Týden s rodinkou v Paříži a La Rochelle - červen 2024

La Rochelle jsem měla v hledáčku už delší dobu. Nejen, že jsem chtěla jít po stopách mých oblíbených Tří mušketýrů...

...(přestože ve skutečnosti byli čtyři – Athos, Porthos, Aramis a D´Artagnan), hrdinů románu Alexandra Dumase, kteří bojovali v barvách francouzského krále Ludvíka XIII. proti povstalcům při obléhání právě u La Rochelle. Ještě větším důvodem byl fakt, že má dobrá kamarádka se svým mužem tam mají k dispozici byt, který je většinou prázdný. Už několikrát nám ho nabízeli k pobytu, tak proč toho nevyužít?!

Můj manžel ale nerad řídí a 1500 km tam a 1500 zpět za volantem pro něj představuje velkou bariéru. Napřímo se tam z Čech bohužel nelétá. Muselo by se letět buď do Nantes nebo Bordeaux, což jsou města minimálně 2 hodiny jízdy autem, které bychom si stejně museli půjčit. Dlouho tak zůstávala pro mne tato destinace vzdálená a nedostižná. Tentokrát jsem si ale řekla, že konečně nadešel správný čas, a že tam prostě chci stůj co stůj. Po zvážení různých variant a aby byl doma klid, rozhodli jsme se nakonec pro variantu spojit to s návštěvou Paříže. Koupila jsem noční jízdenky na Flixbus Praha-Paříž a jízdenky na TGV Paříž-La Rochelle. Vyšlo to sice dvakrát dráž, než by vyšla cesta autem, ale manžel byl spokojený, že nemusí řídit a řešit parkovaní. Znamenalo to ale sbalit úsporně a jen nalehko s batůžky na zádech.

Bude to první zkušenost, zda kluci vydrží tak dlouhou cestu autobusem. Naštěstí nastoupíme večer v Praze na Florenci a ráno se už probudíme v Paříži, takže většinu času pravděpodobně prospíme. Řekla bych, že to nakonec kluci zvládli lépe než já. Bus nebyl plný, takže jsme se rozlezli každý na svou dvousedačku. Ubytování na dvě noci v Paříži kousek od Notre Dame buknul Tomáš dopředu a narychlo domluvil, že se můžeme nacheckovat už ráno po příjezdu. Z autobusáku jsme jeli metrem k bytu. Jízdenka na jednu cestu metrem vyšla 2.15 euro na osobu. Neměli jsme v plánu příliš využívat MHD, chtěla jsem spíš chodit po svých, takže jsme nekupovali celodenní jízdenku. Její cena nebyla nijak přehnaná, myslím, že by se vyplatila, pro ty, kteří chtějí MHD víc využívat.

V bytě jsme se zcivilizovali po celé noci, odložili bagáž a poté se natěšeně vrhli do víru velkoměsta. Většina našich dosavadních dovolených s dětmi byla zatím spíš někde v přírodě a do města jsme vyjeli maximálně na jednodenní výlet. Loni na podzimní prázdniny jsme si střihli velkoměstskou vícedenní premiéru, kdy jsme vyrazili vlakem do Budapešti. Dopadlo to skvěle. Klukům jsme tehdy vzali s sebou skládací koloběžku, o kterou se střídali, když už byli unaveni chozením po městě. Pro tuto nynější cestu jsme se rozhodli pořídit ještě jednu a vzít tedy dvě. Má nosnost 100 kg a vejdou se na ni klidně i dvě osoby (dospělý-dítě), takže využití najde i pro nás.

Zprvu jsme se courali v okolí Notre Dame, které se po požáru stále opravuje. Fascinovalo mě, jaká vlna solidarity z celého světa se zvedla, když před pár lety katedrála vyhořela. Kolik lidí poslalo peníze a mělo zájem, aby byla obnovena. Někde jsem četla, že do vydání světoznámého románu Viktora Huga – Zvoník u Matky Boží v Paříži, nešlo o tak významnou katedrálu, jakou se stala poté. Dalo by se říct, že ji Hugo tak trochu proslavil.

Poté jsme přešli Seinu a dostali se k, ve své době kontroverznímu, centru Pompidou, na jehož projektu se podílel i náš světoznámý architekt Jan Kaplický. Vstup do budovy je zdarma, pokud nejdete přímo na nějakou expozici umění. Eskalátory vyjedete nahoru a můžete obdivovat krásný výhled na Paříž včetně Eiffel Tower a Montmartre s dominantou Sacre Coeur, což byla další zastávka našeho dnešního putování. Metrem jsme dojeli na Montmartre a vystoupali jsme po schodech až ke kostelu. Tam jsme v přilehlých uličkách strávili celé odpoledne a dali si na Place du Tertre odpolední snack. Přitom jsme pozorovali kolemjdoucí a já se zasnila, jaképak to tu asi bylo v době největší slávy, kdy tu pobývali slavní umělci.

Posledním zastavení tohoto dne byl Louvre, bývalý královský palác, který nyní slouží jako muzeum. Je to rozsáhlý komplex budov, kde dříve sídlil královský dvůr. Dnes je v jeho centru umístěna skleněná Pyramida, dokončená v roce 1989. Myslím, že se sem krásně hodí a přitahuje lidi. Bez ní by to tu bylo takové strohé. Kluci sice chtěli vidět Monu Lisu, ale projít zevrubně celé muzeum je na týden a platit vstupné jen kvůli Mona Lise se mi fakt nechtělo. Jen ať jim něco zbyde na příště, kvůli čemu se do Paříže vydají. Tato naše dovolená mi přišla tak trochu ve stopách mých oblíbených starých francouzských filmů a třeba Louvre mám spojen s filmy o krásné Angelice s Michele Mercier v hlavní roli.

Večer jsme si na bytě pustili film s Belmondem – Zvíře. Jednak tyto filmy milujeme a jednak je tam záběr od Sacre Coeure.

Na další den vyšlo naše 13. výročí svatby s Tomášem a kde jinde ho oslavit, než na Eiffel Tower, na kterou koupil Tomáš lístky dopředu online právě na tento den - 3. června v 16.00, kdy jsme se brali. Před třemi lety jsme tu byly s kamarádkami a vstupenky až nahoru jsme už ani online nesehnaly, i na místě byly vyprodané. Musely jsme se tehdy spokojit s výhledem z prvního patra, a to prostě není ono.

Dopoledne jsme ještě stihli plavbu lodí po Seině a oběd nedaleko Eifelovky. Kluci se moc těšili a musím říct, že bez této, něco málo přes 300 m vysoké, ocelové věže si nedovedu dnes Paříž představit. A přitom je tu jen od roku 1889 a původní obyvatelé Paříže ji zprvu nenáviděli. Dokonce byla u příležitosti světové výstavy zkonstruována pouze dočasně s plánem, že po dvaceti letech bude demontována. Nakonec stojí dodnes a je tomu tak dobře.

Po Eifelovce si Adámek prosadil, že chce vidět Sochu Svobody. Většina lidí asi ví, že tu pravou najdou v New Yorku a že ji dostali Američani darem od Francouzů. Málo kdo ale ví, že její zmenšená 11,5 m vysoká verze se od roku 1889 tyčí nad řekou Seina právě v Paříži na ostrůvku Ile aux Cygnes nedaleko Eifelovy věže. Při mé první návštěvě Paříže jsem ji narychlo viděla při plavbě po Seine z lodi. Tentokrát jsme si k ní udělali procházku po zmíněném táhlém ostrůvku. Ještě, že měli kluci koloběžky, jinak by už kňourali. Hned u ní je umístěno venkovní fitness, které ovšem nezevluje jako u nás v ČR, je plné Francouzů, kteří tam poctivě cvičí. Chvíli jsme tam pobyli, kluci si též trochu zacvičili a pak jsme se vydali metrem na ubytko.

Pro dnešek jsme jako večerní program zvolili Fantomase s Funesem a Jeanem Maraisem.

Ráno byl dost stres, protože vlak do La Rochelle nám jel z vlakového nádraží Montparnasse už v 6.45. Sice jsem většinu věcí zabalila již večer, ale i tak to byly ráno nervy. Vygradovalo to až tak, že jsme zabouchli dveře a klíče byly zevnitř v zámku. Bohužel nebyl čas to nyní jakkoli řešit. Pospíchali jsme na vlakáč. Náš vagon byl skoro mezi posledními a nemohli jsme ho dlouho najít, stejně tak i naše místa a pobíhali jsme s batohy sem a tam. Nakonec sedíme a bez přestupu bychom měli být na místě za necelé tři hodiny. Autem by to trvalo sedm. Až nyní je čas kontaktovat člověka z ubytování, jaký se nám stal malér. Naštěstí to dobře dopadlo. TGV je naprosto skvělá volba, bez zpoždění, přesně na čas.

Městečko La Rochelle se teprve probouzí. Náš aktuální domov je asi dvacet minut chůze od nádraží. Volíme nejkratší cestu, abychom tam byli co nejdříve a na Tomášovi je vidět, že ještě není úplně přesvědčen, že jsme zvolili dobrý cíl dovolené. Moc se mu do La Rochelle nechtělo. Prý co tu budeme čtyři dny dělat?!

Jdeme odložit věci do bytu, nasnídat se (nákup děláme cestou) a zcivilizovat se, poté vyrážíme na průzkum. Jdeme spíš intuitivně a první, nač narazíme je stará hala tržiště. Bují to tu životem. Koupit se dají sýry, maso a uzeniny, čerstvé ryby a mořské plody, pečivo, ovoce a zelenina, víno a prostě všelijaké další dobroty, protože Francouzi si na dobré jídlo potrpí. Od tržiště jsme došli ke starému přístavu, kterému dominují dvě věže. Museli jsme samozřejmě i na nejbližší místní pláž, aby si Tomáš mohl smočit alespoň nohy. Po ranním brzkém vstávání jsme tam vytuhli a na sluníčku se docela připekli. Bude nutné se víc mazat! Poté jsme se dál procházeli městečkem, došli k bytu a uvařili večeři.

Další den jsme se rozhodli jet na ostrůvek Il de Aix. Dostanete se tam jen lodí. Hlavní důvodem pro tento program bylo, že asi hodinová plavba vede okolo známé pevnosti Boyard, kterou většina známe ze stejnojmenného pořadu v televizi. Kdo by ho neznal. Jako malí jsme hltali každý díl a sledovali otce Fura, Paklíče a další. Přímo do pevnosti se bohužel exkurze nekonají, ale alespoň pár fotek a videí z lodi a hlavně ten pocit, že jsme ji viděli na vlastní oči! Ještě, že má Davča i přes zákaz svůj mobil s sebou. U toho mého jsem zapomněla vyčistit paměť a v Paříži jsem ji zasekala úplně. Kromě toho má Davča nejlépe fotící mobil z rodiny.

Il de Aix je mini ostrůvek o délce 3 km a šířce asi 700 m. Nachází se tu menší vesnička a pár domků je rozeseto po celém ostrůvku, kterému vévodí dva bílo červené fotogenické majáky. Žije tu asi 250 obyvatel. Dá se tu půjčit kolo nebo projet ostrůvek kočárem koní. My zvolili variantu třetí – chůze po vlastních. Rezervovali jsme si na to celý den. Do odjezdu lodi zpět do La Rochelle máme asi pět hodin, které nakonec utečou ani nevíme jak. Procházíme ostrůvek, plácáme se na pláži, kluci staví stavby z písku, jdeme na místní pevnost a k majákům a nakonec do baru na pivko a limču. Pak hodinová plavba zpět a ocitáme se opět v ulicích La Rochelle. U přístavu si dáváme výbornou pizzu a kluci ještě lepší zmrzlinu. Ještě chvíli bloumáme večerními ulicemi. Centrum je postavené zřejmě z bílého vápence, ve kterém se krásně odráží večerní slunce. Je před sezonou, takže tu není ještě tak narváno, což kvitujeme. Je tu velmi příjemná a pohodová atmosféra a zdá se, že Tomáš už přestal litovat, že na tuto dovolenou kývnul. Takže jsem moc ráda, že se mu tu líbí a moc!

V bytě vymýšlíme program na další den, a nakonec padne rozhodnutí jet busem na přilehlý ostrov Il de Ré, který je dostupný po nejdelším mostě ve Francii. Tam si půjčíme ve městečku Sainte Marie de Ré kola a prozkoumáme 26 km dlouhý a 5 km široký ostrov, který má i velký historický význam. Kdysi tu došlo k porážce vévody z Buckinghamu, když připlul z Anglie na pomoc protestantským povstalcům, kteří bojovali proti francouzskému králi a kardinálovi Richelieu.

Nyní tu je velmi přísná regulace co se týče výstavby nových domů, které nemohou mít víc než jedno nadzemní podlaží a striktně daný sklon střechy a použitých materiálů. Typické jsou bílé domy se zelenými okenicemi. Myslím, že je to tak dobře. Vesničky působí kompaktně.

Obyvatelé se tu mimo jiné věnují tradiční práci, kterou je získávání soli odsolováním mořské vody. Tato sůl je velmi chutná a prý i zdravější než klasická kamenná sůl.

Během dne jsme jezdili křížem krážem z městečka do městečka, od plážičky k plážičce, dali si oběd, najeli více než 40 km a kolem 19. hodiny byli zpět v La Rochelle. Byl to velmi intenzivní a krásný den a ostrov Il de Ré nás okouzlil. Koukali jsme se, že jsou tu velmi vysoké ceny nemovitostí a není se čemu divit, je tam opravdu krásně.

Večeři jsme uvařili v bytě a znaveni jsme ulehli. Zítra nás čeká poslední den zde. Uděláme ho trochu klidnější. Bohatá snídaně, k obědu pečené ryby s bramborem zakoupené na místním trhu. Dnešním programem je návštěva místního akvária. Byla to opravdu úchvatná podívaná plná barev. Co všechno příroda dokáže vytvořit mi hlava nebere. Odpoledne a podvečer jsme opět bloumali přístavem, uličkami v centru a nemohli jsme se nabažit té atmosféry a fotogenických pohledů na město.

Po příchodu do bytu nás čekal velký úklid, abychom byt vrátili tak, jak byl, když jsme přijeli. Zapojují se všichni, aby bylo dříve hotovo. Stejně se nám nepodaří dostat do postele dříve než v deset večer, spíš později. Ráno máme budíka chvíli po šesté, bychom se v klidu nasnídali a stihli vše potřebné do odjezdu vlaku směr Paříž, který odjíždí v 8.25. Už jsme ve vlaku a teď necelé tři hodny cesty. Právě mi hlásí Tomáš, že mám zaznamenat, že jsme překonali rychlost 302 km/h. Bon voyage!

A jsme zpět v Paříži, vystupujeme na Gare de Montparnasse a metrem se přesouváme k náměstí Charles de Gaulle k Vítěznému oblouku, který jsme minule nestihli. Už v metru je divné, že je plno východů uzavřených. Celé náměstí včetně oblouku je uzavřené! Vše je obšancované vojáky a policejními hlídkami. Že by to bylo kvůli aktuálně probíhajícím volbám do Evropského parlamentu?! Záhy zjišťujeme, že pravým důvodem je návštěva amerického prezidenta Bidena u příležitosti 80. výročí vylodění spojenců v Normandii, které bylo právě před dvěma dny 6.6.2024. Přesně ve chvíli, kdy stojíme u zátaras, asi 100 m (možná ještě méně) od nás se odehrává u Vítězného oblouku slavnostní akt za účasti amerického a francouzského prezidenta. Jako pocta nám nad hlavami prosviští rovnoběžně se slavnou Chams Elysées čtyři stíhačky nadzvukovou rychlostí.

Tomáš velmi touží vidět stavbu Fondation Louis Vuitton od architekta Franka Gehryho, který se mimo jiné podílel na návrhu pražského Tančícího domu. Táhneme se tam s krosnami na zádech, abychom zjistili, že je i tato budova beznadějně uzavřená kvůli americké delegaci. Pravděpodobně tam aktuálně Biden a spol mají slavnostní oběd. Tomáš je zklamaný. Ještě, že se kluci předtím posilnili v Mekáči, alespoň tolik neremcají. A Tomáš má alespoň důvod jet někdy znovu do Paříže.

Nám teď zbývá ještě víc než sedm hodin do odjezdu Flixbusu. Je vedro, jsme hned u Boloňského lesíku, tak proč se tam chvíli nezastavit ve stínu stromů. Fotím kluky a fotka vypadá, jako bychom byli v České ráji. Slovo lesík platí do puntíku, je to tu hodně přírodní a asi ne moc udržované. Ale představa lesa plného úchyláků je lichá. Jsou tu různé skupinky převážně mladých lidí, ale i rodinek, které si dělají v sobotním dni piknik, užívají si zkrátka volna. My odpočíváme též a přemýšlíme, co se zbylým časem. Já se přimlouvám jít k Seině a pozorovat Eifelovku. Jak si tak bivakujeme, Adámkovi se podaří spadnout do potůčku, který tam teče a celý se zmáchá. Ještě, že si dneska neseme všechny věci na zádech a ještě, že tam spadl bez bot, alespoň ty zůstaly suché. Takže když se nestalo nic horšího, mohli jsme se jen zasmát.

K Trokaderu je to odsud asi tři kilometry, půjdeme pěšky. Přitom poznáváme i jinou stranu lesíka, což už je takový pěkný park s jezírkem, kde se plaví rodinky a milenci na lodičkách, jiní rybaří, nebo jen tak sedí a leží na dece. U Trocadera je narváno, za těch pár dní stihli přidělat na Eifelovku olympijské kruhy. Právě kvůli blížící se olympiádě jsou některá místa ve městě hůře dostupná, staví se tam různé tribuny a sportoviště. Asi to bude pěkný masakr.

Větřík u Seiny trochu profukuje, ale je to v tom vedru příjemné. Po celou dobu naší dovolené máme tradičně krásné počasí. Ačkoli to první den tak nevypadalo. Po příjezdu jsme dokonce použili i bundy (a jak jsme záhy zjistili, tak David nakonec tu svouzapomněl ve vlaku). Nakonec se to ale vybralo a celý týden bylo pěkně. To samozřejmě taky velkým dílem přispělo k tomu, že jsme si tento týden užili do poslední minuty. Tak zase příště, cestování zdar!