Hovořit o tom, kdo je to Mike Oldfield, by bylo mlácením prázdné slámy. Tento multiinstrumentalista (ale především kytarista) během uplynulých čtyřiceti let promluvil do řady hudebních stylů, přesto je jeho jméno spojováno především s rozsáhlými instrumentálními kompozicemi, na které bych se chtěl zaměřit v tomto článku, a vyjmenovat ty, které považuju za nejlepší.
přední strana obalu Tubular Bellsoldfield.musichall.cz
Tubular Bells (1973)
Nelze mluvit o Miku Oldfieldovi a nezmínit Tubular Bells, jeho prvotinu, která výrazně promluvila do žebříčků prodeje alb a která otevřela (tehdy ještě plachému a psychickými problémy sužovanému) Oldfieldovi dveře na výsluní. Za Tubular Bells stojí dlouhý příběh, který se začal psát, když Mike, tehdy člen skupiny Kevina Ayerse, začal skládat vlastní hudbu. S vydáním jeho nahrávek nakonec po dlouhých peripetiích souhlasil manažer Virgin Records Richard Branson – a zbytek už je historie. Slavný úvodní riff byl použit i ve filmu Vymítač ďábla Williama Friedkina a jednou z nejznámějších částí alba je finále první strany, kdy dochází k představování jednotlivých hudebních nástrojů s vrcholem v podobě úderů na tubulární zvony.
Tubular Bells se dočkalo i dvou pokračování – Tubular Bells II (1992), které víceméně připomínají melodicky překopanou (ale i tak velmi dobrou) verzi původních Zvonů, a koncepčně již zcela odlišné Tubular Bells III (1998).
QE2 (album QE2, 1980)
Album QE2 bylo oproti Oldfieldovým starším projektům laděno více komerčně. Celé se nese ve víceméně optimistickém duchu a platí to i pro titulní skladbu – ta je inspirována názvem zaoceánského parníku Queen Elizabeth II. „QE2“ obsahuje fanfárové pasáže, které jí ve spojení s Oldfieldovými říznými kytarami a dudami dodávají netradičně slavnostní nádech.
Taurus 2 (album Five Miles Out, 1982)
„Taurus 2“ je v délce téměř 25 minut jednou z nejdelších – a nutno dodat i nejlepších – kompozic Mika Oldfielda. Je součástí série, která započala na albu QE2 (skladba „Taurus 1“) a skončila s albem Crises (pouze dvouminutový „Taurus 3“). „Taurus 2“ činí tak skvělým především jeho kompoziční propracovanost, melodická složka a dokonalý výběr nástrojů, ve kterém se opět mimo jiné nacházejí i dudy navozující dojem silné inspirace tradiční irskou hudbou. O vokály se postarala Maggie Reilly, která o rok později s Mikem Oldfieldem nazpívala hit „Moonlight Shadow“. Právě elektronicky škrcený hlas Maggie Reilly zní při – podle mého názoru – nejlepší pasáži skladby, kterou kdosi na YouTube nazval „Sana Rosana“. Tento taneční úsek je pro mě především důvodem, proč jsem si „Taurus 2“ tolik zamiloval. Navíc, pokud jste aspoň trochu na „oldies“, není možné, aby vám tahle svižná a neuvěřitelně optimisticky působící část aspoň trochu nezvedla náladu (v níže přiloženém videu zní od 16:47 do 20:00).
The Wind Chimes Part One and Part Two (album Islands, 1987)
Album vydané v roce mého narození prodal titulní hit nazpívaný Bonnie Tyler, velkou pozornost ale zasluhuje i úvodní kompozice „The Wind Chimes“ rozdělená na krátkou hymnickou předehru a následující ukázku world music říznutou oldfieldovským instrumentálním rockem. Islands je albem, které v Mikově tvorbě zdaleka nejvíc voní exotickými kraji (a platí to i pro zpívané skladby) a některé pasáže The Wind Chimes doslova vybízejí k rozběhnutí se po zemském rovníku. Nese to s sebou značné riziko podbízivosti a kýčovitosti, nicméně jsem si The Wind Chimes dokázal přesto velmi oblíbit. Zmíněná kýčovitost je již patrná při zhlédnutí videoklipu, ale chápu, že to v době vydání byla zejména po technické stránce bomba.
Amarok (1990)
Pokud se výše zmíněné instrumentálce dala vytknout kýčovitost, v případě Amaroku už o něčem takovém nemůže být řeč. Amarok je v rámci nejen Oldfieldovy, ale snad i rockové hudby obecně něčím naprosto nevídaným. Koho normálního napadne vydat hodinové album tvořené jedinou skladbou, ve které se často po sekundách zcela mění hudební témata, dochází na ní ke zvukovým explozím a autor do ní zakomponuje i imitaci hlasu Margaret Thatcher, vlastní čištění zubů a nelichotivé vzkazy hudebnímu manažerovi v morseovce? Pokud Oldfieldovy dřívější instrumentálky nejsou „pro každého“, v případě Amaroku to platí dvojnásob. Neuspořádanou (nebo alespoň zdánlivě neuspořádanou) strukturu alba vyvažuje závěr, ke kterému Mike Oldfield přizval africký soubor Jabula.
Po vydání Amaroku čekalo Mika ještě jedno album pro Virgin Records – Heaven’s Open, na kterém se nachází poslední „dlouhá“ instrumentálka „Music from the Balcony“ plná zvířecího řevu a rychlých přechodů. Po odchodu od Virginu Mike Oldfield upustil od běžně užívaného schématu jedna dlouhá instrumentálka + několik zpívaných skladeb a začal komponovat, co se mu zachtělo. Na počátku 21. století se věnoval chilloutu, pro relaxační poslech vhodnému, ale pro mě nijak zvlášť zajímavému stylu. Orchestrální album Music of the Spheres z roku 2008 je do jisté míry návratem k Mikovým kořenům. Na jeho nové „rockové album“, které by mělo vyjít letos, jsem velmi zvědavý. Přesto myslím, že se od něj žádné instrumentální pecky už nedočkáme – i když nikdy neříkej nikdy…
