Kapitola II. - Hlubokost Hlubiny (2. část)

Merlin se vydává na nejtěžší část své cesty. Omer na něj vkládá budoucnost světů Kruhu. Navíc Galbir nyní slouží Temnému draku a neštítí se použít všech prostředků, aby Merlina zastavil. Ostatní mistři jsou už podle všeho po smrti. Dokáže Merlin projít Kruhem i Orobodem a naplnit tak svůj osud? Podaří se mu dojít k poslednímu Modrému draku, který jediný může zachránit Kruh Hlubiny před Bouří Chaosu?

V uších mi zněl Galbirův křik: Zachraň se! Utíkej!

Otevřel jsem a vstoupil do nitra chrámu.

Po sto letech jsem opět spatřil čtyři majestátné sloupy chrámu a oltář jeleního boha a stejně jako tehdy jsem tiše obdivoval dokonalou harmonii barev a souznění tvarů. Z velkých luceren nad oltářem vycházelo zlatavé světlo a vrhalo stíny na veliký magický kruh. Mít tak víc času a moci pečlivě prostudovat to prastaré tajemství ukryté v symbolech na sloupech, oltáři a uvnitř Kruhu. Jenže čas býval vždy mým nepřítelem. I tenkrát před sto lety, protože v den mého zasvěcení, kdy jsem mohl konečně vstoupit do chrámu, se Galbir jako naschvál rozhodl, že se mě zbaví. A tak jsem chrám viděl jen při zasvěcovacích ceremoniích, během nichž nebyl na takový výzkum vůbec žádný čas. Stejně jako teď. Avšak nyní musím dojít až do středu a ne jen na pouhý začátek.

Postavil jsem se na západní okraj magického Kruhu, tam kde byl naznačen vstup a hleděl jsem pozorně na východ ke krychlovému oltáři ze zlata s vyrytými geometrickými symboly jako kruh, trojúhelník, pentagram a hexagram. Zdálo se mi, že každý symbol zářil jinou barvou, což je oddělovalo, ačkoliv byly vyryty jako jediný pentakl. Modrý a červený trojúhelník vytvářely společně hexagram, vepsaný do velkého bílého pentagramu, jehož hroty se dotýkaly černého kruhu. Červený trojúhelník a bílý pentagram vystupovaly barevně do popředí pentaklu a připomínaly mi, co je nutné vykonat, abych vstoupil do kruhu.

Okamžitě jsem uklidnil rozbouřené moře své mysli. Imaginoval jsem si tři nekonečné přímky. Tři barevné paprsky, z nichž jeden byl vertikální v zářivě bílé barvě a dva horizontální – ten modrý protínal mé ramena zleva doprava a červený vstupoval zepředu do srdce a vycházel mezi lopatkami. Pak jsem všechny paprsky vycentroval v solar plexu. A teprve potom jsem pomalu zvedl pravou nohu, abych opatrně vstoupil do magického kruhu.

Ucítil jsem silový odpor, sotva jsem vkročil na linii Kruhu. Napětí podobné elektrickému proudu mi počalo proudit celým tělem a kolem kotníků se vybíjelo modrými žilkami malých blesků. Posunul jsem nohu o kousek dál a odpor znovu zesílil. Pak jsem udělal druhý krok a ocitl se tak uvnitř Kruhu. Napětí rostlo s každým dalším krokem a modré jiskření mi po pár metrech sahalo až ke kolenům. Uvědomil jsem si, že tohle bude daleko těžší, než projít cestou živlů. Bylo to jako projít všemi čtyřmi elementy najednou…

Kráčel jsem proti proudu tak mocné energie, že se mne zmocnily pochyby a obavy, zda jsem skutečně hoden dojít až do středu chrámu. Nohy mi ztěžkly. Elektrická energie v kolenou mi tepala a rostla s každým hnutím. Musel jsem vynaložit veškerou sílu vůle, kterou jako čaroděj starých časů disponuji, abych nepodlehl pnutí a nezastavil. Rozložil jsem svého ducha rovnoměrně po celé ploše těla a vědomě postupoval dál po planoucí linii.

Výboj modré síly mne na okamžik oslepil a pak se mne něco pokusilo přilepit k podlaze, jako bych kráčel po lepidle, ale pokaždé jsem pohotově zaostřil vůli tam, kde to bylo třeba, a vytrhl se ze smrtelného sevření. Jenže tak ostrá a zároveň jemná pozornost mne rychle unavila. Nespokojil jsem se ani s tím, že jiné mágy by taková zkouška brzy úplně vyčerpala, zatímco já mohl ještě pořád jít dál.

Nesmím zastavit…

První zatáčka mne donutila mobilizovat sílu všech živlů, ale ještě jsem nesáhl do rezerv. Nechával jsem si je na horší chvilky. Horkost a chlad mne obestřely bolestným stiskem. Modré jiskření už dosáhlo k pasu a začalo kolem mne vířit pod náporem odnikud se beroucího vichru. Nohy ztvrdly a připomínaly modře hořící kámen. A uvnitř lebeční krajiny mě bodalo nejmíň tisíc malých skřítků, kteří se asi rozhodli, že mi vyženou mozek z hlavy.

Další krok…

Přišel nový nápor tíhy a chladu…

Pořád vpřed…

Vichr a oheň mne opekly jako horkovzdušná výheň…

Ale dokončil jsem první zatáčku a vstoupil do druhé…

Ty křivky a symboly se postupně rozsvěcovaly. Pableskovaly jasnou modří podél nosné čáry, která se v kruzích stáčela až do středu, všude tam, kudy jsem už prošel…

Ztratil jsem pojem o čase. Byl tu jen prostor Kruhu. Jeho linie a já. Chrám jako by nikdy nebyl. Prostě najednou zmizel…

Možná už jsem nebyl v chrámu, ale úplně někde jinde. Toto místo bylo pravděpodobně spojeno s jinými místy v různých dimenzích. Každý svět přece musel nějak obsahovat tento chrám, neboť z něho vzešel. Vždyť tohle byla matrice, držící všechny ty světy pohromadě, prasíla, určující jednotnou zákonitost a základní tvar univerza, neboli inteligence, obdařená pořádající mocí. Vše, co kdykoliv a kdekoliv vzniklo, muselo kdysi dávno projít touto formou. Odtud přišel před tisíci lety i můj vlastní duch. Prošel všemi těmi životy čarodějů, šamanů a mudrců, aby se dnes opět navrátil do lůna. Vše záviselo na tomhle okamžiku. Vše k němu směřovalo, stejně jako vše z něho vzešlo…

Blesky vystřelovaly až k ramenům. Dalších pár kroků. Všudypřítomná bolest mne zarážela do země, spalovala ohněm, mrazila chladem a rozfoukávala vichrem. A pak to všechno najednou…

Vytrvám do konce…

Vzdoroval jsem tlaku celou bytostí. Klestil jsem si cestu chaosem rozběsněných živlů a koutkem oka zachytil noční oblohu se třemi různě velikými měsíci – nebo to byly planety? Osvěcovaly temnotu uvnitř Kruhu, ale neodhalily mi nic, co bych už neviděl. Místo sloupů jsem rozeznal čtyři mohutné duby a kamenný oltář…

Druhá zatáčka mne zmohla víc, než jsem si původně plánoval, protože na jejím konci už mi docházely síly. Vyčerpal jsem skoro třetinu rezerv a neuviděl svou situaci nijak růžově. Čekala mne nejhorší část a já si rozumem nebyl vůbec jist, že zvládnu dojít až do konce. Ale srdce volalo silněji. Bilo jako poplašný zvon, kdykoli jsem zaváhal, či zapochyboval o svých možnostech…

Pravá noha vpřed a jsem ve třetí zatáčce…

Krajina se začala proměňovat. Tři měsíce zmizely a objevilo se oranžové nebe se zelenými mraky. Kolem Kruhu stály čtyři podivné hadovité příšery a černý oltář byl potřísněn krví. Linie pod oltářem náhle zčernala a země se otřásla, jako by se pod námi probudil drak. Z oltáře se ozýval zlý Galbirův smích, ale neviděl jsem jeho ani oběť, jejíž krev prolil na oltáři.

Zachvátila mne čirá hrůza, když jsem si uvědomil, že jsem právě zahlédl, jak můj nepřítel porušil magický Kruh na Aštaranu…

Levá noha…

Vše se znovu proměnilo. Kruh opět zářil neporušený, ale nebe zčernalo a vysvitly hvězdy. Čtyři menhiry strážily oltář z křišťálů…

Pravá…

Na zlatofialovém nebi vyšlo černé a obrovské slunce. Tentokrát jsem byl někde hluboko v zelené džungli na obří kamenné pyramidě…

Levá…

Hustě sněžilo. Tvář mi ošlehala vánice. Nacházel jsem se na vrcholku vysoké hory v modrém oparu nad bílými štíty velehor. Oltář i Kruh zmizel pod navátým sněhem…

Došlápl jsem pravou naslepo a doufal, že se trefím na linii…

A pak mi připadalo, že se svět zbláznil. Scéna kolem mne počala zrychlovat a střídala se jako na běžícím páse, aniž bych měl možnost rozpoznat jednotlivé světy. Krajiny jako by se prolínaly a mizely jedna v druhé. Ztratil jsem tedy přehled i v prostoru…

Levá…

Šílenou rychlostí jsem letěl tisíci světy a přitom linie Kruhu neměnily tvar a zůstávaly na svém místě. Jen pod oltářem občas modrá nitka potemněla. A ta temná porušená místa na okrajovém tkanivu Kruhu mne znervózňovala. Činila mou situaci mnohem nebezpečnější a nejistější, jakkoliv jsem tím zjistil, kde se Galbir možná schovává. Ale tahle informace by se mi mohla hodit, jen pokud přežiju a dojdu až do středu, jinak je mi úplně k ničemu…

Pravá…

Připadal jsem si jako modrá pochodeň kráčející po spirále…

Levá…

Modré jiskry mi postupně zježily vlasy i vousy. Vnímal jsem tep Hlubiny podobný tepu prvního draka a nemínil se vzdát, dokud mi zbývala nějaká síla. Ačkoliv to znamenalo ztratit sám sebe. Navždy a beze zbytku…

Pravá…

Dokud ve mně bude život, byl jsem odhodlán obětovat se úplně neosobně. Odevzdal jsem se své víře v Ducha Jediného a nechal se vést. Sebemenší tajný zbyteček vlastního já mne nyní mohl zahubit…

Levá…

Sebemenší záchvěv duše zabarvený touhou nebo jakoukoliv skrytou ambicí by mi byl osudným. Nic osobního. Jen jít a nezastavit. Jít a dojít do středu. Bez žádosti a emoce…

Pravá…

Světy se kolem mne slily v rozmlženou ubíhající krajinu. Noc a den se střídaly tak rychle, až se zdálo, že rozmazané slunce a šmouha hvězd svítily pospolu…

Levá…

Napětí dosáhlo takového stupně, že jsem měl pocit, jako by se mi rozpouštělo tělo. Přestával jsem ho vnímat a nemohl jsem s tím nic udělat. Jiskření mne nejen pohltilo, ale dosáhlo mi pár stop nad hlavu. A síla ubývala a ubývala…

Pravá…

Utrpení se ještě znásobilo a bolest, jakou jsem tam prožil, bych nikomu nepřál okusit. Veškeré mé úsilí by mohlo vyjít v niveč, kdybych se teď nechal bolestí srazit na kolena…

Levá…

Musel jsem si stále uvědomovat nohy, abych věděl, kterou mám zrovna posunout, protože už jsem je drahnou chvíli vůbec necítil. Nevím, co přesně mě drželo na necitlivých nohách, ale připadalo mi, že chodím jako po vodě…

Pravá…

Zbývala mi ještě polovina poslední zákruty. Nepolevoval jsem ve svém úsilí, ale přesto se můj postup neustále zpomaloval a mé rezervy byly skoro pryč. Nezbývalo mi mnoho sil. Pozbýval jsem sám sebe. Ztrácel jsem se v oceánu modré síly. A pak mi to došlo…

Levá…

Prostoupila mne Vůle Ducha a stal se ze mne nástroj Jeho Vůle. Skrze utrpení jsem se stával utrpením. Skrze oheň, vodu, vzduch a zemi jsem splýval s živly v jedno. Odteď už nad mým tělem elementy nemají žádnou moc. Prostupoval jsem chaosem a stával se jím, abych ho zdolal…

Pravá…

Každý díl energie, kterou Kruh zhmotnil, aby mne zastavil nebo vyzkoušel, to bylo teď jedno, jsem rozmlžil tak, že jsem v sobě vyvolal totožné vibrace – což se mi osvědčilo nejvíc…

Levá…

Přetavoval jsem energii, která mi šla po krku, na sílu, jež mne poháněla ke konci mé poslední cesty. Ať již se stane cokoliv, potom už nebudu tím, kým jsem býval. Bolest ustoupila a zesilovalo se už jen napětí a tlak…

Pravá…

Celý život mi projel hlavou. Všechny vzpomínky se mi promítly během několika vteřin před očima. Můj vlastní osud mi uběhl snad ještě rychleji, než světy kolem. Ty sta tisíce let ve stovkách zrození a těl, a právě tolik příběhů…

Levá…

Odpoután od světů a zrození. Odejmut ze stvoření, kráčeje pomalu po magické linii Kruhu a přitom jako modrá kometa vržen napříč galaxiemi rychlostí myšlenky. Expanze tlaku okolního prostředí mne už zpomalila na rychlost hlemýždě, ale plynulý a neustálý pohyb byl nyní životně důležitý…

Pravá…

Připadalo mi, že putuji bezpočtem světů a nejméně věky věků směrem k Věčnosti. Pak napětí vzrostlo nad hranici mých možností, a ještě zesílilo a já se zapotácel…

Levá…

Trhaný pohyb vpřed, pak odpor tak hustý jako bych narazil do zdi. V ten okamžik jsem se stal zdí a vstoupil. Sunul jsem se však ještě pomaleji, až se zdálo, že stojím na místě…

Pravá…

Ale já se pohyboval. Kráčel jsem dál napříč všem logickým úvahám a teoriím o omezeném množství energie. Před sebou jsem spatřil rudě tepající oko draka. Obrovité čárky hada mne pozorně sledovaly ze středu kruhu…

Levá…

Ani to mne nezastavilo. O tom, že jdu pro draka, jsem přece věděl. Nebylo čeho se bát. Pokud v sobě najdu dost síly stát se drakem, tak mne nemohl zastavit…

Pravá…

Odněkud z daleka ke mně dolehlo zvonění Hlubinného skla. To byl jistě mistr Omer a jeho poslední varování. Vše se ve mně sevřelo. Ta myšlenka mi vzala víc síly, než jsem čekal. Poslední zbytek rezerv byl pryč. Nezbývalo mi nic. A Galbir už mi dýchal na krk…

Levá…

Vyburcován do nadlidského výkonu jsem utišil své emoce a zklidnil trochu napětí. Zato drak mne spaloval svým zrakem a upnul na mne svou moc. Trvalo to jen okamžik, ale právě v něm se rozhodlo o mém dalším osudu. To když jsem prolomil paralýzu jeho pohledu a nezastavil…

Pravá…

Moc draka však nespočívala pouze v pohledu. Netvor se mi zjevil v plné kráse a velikosti. Modré šupiny se blýskaly ve světle barevných sluncí. Ale ani jeho zjev mne neochromil…

Levá…

Hlubinný drak zařval a projel mnou hrozný strach a děs, který však nebyl můj, ale měl tak vypadat a zastavit můj postup – což jsem nemohl dovolit a přinutil zvuk, který mnou prošel, aby mi dodal sílu…

Pravá…

Byl jsem už téměř nadosah cíle. Od dračí hlavy mne dělilo jen několik kroků. V tom drak rozevřel tlamu a vypustil ohnivý oblak, který mne však kupodivu neupekl. Drak se zarazil a zůstal na mne hledět bez pohnutí. Nejspíš stejně jako já nechápal, co se to stalo s účinností jeho smrtelného dechu, ale vysvětlení přišlo samo od sebe…

Levá…

Všiml jsem si, že Orobod na mé ruce září rudým pronikavým světlem. Pulzoval jako bájné dračí srdce a sálal skrze modré jiskření kruhu. Drak se zdál najednou neškodný jako beránek…

Pravá…

Díval se mi do očí a já v nich vyčetl stejný strach, jakým se mne před chvílí pokusil ochromit. Sklonil hlavu a pokorně mne sledoval. Díval se, jak dopadne mých posledních pár kroků ke středu a pomalu mizel. A já se zatím snažil o nemožné – posunout nohu o kus dál…

Levá…

Čekal mne poslední krok a stanu konečně na konci. Poslední vypětí a pak musí přijít úleva nebo se neudržím při vědomí a ztroskotám jako loď vrhnutá proti domovským břehům. Vydal jsem však příliš mnoho energie a všechna síla mne opustila. Jiskření modrých blesků mi znělo v uších jako ohlušující hřmění a pohyb vpřed se omezil na nejnižší mez. Sám o sobě bych to nikdy nedokázal. Snad jen síla Orobodu mě pomaličku tlačila ke středu…

A pak konečně přišla ta úleva…

Napětí, jiskření i tlak, to vše náhle povolilo. Našel jsem se uprostřed Kruhu. Zhluboka jsem vydechoval a popadal dech. Otevřel jsem oči a spatřil, že jsem opět v chrámu.

Avšak na linii Kruhu stál ještě někdo. Vypadal úplně jako – Galbir! Zrovna procházel první zatáčkou a šlo mu to lépe, než bych řekl. Vůbec si mne nevšímal a postupoval odhodlaně kupředu.

Čas opět nebyl na mé straně.

Zahleděl jsem se do Orobodu a pokusil se do něj vstoupit. Šlo to snadno. Ocitl jsem se brzy na začátku stejného, ale rudého kruhu, který se nacházel uvnitř Orobodu. Pomyšlení, že to samé budu muset absolvovat znovu, mi bralo naději. Ale došlo mi, že tohle bude úplně jiné. Tenhle kruh musím totiž projít jen duševně, takže…

První nejistý krok, ale potom jsem zjistil, že mohu jít celkem bez obtíží. Teprve kolem oltáře jsem v první zatáčce narazil na odpor, který však nebyl vůbec podobný tomu téměř fyzickému tlaku, ale připomínal mi spíše protitah, jaký můžete vnímat, pokud existuje něco, co opravdu nesnášíte a cítíte k tomu neopodstatněný odpor. Takový odpor jsem nyní vnímal.

Jenže má láska byla o dost silnější. Zdvihla se jako clona k mé obraně a hnala mne kupředu, vyrovnávaje tak protichůdnou tendenci vzešlou jistě z nevědomého strachu. Na to, že už mám za zády Galbira jsem neměl ani pomyšlení, neboť taková myšlenka by mne zde mohla vykolejit ještě víc. Musel jsem vyrovnat veškeré pnutí jednotlivě, a tak, že jsem vyvolal protiklad z vlastní vůle a spojil ho s opačnou negativní tenzí. Tak jsem postupoval vpřed a čelil postupně jednomu hrůznému podnětu za druhým.

Negativních prožitků přibývalo a přibývalo. Nejen kvantita těch fluid, ale pak, před oltářem se změnila i kvalita – z nejnižší podprahové hrůzy se stal opravdu strašlivý prožitek na vědomé úrovni. Potom teprve nevědomý strach dostal tu správnou příchuť čiré hrůzy. Orobod mi nejenom ukázal všechen můj skrytý strach, ale navíc ho vystupňoval do krajnosti. A strach člověka povětšinou sevře a znehybní. Bál jsem se jako nikdy v životě. Byl jsem však člověkem jen z poloviny. Má lidská část chtěla sice prchnout, ale můj duch ji vždy postavil k problému čelem a vedl ji dál. Organizoval vyrovnávání vnitřní a vnější antipatie s vnitřní a vnější sympatií a řídil se impulzem od rudě zářivých fluid Orobodu. Tak jsem mohl včas a ve správné míře reagovat i na ty nejrychlejší a nejmenší vnitřní podněty, které se ukazovaly vždy jako nejzrádnější a nejnebezpečnější, čím dál jsem se dostával.

První zatáčku jsem prošel tímto způsobem, ale ve druhé se ke strachu přidala nenávist. Postupně jsem musel vyrovnávat svou nenávist k lidem, za to, co jsem viděl, že si na Zemi navzájem dělají. Vrátila se i čerstvá nenávist ke Galbirovi a k Hadímu lidu Ss´aa ze souhvězdí Aštaran. Každé pnutí z minulosti se mi vybíjelo pod nohama v rudých jiskrách a stavělo se mi do cesty jako překážka. Zdolával jsem je jednu po druhé a pak i všechny najednou a vždy jsem našel v srdci dost odpuštění, soucitu a vlídnosti, abych je anuloval. Zdálo se, že s každou překonanou nenávistí jsem ucelil nějakou část pokřivené osobnosti. Vlastně jsem fyzicky nešel žádným Kruhem. Dalo by se říct, že jsem vstoupil do Orobodu a rovnal mu cestu k sobě. Neboť to, co mi bránilo v cestě, jsem byl nakonec jen já sám. Sotva mi to došlo, trochu se mi ulevilo.

Ale před bouří se i moře nejdříve uklidní.

Do konce druhé zatáčky mi zbývalo jen pár kroků, když se přede mnou náhle zvedla rubínová clona. Projela mnou vlna pomsty a já seznal, že to byla zase jen a jen má vlastní pomsta, které jsem nyní čelil. A největší z nich byla dvojitá touha pomstít se Galbirovi. Za prvé za to, že zabil mou Nimue a vyhnal mne z Posvátného háje a za druhé za to, že má na svědomí zkázu Noiremeru a smrt jeho čtrnácti mistrů. A tahle emoce mne skoro zastavila. Nebýt vnitřní síly odpuštění. Milovat své nepřátele, tohle rčení jsem plně pochopil a zrealizoval tam na Zemi skrze učení Syna člověka.

Pak jsem vstoupil do třetí zatáčky a v tom se vše změnilo.

„Ach, Nimue? Co tu děláš?“ zeptal jsem se.

Na palouku uprostřed nočního lesa se zjevila Nimue celá v bílém. Stála sotva pět metrů přede mnou na nitce Kruhu a zdálo se, že se prostě vyloupla z rudého světla. Nepřirozeně bledá pokožka kontrastovala s černými vlasy, které jí vlály ve stejně nepřirozeném jiskření. V očích měla stejné ohnivé plamínky, jako když mne poprvé spatřila a na rtech jí hrál šťastný úsměv.

„Merline,“ řekla svým vlastním hlasem a cosi se ve mně roztřáslo. „Miluji tě. Ty jsi mne přišel vysvobodit.“

Zíral jsem na ni a výrazně zpomalil – o to Galbirovi šlo, potřeboval mne zastavit za každou cenu, a proto tak skvěle načasoval toto naše setkání – což se mi vůbec nezamlouvalo. Nevěřil jsem, že je to opravdu moje milovaná. Možná jen její nemrtvé tělo. Nepochyboval jsem jen o jediném – tato bytost, již dávno nebyla člověkem, ale stala se vampýrem. Prokletý Galbir! Tak takhle jí temná síla dokázala udržet při životě…

„Vezmi mne odtud, lásko,“ dodala a vztáhla ke mně ruku.

Touhy a chtění, které se měnily v časech mého mládí, mi opět ožily v plné síle před očima. A největší z těch tužeb byla má láska k Nimue. Má lidská půlka se okamžitě vzbouřila a rozhodla se dostát své dávné touze.

Dotkl jsem se její ruky. Byla tak chladná. Ihned mne to probralo z vytržení. Pevně jsem jí stiskl a přetlačil jí za sebe.

„Co to děláš, lásko? To bolí,“ spílala, když jsem jí zkroutil ruku a táhl jí za sebou.

„Nemáme čas,“ řekl jsem. „Jestli se odtud chceš dostat, tak pojď rychle a na nic se mne neptej.“

„Přišel jsi mne zachránit,“ řekla. „Nebo jsi mne nehledal?“

„Jak dlouho si myslíš, že jsem tě hledal?“ zeptal jsem se a kráčel přes nemalý odpor jejího těla stále kupředu.

„Nevím,“ odvětila. „Rok? Kolik myslíš?“

„Mnohem víc. Ale to je dlouhý příběh a teď na něj není čas. Musím jít za dva a nejsem si jistý, jestli to vůbec lze.“

„Jak dlouho jsi mne teda hledal?“

„Nimue, prosím. Věř mi a mlč. Vše co říkáš, se nám zhmotňuje jako překážka. Každá tvá myšlenka, touha a strach nám teď stojí v cestě.“

„Rozumím,“ řekla. „A kam to jdeme?“

„Nimue, prosím.“

A pak už si dala říct a zmlkla. Pamatuji si, že jsem měl co dělat, abych se nezastavil, protože tíha jejího těla stále rostla. Připadalo mi, že váží nejméně tunu. A s každým dalším krokem to bylo jen horší.

Na čele mi vyrazily krůpěje ledového potu. Dech se mi zrychlil a vypadl jsem z tempa. Potom se mi ke všemu začaly bořit nohy jako v hlubokém sněhu a já zavrávoral.

„Lásko?“ zaslechl jsem jako by z dálky hlas své milé. „Lásko, jsi v pořádku?“

Chtěl jsem jí odpovědět, ať už konečně mlčí a snaží se mi alespoň trochu pomoci, ale nezmohl jsem se ani na to. Měl jsem dost práce s tím, abych udržoval neudržitelný rytmus.

Vyšlo ze mne jen zamručení.

„Lásko?“

Propadal jsem se po kolena do země a pot mi v potocích stékal po těle, které se ve skutečnosti vůbec nehýbalo a stálo uprostřed kruhu s Orobodem v ruce. Postupně jsem propadal beznaději a začal pochybovat o tom, že jsem se rozhodl správně. Ale myšlenku, která mi říkala, abych pustil svou Nimue a pokračoval sám, jsem bezmyšlenkovitě zapudil.

„Merline!“

Zase jsem skoro ztratil rovnováhu. Zapotácel jsem se jako opilý řidič, zkoušející jít po čáře. Všechno se mi roztančilo před očima a otáčelo se kolem dokola. Zvedl se mi z toho žaludek. Rudá nitka se mi tím pádem změnila v rotující kružnici. Šel jsem tedy do jejího středu a zápasil s nevolností.

„Merline?“ Ten hlas byl hodně vzdálený, jako by mne někdo budil ze zlého snu. Jenže to nebyl sen. „Otoč se!“ Uvědomil jsem si, že už to není Nimue, kdo mne volá. Tohle byl mužský hlas.

„Pomluvíme si?“ Poznal jsem konečně nelidský hlas svého nepřítele. Zněl odevšad a přitom odnikud. Snažil jsem se pochopit jak je možné, že ho mohu slyšet a pak mi to došlo. Musel být tedy už téměř ve středu kruhu. Zhodnotil jsem, že do konce mé cesty mi zbývá ještě necelých deset metrů, už jen polovina poslední zatáčky. Chybělo mi do konce tak málo. Přenesl jsem malou část vědomí zpět do těla, jen tolik abych mohl mluvit.

„Překvapil jsi mne,“ přiznal jsem se. „Zvládl jsi to rychle.“

„Do chrámu se dostanu,“ řekl, „ale do Orobodu jsem se nedostal tak daleko jako ty. Potřebuji tě, Merline. Mohl bych ti dát, co budeš chtít.“

Potřeboval jsem získat nějaký čas. Musel jsem ho zabavit a nenapadlo mne nic jiného, než nadhodit nějaké téma, ke kterému bude mít co říct.

„Proč jsi to všechno udělal, Galbire?“

Zasmál se tak příšerně, až mne z toho zabolelo u srdce.

„Protože tohle mi ukázal Orobod, když jsem se jím pokusil pojít. Ukázal mi, co se ze mne stane. Ukázal mi mou vlastní cestu.“

Astrální tělo se mi zabořilo až po pás do mazlavého bahna a chvíli mi trvalo, než jsem se vyprostil do přípustné úrovně kolen. Galbirův hlas slábnul, jak jsem prošlapával cestu ke středu. Takto duchem rozdělen na dvě části jsem především ovládal svou duši kráčející po kruhu a teprve pak jsem věnoval zbytek pozornosti svému tělu.

„Dal mi to, po čem jsem v nitru nejvíce toužil. Udělal bys totéž, kdybys byl na mém místě.“

„Nejsem na tvém místě,“ opáčil jsem.

„Stojíš uprostřed kruhu a máš v ruce Orobod, takže jsi určitě na mém místě, ať chceš nebo ne. Byl jsem vybrán Radou a mám větší právo ho nosit, než jsi kdy měl ty.“

„Takové právo ti ale nikdo neudělil. Jenom ty sám.“

„Byl jsem nejmocnější z Rady a nosit Orobod je tudíž má výsada.“

„Tvůj úsudek je zamlžen temnotou, můj starý učiteli. Nevidíš, co je zřejmé. Orobod si sám vybral svého nositele.“

Okrajem rozpolceného vědomí jsem postřehl, že Galbir je už velmi blízko. Spatřil jsem se zvenčí, jako duch, který tiše pozoruje vlastní tělesnou schránku a Galbirova temná postava za mnou žhnula modrým plamenem, jak pomalu postupovala posledních deset metrů ke mně. Zbývala mi sotva poslední minuta, než sem dorazí a přeruší mé dosavadní soustředění na Orobod.

„Temný drak je mocnější, než sám Orobod,“ zasyčel Galbir a zle se zasmál. „Nechápeš nic, bývalý žáku. Temnota je vždy o krok napřed. Vždy jsme na tahu. A tvůj osud teď určuji jen já.“

Právě jsem ve vnitřním Kruhu Orobodu dosáhl na dno sil a překročil místo, odkud není návratu. Hnal jsem svou vyčerpanou duši a táhl za sebou ducha Nimue posledními metry Třetí zatáčky. A pokaždé, když se mi země probořila pod nohama, pokaždé jsem v sobě vyrovnal všechny zúčastněné kvality a naplnil se po okraj všeobjímající láskou. Pochopil jsem, že jenom skutečná láska mi může otevřít cestu k nitru Hlubiny.

Objevil jsem se mezi podivnými trnitými keři a začal se jimi prodírat. Svět mi zrůžověl před očima a téměř celý se roztřásl. Květy, které mohly být i růžemi se náhle změnily v obludné hlavy, které vycenily ostré zuby. Vykřikly na mne hlasy rozhněvaných harpyjí. Rozeznal jsem v tom hrozném řevu jen své jméno.

„Merline!“ vykřikl Galbir a já pocítil sílu temnoty bušící mocnými poryvy na srdce magického Kruhu. „Merline! Zadrž!“ Vypadal teď skoro jako bouře blesků ženoucí se na mne.

Nyní jsem nemohl zastavit. Pevněji jsem jednou rukou uchopil k smrti vyděšenou Nimue a druhou rukou jsem si skryl krvácející tvář před pohyblivými a dost ostrými trny a šíleně cvakajícími zuby. Nedbal jsem na utržená zranění a použil veškerou duševní energii, abych zvítězil v tomhle závodě s časem a o čas. A pak mi zbýval už jen poslední krok. Řezavé trny najednou zmizely a vše kolem zezlátlo.

„Merline!“ řval Galbir a jeho stín se nade mnou užuž skláněl. Byl obludně vysoký a tvář měl mrtvolně bledou. „Za tohle zemřeš! Mohl jsi mít všechno, ale takhle nebudeš mít nic.“ Tasil stříbrnou čepel svého obávaného meče a švihl hrotem pár centimetrů od mé tváře. V tom jsem pocítil lehké mravenčení a na povrchu těla mi začaly přebíhat malé rudé jiskry.

„To nééé!“ zaječel Galbir a zabodl mi stříbrné ostří do hrudi. Ucítil jsem spíše než bolest jen prostý tlak v plicích. Mravenčení i jiskry zesílily a mé tělo se v ten okamžik rozplynulo Galbirovi doslova mezi pařáty.