Každý jazyk je živý organismus, který se navzdory učebnicím gramatiky (a ty mohou být sebevíc „deskriptivní“, což je zrovna u učebnic angličtiny obvyklé) vyvíjí. Čas od času si do gramatických pravidel najde cestičku jev, který je zprvu považován za chybu (v češtině například slovo komunizmus při poslední, často kritizované úpravě pravidel), nicméně jeho lavinovitým šířením později dochází k oficiálnímu zařazení mezi standardy (takhle má našlápnuto spojka ikdyž, která je podle mého na nejlepší cestě k přijetí v její jednoslovné variantě).
Logo BarclaysPeter Viney's Blog
Používání apostrofu v angličtině se v moderní etapě jejího vývoje ustanovilo na několika pravidlech – indikuje přivlastňování (John – John’s, Charles – Charles’) nebo vynechanou souhlásku (it is – it’s). Ve zcela výjimečných a odůvodněných případech se dá použít i pro množné číslo (do’s and don’ts, 1990’s). Oproti tomu v obecném pádu množného čísla se před koncovým -s v 99,9 % případů nepoužívá bez ohledu na to, zda dané slovo končí na souhlásku nebo samohlásku (stones, antennas, flicks), stejně tak nemá co dělat ve 3. osobě přítomného času sloves (goes, plays, sleeps). Tato pravidla někdy činí rodilým mluvčím obtíže, jak je možné vypozorovat z běžné komunikace ve virtuálním prostoru. Ke špatnému zvládnutí pravidel se někdy přidává i lenost stisknout klávesu s apostrofem nebo jeho záměrná ignorace (tento trend má zejména na britských ostrovech určitou kulturní tradici, svým odporem k apostrofu se netajil například George Bernard Shaw).
Obchodní jména představují i přes vcelku jasně nastavená pravidla docela slušnou džungli. Pravidlo i logika velí, aby za osobním jménem následovalo -’s: McDonald’s, tedy „U McDonalda“ nebo „McDonaldova (restaurace)“. U jmen končících na -s pak přidat -’s nebo pouze apostrof: Perkins’s nebo Perkins’. V průběhu 20. století však spousta zvučných jmen přejala praxi vypouštět apostrofy: banka Barclay’s, pojmenovaná po zakladateli Jamesi Barclayovi, se nyní jmenuje Barclays. Podobně došlo ke zrušení apostrofu v názvech Lloyds Bank nebo Harrods. Změna názvu u sítě knihkupectví Waterstones v roce 2012 dokonce vedla k menší kontroverzi v médiích.
Rušení apostrofů se přenáší i do názvů, které nejsou odvozeny od vlastních jmen. Tuto praxi bohužel přejímají i v zahraničí – když jsem v Brně viděl hospodu s názvem The Kings Head, docela se mi protočily panenky (je zvláštní, jak přejímáme cizí názvy i s určitým lajdáctvím s nimi spojeným).
Místní názvy jsou z anglických gramatických pravidel obvykle vyjmuty (zcela běžné jsou názvy jako St Andrews, ale existuje také St John’s nebo Martha’s Vineyard). V některých regionech není psaní apostrofů v místních názvech povoleno.
Proč se praxe rušení apostrofů rozmohla v takovém měřítku, nelze kromě určité snahy jít s dobou spolehlivě vysvětlit. Apostrof může být vnímán jako určitý parazitní znak, který kazí estetiku log a vývěsních štítů. Mluvčí Barclays na adresu apostrofu uvedl: „Prostě se za ty roky vytratil. Barclays už není spojována s příjmením.“
Zcela opačným trendem však poslední dobou prochází angličtině jazykově spřízněná němčina. Zde naopak dochází navzdory gramatikám k zavádění apostrofu ve druhém pádu. Příkladem budiž pivařům dobře známá značka Mahr’s Bräu. Jak si tento jev vysvětlit?
Němčina se v současné době nachází pod obrovským tlakem angličtiny (slepenec z toho vzešlý bývá někdy posměšně nazýván Denglisch). Těžko říct, do jaké míry se u německy hovořících manažerů marketingu jedná o snahu přizpůsobit značení svých výrobků anglickým normám (což je vzhledem k anglickým trendům poměrně komické), o snahu spojit výrobek jménem Mahr těm, kteří němčinu neovládají a mylně by si jej spojili s jakýmsi Mahrs, nebo zda jde jen o snahu vypadat cool, protože co je anglicky, to je bomba. Němčina apostrof nicméně normálně používá, avšak na rozdíl od angličtiny ne pro přivlastňování – obvykle jím naznačuje „vypadlé“ hlásky: komm’n, ess’n.
Co z této paradoxní situace vyplývá?
1. Oba jazyky se bez apostrofu relativně dobře obejdou. Jeho zavedení v angličtině mělo napomoct pořádku v gramatických kategoriích, nicméně se nyní jedná spíš o zvykovou záležitost, pokud angličtinu porovnáme s příbuznou němčinou, která apostrof pro přivlastňování normálně nepoužívá.
2. V obou jazycích (v angličtině více, v němčině méně) bude pozvolna narůstat chaos v psaní přivlastňovacích pádů. Je možné, že se to v příštích desetiletích odrazí i v učebnicích gramatiky.
3. Ať už jde o angličtinu nebo němčinu, je zde vidět, jak záměrné zásahy do jazyka, ale i obyčejná lidská neznalost jej mohou měnit bez ohledu na to, že konsensuálně dohodnuté (a následně vynucené) používání určitých symbolů odráží jeho vnitřní logiku.
Jakožto člověka, který se poměrně často zamýšlí nad účelností věcí, by mě asi mrzelo, kdyby apostrof z angličtiny vymizel (byť by k tomu došlo za dlouho, pokud vůbec). A podobně, jako lpím na rumunské diakritice, která dodává mému oblíbenému jazyku velmi příjemnou příchuť, se domnívám, že by apostrofu jakožto znaku typického pro angličtinu bylo škoda už jen z toho důvodu, že ten jazyk dělá takovým, jakým je, a odlišuje jej od ostatních.
Zdroje: http://stancarey.wordpress.com/2009/04/02/apostrophes-in-business-names-and-place-names/, http://peterviney.wordpress.com/about/elt-articles/apostrophes/
