Letos v červenci vyšlo po pěti letech konečně nové Vangelisovo album (ačkoliv slovo "nové" není tak úplně na místě). Jedná se o soundtrack k divadelní hře Chariots of Fire (Ohnivé vozy), která vznikla na motivy stejnojmenného filmu z roku 1981, za jehož hudbu byl Vangelis oceněn Oscarem. Film a hra vyprávějí o osudech Erica Liddella a Harolda Abrahamse, kteří se jako britští sprinteři zúčastnili LOH v Paříži v roce 1924.
přední obal
Vangelis pro tuto divadelní hru složil novou hudbu, osu soundtracku však tvoří známá témata z osmdesátých let. Největší pozornost je opět věnována tomu ústřednímu, které se právem řadí k Vanelisovým nejúspěšnějším skladbám a které má současná generace posluchačů spojeno s Letními olympijskými hrami v Londýně, kde znělo při předávání medailí a které při úvodním ceremoniálu zparodoval Rowan Atkinson coby Mr. Bean. Ústřední téma nazvané jednoduše "Chariots of Fire" zaznívá na tomto albu jako první skladba a protentokrát do ní Vangelis umístil několik zvláštních efektů - víření tympánu před nástupem tématu a harfu v závěru. Změny jsou provedeny poměrně citlivě, posluchače, který původní verzi slyšel přinejmenším tisíckrát, však při prvním poslechu určitě zaskočí.
"Chariots of Fire" přechází ve svižnou poloorchestrální skladbu "Physical Energy". Ta se nese v poměrně rychlém tempu, na jaké jsme od Vangelise v posledních letech nebyli zvyklí. Třetí "Home in the Glen" je tradičně působící skladbou se skotským nádechem a melodií v elektronické imitaci dud. Následující "Eric's Theme" je Vangelisovým posluchačům dobře známa. I tato má silný skotský charakter, pro toto album však do ní byly přidány elektronické dudy. Poté se soundtrack odchyluje od majestátních témat spojených s Ericem Liddellem a přibližuje posluchači postavu Harolda Abrahamse ve dvou skladbách: "Abrahams' Theme" (na přebalu opět chybně uvedenou jako "Abraham's Theme") a "Harold's Despair". První z nich pochází z filmového soundtracku, druhá je nová.
Druhá část alba je volnějšího a odlehčenějšího charakteru. Podobně jako v případě předešlého Vangelisova alba El Greco, i zde se dá říct, že tyto semiorchestrální (nebo pseudoorchestrální) pasáže soundtracku patří k nejsilnějším momentům nahrávky. (Zřejmě začínám stárnout, když před elektronickými explozemi a rychlým tempem začínám upřednostňovat zamyšleným a nekonfliktním dojmem působící skladby...) Taková je sympatická "Belief" i klavírní "Ballad". Devátá skladba "Aspiration" svými počátečními fanfárami tento poklid narušuje, z větší části jde opět o klidnější kus občas přerušený nějakou pregnantní pasáží, který je pojat jako jakási improvizace na ústřední téma (ač nejsem vystudovaný kritik, musím říct, že na mě některé přechody v této "improvizaci" působí nepříliš kompaktním dojmem). "Eric's Pleasure" je pak opět mírnějšího charakteru - je to ale právě ona skladba, jejíž melodické postupy mě v určitou chvíli přinutí položit si otázku "Kde už jsem to slyšel?".
"Lord Lindsay" je skladbou napsanou v 80. letech pro reklamu na Britské železnice. Při poslechu se sluchátky mám pocit, že mohla mít daleko lepší mastering (některé zvukové efekty se v průběhu skladby zcela nelogicky ztrácejí). "At The Starting Blocks" jako by evokovala Vangelisův starý dobrý minimalismus, kdy nebýt střední harmonické pasáže, byla by tvořena pouze dvěma akordy s opakováním jednoho melodického taktu. V "Epilogue" Vangelis opět improvizuje na klavír. "After the Race" pak je již poslední reminiscencí ústředního tématu, tentokrát s melodií v tlumeném pískání, syntetických žestích a zavěšených zvonech. Album uzavírá "Jerusalem", britský chorál, který samozřejmě není dílem Vangelise, ale Huberta Perryho. Ten zde však obsahuje syntezátorové efekty z původního soundtracku.
Na závěr bychom mohli říct, že Vangelis tímto albem své příznivce rozhodně nezklamal, zároveň ale ani nepřinesl nic převratného. (Otázka je, zda se vůbec v rámci "rozšířeného" soundtracku dají dělat nějaké zázraky.) Jak jsem již zmínil, nejsilnější pasáž představují skladby mírného charakteru ve střední části. Celkově je album svým charakterem poměrně vyvážené. Veškeré změny v původních skladbách nejsou na škodu. Drobnými vadami na kráse jsou nepříliš přesvědčivý improvizační styl v "Aspiration", zvuková kvalita skladby "Lord Lindsay" a její přímé převzetí z archivu (což na druhou stranu působí sympatičtěji než jen tematické sebevykrádání, čehož jsme byli svědky před pěti lety u El Greca - první a osmnáctá část jsou v jedné pasáži totožné s částí orchestrální verze znělky pro fotbalové mistrovství světa v roce 2002) a konečně pak (prozatím) neidentifikovaná podobnost jednoho nebo dvou taktů v "Epilogue" s čímsi ve Vangelisově starším díle.
Hodnocení: 70 %
