Jezdit po silnici z Karviné do Ostravy je docela dobrodružné. Nikdy nevíte, kdy minete nějaké to auto ve svodidlech - o karvinských řidičích kolují po republice doslova legendy a pomníčky kolem silnice 59 by vydaly na menší hřbitov. Taky nepočítejte s tím, že se během cesty budete kochat lesy nebo poli. Krajina mezi Karvinou a Ostravou je poznamenána těžbou a průmyslovou činností a s nimi spojenými sociálními jevy, takže spíš narazíte na rekultivované plochy, kaliště, těžní věže, vysídlené oblasti, nakloněné kostely, haldy hlušiny a nepříliš zbohatlicky působící rodinné domy. Rutinou cestování mezi oběma městy je neustálé opravování silnice, která je nepřetržitě poškozená, často v důsledku důlních vlivů. Rok co rok nabíhají na některé vybrané úseky frézy a dochází k výměně povrchu. Provoz je často veden jen v jednom pruhu. Pak se namalují vodorovné dopravní značky. Když je vše hotovo, čeká se, kdy se ve vozovce nadělají nové díry.
Směrové šipkyWikipedie
Přednedávnem probíhala oprava vozovky před výjezdem z Petřvaldu na křižovatce u Hedviky. Jednalo se tak trochu o neobvyklou křižovatku, protože na ní i po těch letech zůstaly staré lomené směrové šipky ještě z éry před změnou dopravního značení. Mnozí z vás si jistě vzpomenou na první polovinu nultých let, kdy silničáři hystericky přemalovávali tradiční lomené šipky oblými, což v některých místech vedlo k tomu, že na vozovce byly vidět spolu zápasící původní i nové značky.
Jedna z prvních vln kritiky se snesla na hlavu Evropské unie, která údajně vyžadovala sjednocení dopravního značení podle svých byrokratických norem. Ve skutečnosti šlo o jeden z populárních mýtů a EU byla do celého šipkového šílenství namočena nevinně, jak dokládá například tento článek. Při svých občasných cestách po Evropě jsem snad kromě Rakouska a Německa na podobné šipky, jaké nyní malujeme i my, nenarazil. Slováci si ponechali své lomené šipky, Poláci mají ne zrovna elegantní šipky s širokými hlavicemi, francouzské šipky jsou podobné těm našim původním, rumunské jsou podobné polským. Tak jakápak evropská norma? Pokud se zde někdo vyznamenal, pak české úřednictvo a zákonodárci. Ostatně proč by si dodavatelé barvy nemohli přijít k nějaké té koruně, když oblé šipky jsou lepší z psychologického hlediska...
Proč se na křižovatce u Hedviky v Petřvaldě tak dlouho držely staré šipky, můžu jen hádat. Možná kdosi z petřvaldského městského úřadu pociťoval nostalgický sentiment a křižovatku nenechal přemalovat úmyslně. Možná považoval změnu v Zákonu o provozu na pozemních komunikacích za zbytečný byrokratický výmysl. Každopádně je k zamyšlení, že tyto šipky dokázaly na povrchu vozovky přežít tolik let bez poškození, které by vyžadovalo přemalování. Netvrdím, že staré značky vždy a všude zářily novotou, ale když vidím nové značky sešoupané po několika měsících, ptám se sám sebe, z čeho že tu barvu vlastně vyrábějí.
Nové šipky mi nevadí. Koneckonců jsou logičtější, protože se zatáčí plynulým točením volantu, ne jeho strhnutím. Lomené šipky ale mají určité kouzlo - jsou tak trochu připomínkou časů, ve kterých jsem vyrostl a ke kterým se občas nostalgicky vracím - devadesátých let. Při rekonstrukci křižovatky u Hedviky došlo k výměně povrchu a přemalování šipek pouze na hlavní silnici. Na vedlejší zůstaly staré dobré lomené. Když tamtudy projíždím, jsem za tenhle pomník minulosti, kterého si vlastně vůbec nikdo nevšímá a který ani nikdo jako pomník nevnímá, rád. Řečeno sentimentálně, ta křižovatka vlastně tak trochu působí jako spojnice dvou období života. I když za to vděčím jen nějakým hloupým šipkám... :-)
