Láska přes internet, aneb jak jsem poznala svého muže

Téměř každý člověk hledá svou druhou polovičku, toho pravého/pravou. Já jsem toho názoru, že každý, s kým, byť jen na čas, spojíme svůj život, je ten pravý. Pravý pro ten daný okamžik, pro tu danou chvíli. Asi bylo třeba se sejít, něco společně zažít, abychom se něco naučili a mohli jít moudřejší dál svým životem.

Když se před léty seznámil někdo přes inzerát, vypadal v očích okolí jako exot, jako totální lúzr, který nemá jinou možnost, sehnat si protějšek. Doba ale pokročila a internetové seznamky jsou dneska naprosto běžným způsobem seznámení, především ve velkých městech.

Ač jsem dost komunikativní člověk, přesto jsem párkrát seznamku zkusila. Člověk se v rámci svého zaměstnání a přátel pohybuje stále ve stejné skupině lidí, a když se tam zdroje vyčerpají, musí se zkrátka do neprozkoumaných vod.

A tak se tak stalo, že jsem si takhle jednou zase listovala na seznamce a objevila tam zajímavého kluka. Nejen že se mi líbil na fotce, ale zaujal mne i text jeho inzerátu, který nebyl ani trošičku nudný. Rozhodně to nebylo nic ve smyslu: „ Zklamaný životem hledá …“ Naopak to bylo docela veselé a vtipné a tak jsem se rozhodla odepsat.

Po nějaké době dorazila odpověď, poté ještě pár krátkých vzájemných zpráv a najednou padl termín prvního setkání. To proběhlo v centru Prahy (kde jsme oba tou dobou žili) v jedné kavárničce. Ač se říká, že by žena měla nechat čekat muže, bylo to přesně obráceně. Dorazil se zpožděním!!!. Klábosili jsme o všem možném, ale bylo to takové trochu křečovité. Dost mě překvapilo zjištění, že pochází ze stejného města jako já. Jsme stejně staří a přitom jsme na sebe nikdy nenarazili, udivilo mě. Dalším překvapením pak bylo, když mi řekl, že za týden odjíždí na roční stáž do Španělska. „Proč si tedy dáváš inzerát?“, zeptala jsem se zcela logicky. „Jen tak z legrace!“, dostalo se mi neuspokojivé odpovědi! "Blbec!", pomyslela jsem si. Z celého setkání jsem odcházela se smíšenými pocity, aniž bych věděla, zda se vůbec ještě kdy uvidíme, ať už z jeho strany, ale i z mé. „Necháme to osudu!“, řekla jsem si a šla svou vlastní cestou.

Po několika dnech mi zavolal, což mne docela mile překvapilo a tak jsme se během rozhovoru domluvili na dalším setkání. To bylo moc romantické. Po setmění jsme šli na nedalekou zříceninu hradu. Museli jsme přelézat vysoký plot, vystoupat po příkrých schodech na hradební věž. Zapomněla jsem poznamenat, že mne vyzvedl zase se zpožděním. Jeho omluvou ale bylo, že vařil do termosky čaj a balil maminčiny meruňkové buchty. Tak jsme si udělali picknik na hradě, byl zářijový večer, ještě bylo celkem teplé počasí. Vzpomínám jen, že profukoval vítr a my pili horký čaj a potichu pozorovali rozsvícené rodné město.

Za pár dní na to odjel do Španělska. Během toho roku jsme se sporadicky nepravidelně vzájemně ozývali, ale každý si žil svůj život. Oba jsme se pokoušeli o nějaké vztahy, on tam, já tady. Rok utekl, a když se přiblížila doba jeho návratu, ozval se. Pár dní nato, co přijel domů, jsme se sešli. Vyrazili jsme na výlet na kole do Českého ráje (opět přijel pozdě a takhle je to dodneška, ale začínám si pomalu zvykat;)). A vlastně od toho výletu, kdy jsme si dali poprvé pusu, jsme spolu. Právě dneska je tomu sedm let.

Za zmínku stojí určitě ještě taková perlička. Po pár měsících chození, kdy jsme zjišťovali, jak jsme celá léta chodili kolem sebe, aniž bychom se setkali a znali (mimo jiné jsme dle hromadné fotky z taneční, identifikovali, že jsme chodili na tentýž kurs), jsem si vzpomněla na následující situaci. V době maturit jsem si prohlížela tabla maturantů a na jednom z nich jsem objevila kluka, který mne zaujal. „Tohoto kluka chci!“, říkala jsem tehdy kamarádkám. „Ukaž mi svou fotku z tabla!“, řekla jsem Tomášovi, poté, co mi hlavou proletěla tato vzpomínka. Když ji vytáhl, musela jsem se z plna hrdla smát – kluk, kterého jsem si v sedmnácti letech vyhlédla na tablu, stál přede mnou!

Kdybychom se sešli už tehdy, asi bychom spolu už dneska nebyli. Potřebovali jsme dalších deset let na to, abychom byli připraveni být spolu. Deset let, abychom si zažili své vlastní zážitky, lásky a zklamání. Tomáš by si představoval romantičtější seznámení, než to přes inzerát. Já osobně myslím, že to byl a je osud. A znáte něco romantičtějšího než naplnit svůj osud - vyhlédnout si manžela v sedmnácti na fotce, po deseti letech si ho vyhlédnout netuše znovu na seznamce, další rok na sebe "čekat", než bude konečně vhodná doba spolu být...a vidíte, je z toho zatím sedm let a dvě krásné děti.

Někde jsem četla, že opravdová láska myslí na daný okamžik a na věčnost, nikdy ne na délku trvání a toho se držím.