád drak.“

„Támhle je chodba. Půjdu se tam podívat. Zůstaneš tady?“

Vytřeštila na mne oči. „Jsem nějaká zesláblá,“ řekla a podlomila se jí kolena. Zachytil jsem ji právě včas a položil ji na zem.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„Já nevím. Jako bych se rozplývala. Cítím, že se ti ztrácím.“

Prohlédl jsem si její tělo a skutečně jsem spatřil, jak se mění pevné skupenství jejího těla na cosi tekutého.

„Lásko!“ vykřikl jsem. „Neodcházej!“

„Tvá krev,“ zasípala. „Dej mi napít své krve!“

„Cože?!“

„Není jiný způsob. Jsem duch vyvolaný Galbirem a nyní zemřu, neboť mne můj stvořitel odvolal. Jen krev nositele Orobodu mi může dát skutečný život.“

„Odkud tohle víš!“ zvolal jsem.

„Na to není čas. Buď mi věř, nebo mne nech zemřít.“

Pohlédl jsem na její téměř tekuté nohy a na víc nečekal. Prořízl jsem si žílu na ruce a sklonil paži nad její rty. Krev jí nejdříve potřísnila ústa, než je otevřela a začala hltavě pít. Přisála se mi na zápěstí a pila jako hladové dítě.

Když jsem si otevřel druhou ruku, začala se její podoba opět vracet do tělesné pevnosti.

„Pij,“ řekl jsem a zapumpoval si odkrvenou levicí. „Krve mám dost.“

„To bude stačit. Už se cítím mnohem lépe.“ Posadila se a otřela si purpurové rtíky.

Sjel jsem pohledem k chodidlům. „Vypadá to tak. Vysvětlíš mi teď, co se to stalo?“

Z očí jí vytryskly slzy. „Promiň,“ zavzlykala. „Nechtěla jsem.“

„Co jsi nechtěla?“

„To Galbir. On mne donutil ti lhát. Měla jsem tě zdržet.“

Tehdy jsem to pochopil. Byla duchem Kruhu a Galbir jí proti mně použil jako svou poslední zbraň. Slýchal jsem od mistrů o možnosti vzkříšení ducha těch, kteří projdou Kruhem, ale vždy jsem to považoval jen za hádanky pro nás mladé žáky s jiným významem. Až teď jsem si uvědomil, že je to tím, že se druid natrvalo otiskne do Kruhu, stejně jako se Kruh otiskne v druidovi.

„Nevěděl jsem, že jsi prošla Kruhem.“

Objala si kolena a začala se drobounce pohupovat v nějakém uklidňujícím rytmu.

„Ten první den, co jsem přijela do Noiremeru, mne tam vzal můj strýc Galbir. Ukázal mi Kruh a pak se mě zeptal, zda bych ho nechtěla projít. Tvrdil, že se mi nic nestane, že jsme stejné krve. Vždy jsem toužila po nějaké magické moci, ale byla jsem jen pouhá kněžka bohyně Matky. A najednou se mi naskytla taková šance. Nemohla jsem odolat a Galbir mne ani nemusel moc přemlouvat.“

Hleděl jsem na ni pátravým zrakem a hledal stopu pravdy na její tváři.

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“

„Galbir mi to zakázal,“ odvětila. „Zapřísahal mne, že pokud se s tím někomu svěřím, ponesu si za to důsledky. A ty dobře víš, co si mistři Kruhu myslí o ženách, které chtějí poznat jejich magii. A jaký byl trest za porušení tohoto pravidla.“

„Smrt,“ přikývl jsem.

„A pak jsem najednou stála v Kruhu s Galbirem a ten mne přesvědčoval, abych tě zabila nebo alespoň zastavila. Nechápala jsem, proč to po mě chce, ani kdo vlastně jsi ty, ale řekl mi, že jsi byl můj milenec a zradil jsi mne a teď, že se ti mohu konečně pomstít.“

Odmlčela se. Přistoupil jsem k ní a jemně sevřel její rameno.

„Ale pak,“ pokračovala. „Když jsem tě spatřila, tak se ve mně něco zlomilo. Najednou jsem v tobě viděla zachránce a cítila k tobě jen upřímnou lásku. Nemohla jsem ti ublížit, natož tě zastavit. Chtěla jsem sama pryč z místa, o kterém jsem věděla, že je mým vězením.“

Přidřepl jsem si před ní a pohlédl do jejích očí. Nemohl jsem uvěřit ironii osudu a tomu, jakým způsobem jsem se zase shledal se svou milou. S mou láskou, která zemřela a přeci tu znovu byla z masa a kostí. Ta samá Nimue, jakou jsem poznal v Noiremeru, po jejím zakázaném průchodu kruhem. A nyní jí potkávám znovu jako ducha Kruhu, kterého stvořila Galbirova magie. Duch Jediného má opravdu veliký smysl pro humor a cit pro výborné načasování.

„Hlavně, že jsme teď spolu,“ řekl jsem a políbil ji. Zarazila se, ale pak mi polibek opětovala. A tehdy jsem se zarazil já. Ne kvůli tomu, že byla zase na omak teplá a živá, ale něco mne napadlo.

„Jak jsi věděla, že právě moje krev ti dá život?“

„Galbir mi řekl, abych se napila tvé krve, až tě zabiju. Prý jestli chci žít, tak se nakonec budu muset napít, jinak Kruh neopustím živá. Nechápala jsem to, až do teď.“

Přikývl jsem a vstal. Teď již jsem tomu rozuměl. Galbir jí prostě přivolal jako ducha Kruhu jen proto, aby mne zastavil. Nemohl však vědět, co udělá duch Nimue, když uslyší můj hlas.

„Co se mnou teď uděláš?“ zeptala se.

„To záleží na tobě. Už máš svůj život a svobodu.“

„Ty jsi mne nikdy nezradil, viď?“

„Ne,“ řekl jsem a vykročil k chodbě. „Nikdy.“

„Počkám tady, dokud si to nevyřídíš s tím drakem.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem. „Hlavně nikam nechoď a počkej tady, dokud se nevrátím, ať se děje, co se děje.“

„Budu čekat.“

Chodba z hlavní síně vedla někam dolů do nitra hory. Svíjela se hadovitým způsobem a byla dost prostorná, aby se jí protáhl i velký drak. Míjel jsem zlatým třpytem prorostlé stěny, které vypadaly, jakoby je před dávnými věky vyhloubili draci svým dechem. Tak hladké a rozteklé obrysy v kameni snad ani nic jiného než láva obvykle neudělá. Ne, že by mne to fascinovalo jako pozorovatele, ale jako chodec jsem měl dost problémů se sklovitým a kluzkým povrchem. Na němž navíc ležela tisíciletá vrstva zlatého prachu.

Přidržoval jsem se stěn, a postupoval mlčky zlatým prachem. Brzy jsem jím byl pokryt od hlavy k patě. Připadalo mi to jako celkem nutná procedura, pokud se právě hodlám přiblížit draku nadosah.

Ovšem takový drak je dosti samotářský a věkovitý tvor a vůbec není snadné jej nalézt, pokud vám samozřejmě nedá dostatečné vodítko v podobě hlubokého chrápání nebo dýmání z nozder. Obvykle se draci lidem vyhýbali a dobře věděli, proč to dělají. Jenže pak se z chaosu přihnali do všech světů rudí a temní draci, kteří byli strašliví a ničili všechny světy jako ohnivá bouře ženoucí se nemilosrdně skrze vesmír. Alespoň tak o tom mluvíval Omer. Říkal také, že druidové nakonec draky chaosu porazili jejich vlastní silou, přivolali totiž na svět modré a zlaté draky. Možná proto jsem teď ve zlaté jeskyni a hledám bájného Modrého draka.

Ucítil jsem ve vzduchu sirný a štiplavý zápach. Praštil mne přes nos takovým způsobem, že mne skoro přinutil zastavit. Ale podle všeho jsem na dobré cestě. Drak už musel být blízko.

Za další zákrutou se chodba ještě rozšířila a náhle vyústila do obrovitého sálu. Mohutné sloupořadí podpírající vysoký strop se táhlo, kam až oko dohlédlo. Nemohl jsem ani odhadnout jak velká je ta sluj, neboť se její rozměry ztrácely v temnotě a dýmu, kde nezářilo ani zlaté magické světlo.

Někde na opačném konci jeskyně se ozvalo hluboké zamručení a země se mi zachvěla pod nohama. Drobounké částečky zlatého prachu se rozvlnily v kruzích a zase znehybněly.

Pročesával jsem sál svým orlím zrakem a snažil se zachytit sebemenší záchvěv pohybu. Tam. Na té hromadě zlata tam v dálce se cosi pohnulo. Nechtěl jsem draka vzbudit ve špatné náladě, ale na kouzlo neviditelnosti nebyl čas a nic mírumilovnějšího jsem riskovat nechtěl. Už proto, jak se draci staví k těm, kteří jim bez pozvání vlezou až do jejich jeskyně a narušují tak stoleté období jejich spánku. A tohle byl navíc Modrý drak, kterého se báli i sami druidové.

Vykročil jsem tak tiše a nenápadně, jak jen jsem byl schopen a upřeně jsem pozoroval podezřelou hromadu zlata, která odsud vypadala jen jako zářící kupka, osvětlující obrovité sloupy. Zdálo se, že s každým mým krokem se vytrácí ze stěn a stropu zlaté světlo a jen ta hromada, ke které jsem kráčel, pulzovala zlatými odlesky. Vypadalo to, že se všechno světlo přesouvá právě tam.

Koutkem oka jsem na jednom ze sloupů zahlédl siluetu dvou draků a vytřeštil na něj oči. Ty reliéfy vypadaly na první pohled tak skutečně, že se mi na okamžik zastavilo srdce. Byl tam zobrazen zlatý a temný drak ve vzájemném vzdušném souboji na život a na smrt. Zlatý drak držel temného z vrchu za krk a jeho diamantové oči jako by mne při tom neustále pozorovaly. Na protějším sloupu byl podobný výjev, jen na něm bojoval rudý a modrý drak, se stejným zničujícím dopadem pro draky chaosu. Stále jsem však pohledem sklouzával ke svému cíli na podlaze. Nedovolil jsem si ho spustit z očí na víc jak několik vteřin. Zahlédl jsem dokonce na levé straně hromady stoupat tenoučké proužky dýmu a ověřil si, že jdu opravdu správným směrem.

Další sloupy nesly podobné výjevy války prvních draků. Nikdy v životě jsem neviděl tak plastické a působivé zobrazení bitev. Hra světel a stínů, která se nyní odehrávala v nezměrné sluji, jakoby dodávala reliéfům dojem pohybu a života. Skoro jako bych se vrátil o miliony let zpátky do těch dávných časů, abych mohl vidět sílu a prastarost těchto úžasných tvorů.

A pak jsem zaslechl tichou ozvěnu dračího dechu. Zatím byla jen slabá a ztrácela se mezi sloupy, aby se znovu ozvala o něco silněji. Přesto všechno mne ten zvuk trochu uklidnil, neboť mi ze všeho nejvíc připomínal spokojené oddychování dračího spáče.

Příběh Dračí války na mé cestě sloupořadím mezitím pokračoval. Po očku jsem pozoroval historii modrých a zlatých dračích králů, kteří porazili a zahubili téměř všechny draky chaosu. Ačkoliv mnoho jich přitom samo přišlo o život. Byli tam i druidové zobrazení jako kruh patnácti starců v kápích a já v jednom z nich, jemuž tvář nehalil stín, poznal mistra Omera. To mne překvapilo. Jak tu mohl být před miliony lety. Najednou jsem si uvědomil, že o tom věkovitém starci nevím skoro nic. Byl tu vždycky, kam až mi paměť sahá. Starý a moudrý muž a nikdo vlastně nevěděl, odkud se vzal? Nebo jak přišel ke své moci? Ani jak dlouho už vlastně žil? Byl snad strážcem kruhu odnepaměti?

Na jiném sloupu stál Omer a čtrnáct druidů v kruhu kolem rudě zářícího krystalu. Okamžitě jsem v něm poznal Orobod. Nad Orobodem se třpytily jako mýdlové bubliny stovky různých světů. Zdálo se, že rotují kolem jednoho centrálního světa, v kterém jsem posléze poznal Hlubinu. Na dalším reliéfu jeden z Modrých draků vstoupil do tohoto centra nových světů společně s druidy. Ostatní přeživší modří a zlatí draci potom podle jiného zobrazení osídlili zbylé příhodné světy. Pak se však objevili hadí válečníci Ss´aa a s nimi Temný drak, který vedl jejich armády. Byli to dlouhé věky válek, kdy si chaos postupně podmaňoval jeden svět za druhým a jako temná lavina zahubili téměř všechny zlaté a modré draky. Muselo to trvat tisíce let, protože se těmi temnými časy, které přestál pouze jeden zlatý a jeden modrý drak, zabývalo mnoho sloupů, vedle kterých jsem si připadal nicotný a bezvýznamný jako jepice. Bylo to tu všechno tak obrovské, že jsem ještě pořád nebyl ani v půlce, a to už jsem mezi sloupy musel ujít nějaký ten kilometr.

Z daleké hromady pulzujícího zlata se postupně stal kopec a z něj nakonec veliká hora. Zpočátku sálu jsem neměl zrovna dobrý odhad kvůli té zkreslující vzdálenosti, ale nyní jsem si mohl udělat celkem přesný obrázek o velikosti mého cíle. A mít na hlavě klobouk, smekl bych ho. Světelnost hory zesilovala pulz v rytmu dračího dechu od žhavé lávy až k intenzitě slunce. Chrápání mělo stále ten uklidňující rytmus a už jsem ho slyšel mnohem hlasitěji a bez ozvěn. Rozeznal jsem po chvilce soustředěného mžourání i modré dračí nozdry, které snad jediné vyčuhovaly ze zlaté hory a vypouštěly obláčky palčivého šedomodrého dýmu. Modrý drak si tedy zatím spokojeně podřimoval na zlatém loži a místo peřiny ho přikrýval jen stoletý zlatý prach.

Snažil jsem se být tichý jako myška a stejně tak jsem se i cítil ve srovnání s věkovitým strážcem Modré hory. Dolehly na mne pochybnosti a někde uvnitř rostlo naléhavé napětí. Zkontroloval jsem Orobod na levém prostředníčku a dodal si tak trochu kuráže. Ucítil jsem krátké sevření prstenu.

„Znamená to ano?“ zeptal jsem se v myšlenkách.

Opět jedno skoro bolestivé utažení prostředníčku.

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Ty teď se mnou budeš takhle mluvit?“

Jedno jasné sevření, ihned následované dvěma výstražnými škubnutími, až jsem sebou trhl a pozvedl ruku před obličej.

„Co to mělo být?“ pronesl jsem v duchu celkem popuzeně.

Tři krátká škubnutí a prsten zasvítil rudým světlem. Paprsek směřoval jako ukazovátko na jeden z posledních mohutných sloupů u dračí hlavy, a pak jednoduše pohasl.

„Mám jít k tomu sloupu a nezdržovat se s tebou,“ řekl jsem. „Chápu.“

Jedno souhlasné škubnutí.

Přidal jsem tedy do kroku a míjel přitom výjevy posledních okamžiků svobody národů. Hadí lid Ss´aa ovládl nejenom magii, ale i většinu světů a zdálo se, že je nikdo nemůže zastavit. Temný drak se rozmnožil a stvořil mnoho jiných odporných draků a stvůr chaosu. V čele hadích armád zotročil ostatní rasy a připravil se na tažení do Hlubiny. Nejdříve svedl duši moci chtivého Galbira, který se pokusil zmocnit Orobodu. Ale tento plán selhal, a ačkoliv to reliéfy nezobrazovaly, tak já dobře věděl proč. Pak Temný drak postupně vylákal všechny druidy na jistou smrt, pod záminkou hledání Orobodu, až na Omera a Galbira. Teprve tehdy Galbir zradil otevřeně své druidství a zneužil toho, že strážil místo odpočinku posledního zlatého draka. Lstí a za vydatné pomoci Temného draka ho nakonec zabil a uloupil mu jeho srdce. A tímto činem byla stvořena nejen černá brána, kterou hadí armády podnikly invazi do Hlubiny, ale v tomto skutku se také zrcadlila Galbirova nynější strašlivá podoba. Jeho největší skutek, byl zároveň i jeho největším prokletím. Obrazy hořícího Noiremeru a vítězství Temného draka na předposledním sloupořadí ve mně vzbudily vzdor a nenávist. Jako bych přitom na chvíli zapomněl na opravdového draka. Teprve až hlasité chvění vzduchu a oslepující světlo ve mně zarazilo všechny pomstychtivé emoce. Pohlédl jsem na poslední sloup u dračí hlavy a k mému úžasu jsem na něm spatřil sám sebe, jak stojím vedle hlavy spíš zlatého, než modrého draka.

Tři rychlé a intenzivní záškuby v prstenu zněly jako naléhavé varování.

Drak si najednou odfrkl, až se mi zachvěly všechny kosti v těle. Zamručel jako tisíc hromů a vyfoukl větší obláček dýmu. Země se otřásla a do vzduchu se zdvihly vrstvy zlatého prachu. Vrhl jsem se doleva a přeběhl za sloup se svým naprosto věrným reliéfem.

Následovalo další odfrknutí a drak otevřel nejdříve jedno a pak i druhé oko. Vyfoukl další oblak dýmu a způsobil kolem mne nejeden zlatý vír, když zdvihl svou hrdou hlavu, která však nebyla modrá, nýbrž celá zlatá. Zlaté částečky prachu už mu vrostly do dračích šupin a vytvořily tak zcela přirozený způsob zlacení. Byl celý zlatý, jen špičku kolem nozder měl safírově modrou. Zbytek zlatého prachu dosedal na podlahu v třpytivém dešti. Byla by to působivá podívaná, kdybych se na něj díval z bezpečné vzdálenosti, ale takhle jsem si kouzlo právě probuzeného draka tolik neužil. Další tři stisknutí prstenu mne přimělo se raději stáhnout do úkrytu a přitisknout se ke sloupu.

Zaslechl jsem jen, jak se drak protáhl a dlouze nasál vzduch. Vsáhl jsem do Orobodu a ten mne zakryl štítem, přesně tak rychle, jak jsem chtěl. V tom pán sluje mocně zařval, až kolem mne vyrostly obrovské plameny a vzduch se zvlnil vzniklým horkem. Jistojistě by mne upekl zaživa, nebýt magické ochrany.

„Čekal jsem na tebe,“ zaduněl hlubokým dračím hlasem. „Jmenuji se Arlafal.“

Jakmile jsem uslyšel ten hlas, musel jsem se absolutně ovládnout, protože mne celou svou mocí nutil, abych vyšel ze svého úkrytu. Postupně jsem zase dostal pod kontrolu všechny své končetiny, jenže on se jen nadechl a zahřímal:

„Čekám tu na tebe od počátku, Merline.“

Znovu jsem zažil ten zápas s vlastními svaly, který člověk musí vyhrát nebo prohrál jednou provždy. Ten hlas mi totiž sugestivně říkal, že on, hlas, je můj nejlepší přítel, ale že zkrátka musí být po jeho, protože jestli ho neposlechnu, mohu pro sebe počítat se strašlivými důsledky. A i podruhé jsem ten souboj s hlasem vyhrál a navíc se přinutil k odpovědi.

„Nevím, jestli mohu říct o sobě to samé co ty, moudrý draku, ale přišel jsem za tebou až na konec Hlubiny a přináším Orobod.“

Zkusil jsem to říct co nejpevněji a nejhlasitěji to šlo, ale za daných okolností, ze mne vyšel směšný hlásek v porovnání se silou dračích hlasivek.

„Pak přicházíš pozdě,“ zadul, „neboť Hlubina i město Noiremer již je v rukou Temného draka, stejně tak jako starý Magický kruh. Dokonce nežije žádný druid, který by mohl obnovit původní světy a navrátit ztracenou rovnováhu mezi Kruhem a Chaosem.“

„Kruh tedy nelze obnovit?“

„Ne, Merline, Kruh byl porušen Galbirem. Nyní je už příliš pozdě zachraňovat to, co bylo znesvěceno krví a zradou.“

„To tedy bylo všechno zbytečné?“ rozhořčil jsem se. „Copak nikdy nebyla naděje na záchranu Kruhu?“

„Naděje tu je pořád,“ odpověděl. „Ale pouze pro nový začátek. Naděje nového Kruhu.“

„A co ty staré světy, co se s nimi stane? Přece prostě nezmizí?“

„Ne, tak jednoduché to opravdu není. Temný drak mne hledá a tebe teď také. Dlouho jsi unikal jeho pozornosti, ale nyní už to nebude tak jednoduché. Krátce řečeno teď všechno záleží na tom, co uděláš ty sám. Já ti mohu jen poradit a být ti průvodcem k novému začátku. Tak jako jsem byl průvodcem starého kruhu.“

„A co ten hrozivý oheň na začátku naší komunikace?“

„Promiň,“ řekl a znělo to stejně nepřirozeně, asi jako omluva od vlka, který se doznává ze svých ovčích hříchů. „Musel jsem si být jist, že jsi tím, za koho ses vydával.“

„A za koho jsem se vydával?“

„Za nositele Orobodu,“ opáčil. „To se budeš pořád schovávat za tím sloupem?“

„Dokud budu mít tu potřebu, tak ano,“ přitakal jsem. „Ale raději mi řekni něco o tom, co mne teď čeká a v čem spočívá ta má strašlivá volba?“

„Musíš zvolit místo pro nový Kruh dříve, než všechny světy zachvátí bouře temnoty.“

„A odkud se bere ta temnota, odkud přichází?“

„Vzešla z porušení a znesvěcení Kruhu a žene se teď z chaosu napříč všemi světy až k magickému Kruhu. Jakmile bude Kruh pohlcen, tak přestane existovat veškerý řád a chaos zvítězí jednou provždy. Už nebude žádný lidský svět ani svět, kde fungují nějaké zákonitosti. Bude existovat jen vír chaosu odsud až do nicoty.“

Vyšel jsem pomalu z úkrytu a pohlédl obrovitému a majestátnému zvířeti do očí. Necítil jsem z něj strach, ale přinejmenším respekt. Sotva se do mne zaryly jeho modré zřítelnice, trochu jsem znejistěl.

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Pak tedy vytvoříme nový Kruh, ale jak to mám udělat?“

„Skrze Orobod. Musíš Kruh vytýčit silou řádu. Vepsat linii nového Kruhu do matrice světa a stvořit tak nový symbol, který odolá přicházející bouři temnoty.“

„Zní to jednoduše, ale co když něco selže nebo se mi to nepovede?“

„Máš jen jediný pokus. Tak ho zkus nepromarnit.“

„Dobrá, ale nejdřív si musím odpočinout,“ odpověděl jsem mu. „Prošel jsem mnoha těžkými zkouškami a připadám si jako bych nespal celé roky. Jak je to tady s během času?“

„Čas? Tohle je přece prazáklad světa v nulovém čase. Tady není žádný čas. Čím je svět vzdálenější od svého základu, tím rychleji v něm čas plyne.“

„To je skvělé. A co chaos, on je také centrem světů v nulovém čase?“

„Ano, ale nezapomínej, že pro světy chaosu neplatí žádný řád.“

„Rozumím,“ přikývl jsem. „Alespoň, že mám čas na odpočinek a přemýšlení.“

„Až se budeš cítit lépe, tak tě začnu učit dračí magii. Již jsi splynul s Orobodem a měl bych tě poučit o síle, kterou nyní vládneš.“

Zívl jsem. Rychle na mne doléhala únava. Pod ochranou draka a na konci všeho jsem najednou nemohl myslet na nic jiného, než na dlouho upíraný spánek.

„Všiml jsem si, že Orobod reaguje na každou mou myšlenku.“ Znovu jsem si zívnul a potřásl hlavou, abych rozehnal mžitky.

„Bude to spousta učení a práce, tak si běž odpočinout. Nimue už na tebe čeká a s ní i postel a jídlo. Běž a odpočiň si.“

Nato se drak schoulil a zavřel oči, aby mi dal jasně najevo, že náš rozhovor prozatím skončil. Vydal jsem se tedy zpátky k Nimue a cestou bojoval s rostoucí únavou. Všechno to, co jsem prožil, na mne najednou dolehlo a tělo mne přestávalo poslouchat. Oči se mi klížily a doslova jsem se potácel velkou slují se spásnou vidinou čisté postele. Byl jsem rozhodnut, že jídlo nechám na později, protože bych určitě usnul hned při prvním soustu. Mozkem mi celou cestu zpátky k Nimue tepalo jediné slovo – spánek.