Měl to být takový normální „pohodový“ den

Den po oslavě synových třetích narozenin jsem si naordinovala pohodový den. Přeci jen měsíc před třetím porodem jsem už unavenější z jakékoli aktivity.

Kromě toho v noci špatně spím, a tudíž jsem permanentně nevyspalá a unavená. Navíc se to seběhlo tak, že jsem ráno od sedmi hodin měla lékařskou prohlídku. Když jsem se z ní vrátila domů, šla jsem si znovu lehnout a požádala manžela, zda by mohl dohlédnout na děti, že chci dnes celý den odpočívat.

Probudila jsem se asi v půl jedenácté s vyhlídkou, že se přesunu jen z ložnice do obýváku a budu zevlovat. Uvařeno k obědu mám v lednici od včera – řízky a bramborovou kaši, takže pohoda. Před dvanáctou mě přepadl hlad, tak jsem se odhodlala, že sobě i rodince oběd ohřeji. Otevřela jsem lednici a najednou nevěřím svým očím – v lednici je všechno černé, očouzené, jakoby tam hořelo, jen absolutně netuším, co a jak by to mohlo být? Volám k té pohromě manžela a děti (3 a 5,5 let) a pátráme společně.

Děti se dušují, že o ničem nevědí, ale přeci jen je nám z jejich výrazu jasné, že tomu tak asi úplně není.  Po chvíli nátlaku jdou s pravdou ven – objevily na parapetu položené sirky a prý si chtěly zopakovat narozeninovou oslavu, zapálily tedy svíčku, která zůstala na zbytku dortu v lednici. No od svíčky chytil papír, ve kterém byla zabalená šunka, od papíru začal hořet plast v lednici a už to bylo. Když děti viděly, co způsobily, zavřely ledničku a dělaly mrtvé brouky, zkrátka si myslely, že se na to tak honem nepřijde.

Zprvu jsme se zalekli, že budeme muset pořídit novou lednici, ale nakonec jsme po třech hodinách drhnutí černé mastnoty usoudili, že to tak horké nebude. Sice jsem vyhodila víc jak polovinu potravin včetně připraveného oběda a zbytku výborného narozeninového dortu, což mě v tu chvíli mrzelo díky kručícímu žaludku snad úplně nejvíc. Když jsme tu spoušť jakž takž zlikvidovali, hladoví jsme odjeli do restaurace na oběd a do obchodu na nákup, abychom tu poloprázdnou ledničku znovu naplnili.

S manželem jsme zpětně probírali, kde se asi stala chyba a dětem jsme se snažili vše nějak rozumově a rozumně vysvětlit, žádný trest se nekonal. Každopádně jsme si uvědomily, že ještě nejsou s to, plně pochopit důsledky svého jednání. Kromě toho mám ještě dodnes v živé paměti, jak jsme si kdysi s partičkou u mé babičky chtěli opékat buřty na stohu slámy. A to jsem byla oproti mým dětem daleko starší. Nebýt tehdy pohotovosti mé babičky, která tam viděla něco doutnat a tak přiběhla s kbelíkem plným vody, nevím, jak by to bylo bývalo dopadlo. I tentokrát jsme děkovali šťastné hvězdě, že to nedopadlo hůř a nikomu z nás se nic nestalo!

No každopádně se mi ta hodina a půl spánku hodně vyplatila. Manžel prý hlídal poctivě, kromě pětiminutového telefonického hovoru s klientem, kdy si odběhl ven, protože prý děti tak hlučely, že neslyšel vlastního slova.

Každopádně stojí za zmínku ještě taková perlička na závěr – dnes už není narozeninový dort kulatý bez identity, děti mají rády, když je třeba ve tvaru jejich oblíbeného hrdiny, no a ten náš dort bylo hasičské auto. A co by bylo hasičské auto bez požáru, že?!