Jeden hot a druhý čehý aneb protiklady se prý přitahují

Hodiny fyziky sice nepatřily na škole k mým oblíbeným předmětům, ale mám pocit, že něco podobného tam zaznělo a tak na tom asi opravdu něco bude. Dle astrologie jsem panna, určité charakteristiky tohoto znamení na mne stoprocentně

sedí – precizní, pořádkumilovná, dochvilná, detailistka a kritický analytik. Vystudovala jsem Vysokou školu ekonomickou, konkrétně Fakultu financí a účetnictví, takže by se dalo říci, že jsem se ve svém oboru docela našla.

Ale už na škole mi bylo naprosto jasné, že můj budoucí partner ekonomem být nesmí! Naškrobený, uhlazený kravaťák s nažehleným límcem a hodinkami na ruce rozhodně není nic pro mě. Naopak mne vždy přitahovali rozevlátí bohémové a tak není divu, že jsem si jednoho takového přitáhla a dokonce vzala. Tehdy jsem ale ještě neměla ponětí, jak obtížné je, s nimi žít.

Na druhou stranu to není nuda a hlavně – nemusím žehlit košile! Vlastně jsem přestala žehlit úplně, manžel by asi ani nepotřeboval, kdybych prala. Takových věcí, zda má čisté nebo špinavé tričko, si ani nevšímá. Hodinky na ruce nenosí a ani se hodinami neřídí. Takže pokud řekne, že dorazí za hodinu, jsem ráda, když se vrátí ještě téhož dne.

Úklid a pořádek pro mě dostal naprosto jiné pojetí, než jak jsem ho chápala ještě před naším seznámením. Buď bych se totiž nominovala do role služebné a uklízečky, nebo bych se zbláznila. Aneb jak se říká, nikoho nepředěláme, jen sami sebe. Ale muži chápejte, my ženy se o to stejně budeme stále pokoušet, protože to je náš projev zájmu a lásky!

Oblečení poházené po všech koutek našeho domu jsem přestala vnímat. Skříně jsem striktně rozdělila, abych se nebyla nucena dívat, jak se mnou vyprané a srovnané oblečení změní vzápětí v jednu velkou zmuchlanou kouli. Systém ukládání věcí do komínku můj manžel dodnes nepochopil, zkrátka generace, která nebyla na vojně.

Jedna z mála věcí, na které se tak nějak shodujeme je, že chceme velkou rodinu. Co se ovšem výchovy dětí týče, tam se naše vzájemné vize diametrálně rozcházejí. Já jsem samozřejmě za tu zlou, která stanovuje pravidla a vyžaduje jejich dodržování, kdežto manžel dovolí dětem vše.

Je ovšem pravda, že v určitých věcech se manžel od doby našeho seznámení dost proměnil, třeba ve vztahu k penězům a rodinným financím. Dříve peníze neřešil. Ovšem od doby, kdy jsem přestala pracovat na plný úvazek a jsem na rodičovské dovolené, padla na něj tíha živitele rodiny. A tak stále říká, že bychom měli šetřit a neutrácet za zbytečnosti. Cožpak to musí mně, ekonomovi, který si vede své účetnictví přehledně v excelovské tabulce, vůbec říkat?!

A nejsem to já, kdo dětem koupí, nač si ukáží. Naopak, když jdou děti se mnou do obchodu, vědí, že se mohou jen dívat, případně vyhlížet, co by chtěly k narozeninám.

Já jsem skřivan, manžel je sova, takže on leze z postele, zatímco já už chystám na stůl oběd. Kromě toho je manžel zastáncem toho, že po obědě by měl člověk odpočívat a trávit, takže jeho cesta od stolu vede rovnou na kanape. No a já sklízím se stolu a hledám si další práci, protože neumím odpočívat. Ale snažím se to naučit!!!

Manžel rád poslouchá hudbu, já miluji klid a rádio, které on před chvílí zapnul, já pravidelně vypínám.

Typickým příkladem našeho soužití bylo, když jsme si před rokem pořizovali psa. Já chtěla fenku menší rasy (Jack Rusell), aby mohla být s námi v domě. Manžel naopak řekl, že chce velkého psa (Berndský Salašnický), který rozhodně nesmí přes práh domu. Nakonec máme Borderkolii Huga, který spí v garáži.

Pocházím z rodiny, kde všechno byl a je problém, který se ještě více zveličuje. Nejlépe bych to asi demonstrovala na nedávné situaci, kdy naše babi dostala k narozeninám několik sazenic kytek do zahrádky. Nasadit je do záhonu není přeci tak náročný úkol. U nás u toho asistovalo najednou pět lidí, kteří se překřikovali a předháněli v nápadech, co a jak udělat. Takže se desetiminutová záležitost protáhla asi na hodinu. Dříve bych byla pravděpodobně jednou z těch pěti. Dnes jsem to sledovala zpovzdálí a říkala jsem si, že by měl režisér Papoušek radost – Homolkovi na pokračování.

I takové prkotiny jako jak krájet chleba či máslo měly u nás přesně stanovený postup. Takže když si pak můj muž ukrojil chleba jinak, mohla jsem vyskočit z kůže a začala jsem ho poučovat, že takto se to přeci nedělá. Na čež on odvětil: „A není to jedno…“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou a ve svých sedmadvaceti letech jsem si najednou uvědomila, že má naprostou pravdu, že je to přeci úplně jedno!!! Ani si nedovedete představit, jaké uvolnění jsem pocítila. Samozřejmě, že když přijedu k babičce a udělám si šťávu k pití, odložím lahev na přesně vymezené místo a respektuji její zásady v její domácnosti, ale doma již toto opravdu naštěstí neřeším.

Když jsme s manželem koupili náš první společný byt, já osobně bych tak akorát vymalovala a nastěhovala nábytek. On se však rozhodl pro kompletní rekonstrukci – nová okna, nové vodovodní i elektroinstalace, repasování dřevěných podlah, nová kuchyň i koupelna. Takže se během pár dní bouracích prací proměnil náš nový byt, který nevypadal zas tak zle, ve staveniště. A protože jsme neměli peníze nazbyt, ujal se rekonstrukce manžel vlastníma rukama. Kdykoli jsem tam přišla na inspekci, chytaly mne mrákoty a nebyla jsem schopná vyřknout víc, než: „Ježišmarja! To je hrůza!“ Nevěřila jsem, že to může být do tří měsíců hotové a připravené na příchod miminka, které bylo už v bříšku. Manžel naopak ani na chvíli nezapochyboval, že by tomu tak být nemělo. Naštěstí mimýsek zas tak nepospíchal na svět a dal si týdenní rezervu, díky které jsme to stihli dokončit a přesně v ten den mi pak "praskla" plodová voda.

Chci tím vlastně říci, že manžel je věčný optimista a já spíš skeptik, který se díky našemu soužití učí, že věci nejsou vždy takové, jak se možná na první pohled zdají být a objevuji snesitelnou lehkost bytí. Tak třeba, když jsem dříve jela někam autem, celou cestu jsem se strachovala, že nezaparkuji a samozřejmě, že taky ne. Nyní vím, že na mne určitě nějaké místo čeká a věřte nebo ne, ono skutečně čeká.

Když jsme pak o pár let později kupovali polorozpadlý stopadesát let starý dům, má rodina, která vše vidí černě, nás z koupě vehementně zrazovala. Tomášova rodina nás naopak ke koupi ponoukala a už i já jsem věřila, že si s tím nějak poradíme. A opravdu jsme to zvládli, respektive manžel to zvládnul a už téměř dva roky bydlíme. Ale popisovat rekonstrukci asi raději nebudu, jen řeknu, že jsme se nemohli shodnout téměř na ničem – jeden chtěl dřevo, druhý dlažbu, jeden světlou výmalbu, druhý tmavou…

Díky postavení luny v beranu se vrhám do věcí po hlavě a rozhoduji se velice rychle, většinou intuitivně a už zpětně neřeším, zda to bylo rozhodnutí dobré či nikoli. Tomáš je strašně váhavý a všechno chce mít nejlepší, takže se rozhoduje dlouho a přesto se obvykle k žádnému uspokojivému výsledku nedohrabe, naopak vždy stále bloumá, zda to neměl udělat naopak.

Z nás dvou jsem já ta emotivní ať již směrem nahoru, tak i směrem dolu, takže startuji na první našlápnutí a pravidelně tak jednou měsíčně se rozvádím. Mám velké štěstí, že je můj muž v tomto směru splachovací a docela kliďas, takže jedním uchem sem, druhým tam a mou temperamentní povahu vyrovnává svým klidem.

A to je právě to – rovnováha. V ekonomii jsme se učili, že v ideálním případě bez zásahů vyšší moci směřuje trh vlastními mechanismy k rovnováze. Stejné je to i v přírodě a ve vesmíru a proto se asi hledají a nacházejí odlišní lidé, aby se doplňovali a vzájemně se od sebe něco naučili.

V jedné písni od Daniela Landy se zpívá: „Hledáme rozdílné, namísto sjednocení.“ Já věřím, že právě ty rozdíly tvoří jednotu.

Aneb jak říká jeden můj bývalý kolega: „Není to jednoduché ta smíšená manželství mužů a žen, když jeden je z Marsu a druhý z Venuše.“