Přestaňme už konečně republikovat!

„Sjely se týmy z celé republiky.“ „Po celé republice bylo slunečné počasí.“ „Jsem mimo republiku.“ Nepřipadá vám zvláštní, že když hovoříme o své vlastní zemi, zdráháme se použít její skutečný název?

Označování státu pouze pomocí státní formy je v současném světě poměrně bizarním výstřelkem. Často se zamýšlím nad tím, čím si naše země vysloužila toto „privilegované“ postavení mezi ostatními státy. Ať pátrám, jak pátrám, nemůžu si opravdu vybavit žádný jiný stát, který by jeho občané vytrvale označovali za „republiku“ nebo „království“. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by Francouzi o své zemi mluvili jako o „republice“, že by z úst nějakého Poláka zaznělo úsloví „po całej rzeczpospolitej“ nebo že by Norové nazývali svou zemi „královstvím“.

Republikování má v mluvě Čechů svůj počátek v době po osamostatnění Československa, kdy bylo republikánské zřízení bráno jako protiváha habsburské monarchii. Termín se natolik ujal, že v běžné řeči nahradil slovo Československo, které, ať už je skutečnost jakákoliv, neslo příchuť umělosti a nepřirozenosti. Dalo by se mávnout rukou nad tím, že je to ničím škodlivá zvláštnost, kterou si většina obyvatel Česka ani neuvědomuje. Pokud se ale nad republikováním zamyslíme trochu hlouběji, zjistíme, že má vážnější souvislosti.

Především poukazuje na to, že nejsme schopni adekvátně pojmenovat vlastní stát. Pro řadu obyvatel je stále obtížné přijmout jednoslovný (a naprosto správně utvořený) název Česko. Lpění na přídomku „republika“ i mimo oficiální a úřední rovinu je v rámci euroamerické civilizace něčím naprosto nevídaným. Bohužel se jedná o důsledek neschopnosti našich orgánů prosadit jednoslovný název, čímž se vracíme do éry soudružského zkratkování, kdy se jezdilo do PLR, NDR, SSSR, RSR a MLR. Co se týče angličtiny, jednoslovný název Czechia zůstává doposud ignorován a na světlo jej musí vytahovat až Miloš Zeman, který mu tím víceméně prokazuje medvědí službu. (O tom, proč považuju slovo Czechia za naprosto korektní jednoslovné označení Česka v angličtině, jsem už psal.)

Republikování je zlozvykem, do kterého se promítá naše neschopnost dát korektní jméno tomu koutu světa, kde žijeme a o který bychom se měli starat, aby se nám v něm žilo lépe. Jak si máme vlastní země vážit a cítit se jako vlastenci, pokud místo názvu vyjadřujícího více než tisíciletou historickou kontinuitu používáme jakousi „republiku“? Argument, že není na co být hrdý, neobstojí, protože pokud budeme chtít, vždy se něco dobrého najde (nehledě na to, že i v zemích, které jsou na tom ekonomicky a politicky hůře, může vlastenectví fungovat – viz Rumunsko, které se slova „republika“ vzdalo i v úředním názvu).

Oprosťme se už v běžné řeči od republiky a nechme si ji do úředních záznamů. Nikoho ve světě nezajímá, že jsme republika. Ať žije Česko, long live Czechia.