Zkouška dospělosti

Skládat zkoušku dospělosti bych již znovu určitě nechtěla, ale moc ráda na ten květnový den zpětně vzpomínám...

Pokaždé když nastane čas maturit, vzpomenu si na svou vlastní zkoušku dospělosti – tedy zejména na její praktickou část, jenž se odehrávala v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích na lůžkovém ortopedickém oddělení, čemuž jsem byla nesmírně ráda, jelikož druhá polovina naší třídy si vylosovala, že bude onu praktickou část maturitní zkoušky skládat na interním oddělení Všeobecné fakultní nemocnice na Karláku a tam – řekněme si to upřímně – nejsou pro mladé holky zas až tak zajímaví pacienti, tedy alespoň co se vzhledu a fyzična týče.

Praktická část maturitní zkoušky se měla konat 6. května – což bylo pondělí, a tak jsme se s děvčaty ze třídy dohodly, že se na výše zmíněné ortopedické oddělení zajdeme podívat ještě v neděli předtím, abychom si dopodrobna nastudovaly chorobopisy všech pacientů a tím maximálně eliminovaly možnost, že bychom byly v pondělí před zkušební komisí něčím nemile zaskočeny.

Na ortopedickém oddělení se nacházelo vcelku dvanáct pokojů.

Jedenáct z nich bylo díkybohu obsazeno velice pohodovými a vstřícnými pacienty, jenž přislíbili, že nám následující den během maturitní zkoušky vyjdou nejen maximálně vstříc, ale také nám budou držet pěsti.

V tom posledním – dvanáctém – pokoji se ale nacházeli tři mladší pacienti mužského pohlaví, které s odpuštěním nelze nazvat jinak než jako naprosté debily.

Jejich lascivní poznámky na naše až hříšně krátké uniformy byly ještě pochopitelné, ale za jejich ochmatávání našich těl na těch nejnepatřičnějších místech a za nabídky na kde co – by dotyční pacienti zasloužili jednu do čelisti…

Poté, co jsme si na ortopedickém oddělení obhlídly a nastudovaly vše, o čem jsme si myslely, že by se nám mohlo v pondělí hodit, zamířila jsme každá do svého domova a po cestě se urputně modlila, aby si příští den nevylosovala onen problematický pokoj.

Ačkoliv jsem následujícího pondělního rána vykročila z domova pravou nohou v domnění, že mi to přinese nějaké to kýžené štěstí, maturitní den pro mě ve Střešovicích nezačal zrovna růžově a ideálně, jelikož když jsem dorazila do naší šatny, abych se tam převlékla do sesterské uniformy, zjistila jsem, že uniforma, kterou jsem si tam předchozího dne vypranou a pečlivě vyžehlenou pověsila do své šatní skříňky, se chudák samou trémou z té praktické zkoušky zhroutila z ramínka na její nečisté dno, a tak mi nezbylo, než ji nejprve vzkřísit, a poté uvést do alespoň trochu ucházejícího stavu, aby se se mnou mohla oné maturity vůbec zúčastnit.

A jako by to nestačilo, ještě k tomu jsem si o něco později z (čisté!) emitní misky vylosovala obávanou dvanáctku jako svůj maturitní pokoj.

„Ach jo!“ povzdechla jsem si nešťastně, a zatímco se mé spolužačky postupně rozutekly do „svých“ maturitních pokojů, já se šnečím tempem sunula ke „své“ vyžrebované dvanáctce.

Jelikož jsem tehdy byla ještě velice stydlivá, plachá a nesmělá, neměla jsem odvahu na to vzít za kliku a vejít do pokoje dál, a tak jsem jako hromádka neštěstí přešlapovala před dveřmi pokoje a s hrůzou čekala co bude a nebude…

V tomto žalostném rozpoložení mě tam o pár minut později nalezla naše paní učitelka Jarmila – rázná to ženština ve středních letech, která se nikdy s ničím moc nepárala a nes*ala…

Poté, co si trpělivě vyposlechla co mi brání vejít do útrob dvanáctého pokoje, mi soucitně položila svou ruku na rameno, a pak do ztichlé chodby svým chraplákem dodala: „Dej mi chvilku, Terezko,“ načež zmizela v inkriminovaném pokoji, kde pobyla onu slibovanou chvilku, během níž zřejmě domlouvala těm třem dosti přidrzlým pitomcům…

Když už byla na odchodu a tedy dostatečně blízko u dveří pokoje, z chodby jsem zaslechla konec výhružné věty, jenž sám o sobě zněl poněkud bolestivě a to: „… nebo vám urvu koule!“

O moment později vyplula Jarmila nonšalantně ze dveří a slovy: „Terezko, neboj! Ti ani neceknou…,“ mě vybídla ke vstupu do pokoje bez obav a bázně.

A tak jsem vešla...

Jarmilina výhružka, že z nich udělá tři eunuchy očividně zabrala, poněvadž oproti předchozímu dni se atmosféra v pokoji naprosto změnila a k mému ohromnému překvapení se v postelích namísto tří idiotů krčili tři vyděšení andílci.

Tak to bychom měli!

Teď ještě úspěšně složit praktickou část maturitní zkoušky, kde se po mně chtělo, abych jednomu z andílků vytáhla z levé dolní končetiny drenážní hadičku, jenž odváděla krev z pooperační rány.

Jelikož jsem neměla kvůli předchozímu zdržení přede dveřmi pokoje času nazbyt, ihned jsem si začala připravovat všechny nezbytné propriety a při tom si v duchu opakovala jednotlivé kroky a postupy.

Když bylo vše pečlivě připravené a my už jen čekali, až na dvanáctku dorazí maturitní komise složená ze čtveřice učitelek, jenž nás vyučovala ošetřovatelství, andílek – jenž okupoval lůžko hnedle vedle dveří a byl poněkud tmavší pleti – na mě nejprve významně zamrkal, a poté se mě snažil ukonejšit tvrzením, ať se ničeho nebojím, že on si prý s komisí už nějak poradí…

Tak to jsem tedy opravdu zvědavá JAK! prolétlo mi v duchu hlavou, ale nahlas jsem nic neřekla a jeho nabídku s povděkem přijala.

Kolem jedenácté jsme se konečně dočkali.

Osminohá zkušební komise oděná do bílých plášťů a tělových silonek vstoupila velmi rozjařeně do dveří pokoje a namířila si to rovnou k posteli, u které jsme již netrpělivě s paní učitelkou Jarmilou postávaly a čekaly, až jí budeme moci předvést mé zdravotnické umění.

V okamžiku, kdy zkušební komise míjela lůžko u dveří, se snědý andílek rozhodl dostát svým dřívějším slovům, a tak halasným zvoláním „Počkejte, něco vám ukážu!“ u sebe komisi zastavil, načež začal rukama významně šmátrat pod dekou v oblasti své nejintimnější a my se zděšením vyčkávaly, co z té pod deky asi tak vyloví…

Andílek ale ke všeobecnému překvapení – a možná i zklamání – vytáhl z pod deky (jen) nedělní noviny s vysvětlením, že tam o něm včera psali.

Aby si užil svých pár minutek slávy a obdivu, začal romský andílek novinami listovat v e l i c e ale v e l i c e pomalu na příslušnou stránku článku, jenž popisoval jakousi noční rvačku, v níž dostal náš snědý andílek pěknou nakládačku.

Zatímco si zkušební komise se zaujetím pročítala nedělní článek a prohlížela černobílou zrnitou fotografii pod ním, já pod pečlivým dohledem naší paní učitelky Jarmily vyjmula zdárně a zcela bez komplikací „svému“ andílkovi drén z nohy.

Ústní část maturitní zkoušky o týden později proběhla také velice zdařile, a tak jsem na výtečnou odmaturovala na naší střední zdravotnické škole, což mi ale nakonec nebylo vůbec nic platné, jelikož zdravotní sestřičkou jsem se nikdy nestala, ale to už je jiný příběh…