(Ne)obyčejné lidské příběhy - Poklidné splutí Lenory

Mám dobrého kamaráda Jiřího a historky s ním by vydaly na jednu samostatnou knihu. Pro začátek tu mám letní minipříběh ze splutí řeky.

Za svobodna jsme mívali takovou bezva partu, se kterou jsme často jezdívali na prodloužené víkendy za sportem. Při jednom vydařeném sjíždění řeky se odehrál následující příběh.

Kdo někdy sjížděl vodu, ví, že k takové akci patří i bujaré pitky. Po jedné takové pitce, která končila až k ránu , jsme vyrazili po proudu horního toku Vltavy na úsek zvaný Lenora. Výhodou (v tomto případě nevýhodou) této části plavby je absence civilizace a tudíž nepočítejte s kiosky na každém kilometru.

Řeka se vlnila šumavským národním parkem a bylo strašné horko. Já jsem seděla na lodi s Jiřím. Pozůstatek předešlé noci se začal naplno ozývat – Jiří měl v puse jako v polepšovně, měl strašnou žízeň a pitná voda v PETce za chvíli došla. Co teď?! Království za vodu! No, vždyť je vody kolem nás celá řeka.

Nebylo zbytí, ponořil prázdnou PETku  do ledové Vltavy, nabral vodu a dal ji proti slunci. „Čistá, dobrý!“ prohlásil vítězoslavně a spokojeně vypil na jeden zátah půl lahve. A tak to provozoval celý den.

Vše se zdálo ok. Až následující den se projevily následky jeho počínání. Téměř na každém kilometru jsme museli zastavoval, aby si Jiří našel kousek soukromí, kde by si ulevil od svých střevních potíží. A když došel toaleťák, pomohlo lopuchové listí, případně si omyl svou zadnici ve Vltavě.

Víkend přežil a poučení, které pro něho i pro nás ostatní z tohoto příběhu plyne, je prosté: „Noste při sobě vždy dostatek pitné vody a toaletního papíru!“