Náš prodloužený holčičí víkend do Barcelony aneb „To se nemůže stát!“

Už několikátým rokem jezdíme tři kamarádky (já, Zdena a Zina) vždy v dubnu na prodloužený víkend do nějakého evropského města a užijeme si pohody bez rodin.

Vždycky zažijeme spoustu legrace, nikdo po nás nic nechce a jistě mi dá za pravdu spousta žen, které také podobné akce podnikají, že je to prostě bezva!

Letos jsme si naplánovaly cestu do Barcelony. Zdena žije v Londýně, takže se pokaždé dopravuje po vlastní ose a sejdeme se až na místě. No a my, zbylé dvě, bydlíme nedaleko sebe v okolí Mladé Boleslavi, takže cestujeme společně. Třeba do Amsterdamu a Kodaně jsme jely nočním autobusem, ale do Barcelony volíme rozhodně letadlo. Plánujeme jet do Prahy na letiště autem a máme dopředu zaplacené parkování nedaleko letiště.

Ten týden před cestou byl vskutku náročný. Našeho kocoura srazilo auto a skončilo to zlomenou pánví a vykloubenou packou, takže jsem řešila hlavně kocoura a neměla jsem vůbec čas věnovat se nějakým přípravám.

Přichází den D – pátek. Jsme domluvené, že mě odpoledne po 14:30 Zina nabere doma. „Už“ ve čtvrtek se mi podaří naházet pár věcí do batohu a říkám si, že to dobalím v pátek odpoledne.

Po práci se snažím dostat co nejrychleji domu, ale ještě musím zajet do školy pro nejmladšího syna, kterého jeho bratr zapomněl vyzvednout ve družině. Kolem 14. hod., kdy končí zaměstnanci mladoboleslavské fabriky, je doprava v Boleslavi a okolí naprosto šílená každý den. V pátek se to ale ještě násobí. Cesta domů tak zabere víc času. V koloně mi nějak dojde, že jsem od rána vlastně ještě nejedla. „Dám si doma zbytky od včera“, myslím si. Tak nedám, manžel mě předběhl, jak doma hned zjišťuji. Tak se manžel rozhodne, udělat alespoň špagety s pestem, protože ví, že když mám hlad, dokážu být fakt strašná. Já si mezitím balím zbytek věcí na svůj víkend a pomáhám balit dětem na jejich víkendovou výpravu se skautem na vodu. Absolutně nechtějí spolupracovat, ale já vím, že tohle prostě udělat musím. Sice by bylo výchovné nechat je, ať si klidně zapomenou neoprenové boty nebo spacák či cokoli jiného. Ale budu to zase jen a jen já, kdo to odnese. Protože když budou v noci spát bez spacáku a onemocní, kdo s nimi bude lítat po doktorech, kdo s nimi bude zažívat bezesné noci – já!

Když mi manžel servíruje kolem 15. hod. na stůl špagety, právě zazvoní dole pod domem Zina. Se slinami u pusy netknutý talíř vrátím manželovi a vyrážíme na cestu.

Dálnice směr Praha je celkem volná a cesta odsýpá. V Praze je to horší. Provoz houstne a chvílemi jsme v koloně a jedeme krokem nebo úplně stojíme. Ale čas máme dobrý, stíháme! „Necítíš něco? Jako by se něco pálilo?“, ptá se mě Zina, když stojíme na kruháči v Dejvicích. „Nic zvláštního, asi auta kolem.“, odpovím naprosto v klidu. Asi po 10 minutách opouštíme kruháč a štrádujeme si to dál po Evropské. Po pár kilometrech nás navigace posílá mimo Evropskou někde údolím Divoké Šárky. Každopádně už tou dobou fakt cítíme, že tady něco smrdí! Kromě toho je problém s řazením a auto začíná vypovídat službu. Jedeme zrovna takový táhlý kopec, kdy auto už mele z posledního. V tu chvíli se tam objeví bokem odpočívadlo přesně na jedno auto. Zina na něj zahne a zastaví! Zině je jasné, že auto není schopno jet dál. Jsme asi 3 kilometry od letiště. „Tak a máme po Barceloně!“, je to první, co mi probleskne hlavou. Naštěstí Zině probleskne hlavou úplně něco jiného – manžel na telefonu! Stojí při nás všichni svatí, protože je její manžel zrovna ten den v Praze na školení. Jak záhy zjišťujeme, je už někde u Horních Počernic (na druhé straně Prahy) na cestě domů. Navigace mu ukazuje, že mu to zabere asi hodinu, než se k nám dostane. Tak dlouho nemůžeme čekat! Nakonec se domluvíme, že necháme klíčky pod kolem a nějak se zkusíme dostat na letiště a on auto s kolegou odtáhnou. Vypadá to, že se Zině podařilo „oddělat“ spojku.

Kousek od místa, kde jsme nechaly auto, je autobusová zastávka a zdá se, že by bus měl jet za chvilku a měl by jet na letiště. Za chvilku opravdu jel, ale na letiště ne! Vyhodil nás v nějaké vesnici poblíž. Napadlo mě, zavolat si přes aplikaci Bolta! Ten během pár minut dorazil a opravdu nás na letiště dopravil. Jupí, letadlo stíháme! Na letišti si konečně kupuji něco k jídlu a taky něco „vostřejšího“ na nervy!

Let i celý pobyt v Barceloně byl super a my si ho moc užily, ačkoli nebylo právě ukázkové počasí a my jsme musely občas vytáhnout deštník. Viděly jsme vše, co jsme chtěly (Sagradu Familiu a ostatní stavby slavného Antoniho Gaudí, muzeum Picassových obrazů, gotickou čtvrť, kde byl náš hotel), nachodily jsme spousty kilometrů, jeden den si zaplatily autobus Hop on-Hop off, zašly si na místní pláž, ochutnaly výborné typické pokrmy jako paellu a tapas, výborné víno a sangriu, včetně katalánského likéru ratafia. Prostě bomba! I když upřímně řečeno Barcelona jako taková moc bombastická není. Byla jsem tu poprvé v roce 2006 a moc jsem si už nepamatovala. Nyní mi přišla hodně špinavá, rozkopaná a kromě Bari Gotic postavená v takovém nelidsky velkém měřítku. Když to porovnám s jinými evropskými městy, tak subjektivním pohledem na mě rozhodně udělala Barcelona doposud nejmenší dojem.

Každopádně naše peripetie nebyly u konce. Je pondělí zhruba kolem 12. hodiny, den našeho odletu domů. Utrácíme na tržišti La Boqueria na ulici La Rambla zbylá eura a nakupujeme dárečky domů. Najednou tam všude přestane jít elektrika. „Asi někdo vyhodil pojistky.“, pomyslíme si a nijak moc se nevzrušujeme. Akorát u některých stánků, které nemají nabitý terminál na platební karty, se musí platit jen cash, což je pro nás problém, protože máme každá v peněžence v hotovosti posledních asi 10 euro.

Po chvíli ale zjišťujeme, že problém s elektrikou není jen na tomto tržišti, ale v celé Barceloně a dokonce v celém Španělsku a Portugalsku. Nejde internet, takže není ani možné dohledat žádné informace a začínají se šířit různé fámy. Jdeme na hotel pro bágly a třeba tam budou něco vědět. Ještě, že jsme tři a cestu k hotelu bez mobilní navigace dáme nějak tak společně dohromady. Máme hlad a žízeň, ale všude chtějí jen hotovost a tu si chceme raději ušetřit, až bude nejhůř. V hotelu také nic nevědí, ani to, zda se vůbec dostaneme na letiště a zda letadla vůbec létají! Alespoň nám načepují do lahve vodu, ať nepojdeme žízní!

Dojdeme na hlavní náměstí, odkud jezdí přímé autobusy na letiště. Nejsme ale jediné, kdo se tam chce právě teď dostat! Automaty na jízdenky jsou samozřejmě mimo provoz, ale u nějakých týpků se dá jízdenka koupit a dokonce jim ještě fungují terminály na platební karty. Jízdenku máme, teď ještě, abychom se dostaly do busu. Asertivně se tlačíme a podaří se nám procpat se do druhého busu, který jede na terminál 1. Letenky nemáme stažené a aplikaci nemůžu zprovoznit, protože nejde internet. Respektive chvílemi jde, a trvá to třeba minutu než zase vypadne. Podaří se mi vychytat právě tu minutu, kdy jde a letenky stáhnu do telefonu, který je nabitý asi na 30%. Powerbanku nemám, takže přepnu mobil do úsporného režimu.

Letiště jede na záložní zdroj a zatím zde vládne zdánlivý klid, ačkoli u některých letů svítí „CANCELLED“. U letu do Prahy to naštěstí nesvítí – super! Radost byla zřejmě předčasná, protože asi po 15 minutách je vše jinak. Snažíme se dostat přes check-in, ale marně, brána nás nechce pustit. Zaměstnanci letiště nám říkají, že let do Prahy je zrušený. Od mého prodejce letenek mi taktéž přijde zpráva, že byl let do Prahy zrušen. „A je to v prdeli!“

Postáváme tam s hloučkem dalších Čechů, kteří by se rádi dostali dneska domů. Asi po necelé hodině na nás začnou zaměstnanci security gestikulovat a volat: „Prague, Prague!“ Projdeme security a během hodiny se nám podaří odletět naším letem, který je zpožděn jen o pár minut. Do dnešního dne mi od mého prodejce letenek nepřišla zpráva, že byl let obnoven. Kdybychom se asi obrátily na podpatku, tak bychom měly smolíka.

Těch dnešních vjemů bylo víc než dost, takže celý let naštěstí prospím a vzbudím se, až na runwayi v Praze, kde přistáváme přesně ve 20.00. Běžíme jak zběsilé k autobusu směr centrum, protože přesně ve 21.30 potřebujeme stihnout autobus z Černého Mostu do Mladé Boleslavi. V Mladé Boleslavi pak přesedáme ve 22.30 do dalšího busu, který nás už odveze domů! Je to vše načasované úplně přesně Jsem doma po dalších asi 30 minutách a kamarádka to má ještě další půl hoďku.

Doma už děti naštěstí spí a já mám klid prohodit pár slov s manželem a naložit se do horké vany a všechno to vstřebat. Myslím, že na jeden prodloužený víkend bylo těch zážitků vskutku víc než dost. Zdá se, že jsme měly smůlu. Ale vlastně jsme měly štěstí v neštěstí a vše vyšlo nakonec dobře. Aneb jak se říká – zážitky nemusí být vždy dobré, hlavně, že jsou silné. Myslím, že na tuhle cestu jen tak nezapomeneme.

Jediné, co mě fakt mrzí, že jsme si v tom chaosu, nestihly dát na závěr ještě sangriu.

Když jsem pak tuto story vyprávěla své dobré kamarádce, tak to okomentovala slovy: „Kdybych tohle někde četla, tak si řeknu: ´To se nemůže stát!´“