Začátek konce...

O tom, že ne vždycky je vše tak, jak si naplánujeme - a že někdy i věci, které vedou k našemu konci, mohou být nádherný a krásný...

Rok se s rokem opět sešel, a já byla zase o drobet starší a o něco málo moudřejší.

Naštěstí jsem v tom ale nebyla sama, jelikož má letitá kamarádka Lenka v té době slavila narozeniny také, a tak jsme se dohodly, že to naše zmoudření a zestárnutí oslavíme společně u nás v Krkonoších, a to jak jinak než nějakou tou túřičkou po těch našich krásně zaoblených vysokých kopcích.

Už zbývalo jen vymyslet trasu, kudy se budou naše kroky ubírat – a poněvadž jsem v Krkonoších jako doma, vzala jsem si itinerář toho našeho narozeninového výšlapu přirozeně na starost.

Ačkoli nejsem zrozena ve znamení Vah a s rozhodováním obvykle nemívám sebemenší problém, vybrat mezi tou vší krkonošskou krásou kudy půjdeme, nebylo vůbec snadné.

Nakonec jsem velmi originálně zvolila jako výchozí bod pro naši túru Špindl.

Vymyšlené jsme to měly skvěle, ba přímo báječně, ale znáte to - Člověk míní, Pán Bůh mění!,

a tak se túra nakonec zcela neodehrála dle našeho – mého – pečlivě sestaveného plánu.

První, co nás vypeklo, bylo samozřejmě počasí.

Zatímco ve Vrchlabí byla blankytně modrá obloha bez jediného mráčku a sluníčko se na nás culilo jako by ho namaloval sám pan Lada, ve Špidlu nás přivítalo šedivé nebe a po sluníčku nikde ani stopy.

Tím jsme se však nenechaly rozhodit – natož odradit a vydaly se k bílému ikonickému mostu, po jehož přejití jsme se napojily na Harrachovu cestu, jenž nás po chvilce svižné chůze podél Labe dovedla k dolní stanici lanovky na Medvědín.

I když rozhodně nejsem milovnicí lanovek jakéhokoli druhu, ten den jsem byla nesmírně ráda, že v rámci úspory času se nemusím škrábat na Medvědín přes Horní Mísečky pěšky, ale že mohu využít onoho technického pokroku, který nás na vrchol Medvědína dopraví během třinácti minut – a to bez sebemenší námahy.

Jen budeme o pár stoveček lehčí.

Ani tentokrát se vše neodvíjelo podle mého pečlivě sestaveného plánu, jelikož když jsme k lanovce dorazily, zjistily jsme, že si právě dopřává poobědového šlofíčka, který měl trvat bezmála ještě dalších třicet minut.

Ty jsme strávily posezením v nedalekém bistru, kde jsme si nejprve dvojkou bílého připily na zdraví, a pak trpělivě vyčkávaly až se dá lanovka opět do pohybu, a naše pozadí tak budou moci konečně usednout na jednu z mnoha jejích sedaček směřujících nahoru na horu.

Díky těm dvěma deckám bílého, které mi čerstvě kolovaly v krvi, se mi na sedačku lanovky usedalo mnohem radostněji a veseleji nežli obvykle, a tak jsem se neubránila myšlence, jaképak by to asi bylo, kdyby ty decky nebyly dvě, ale čtyři…

U toho ovšem nezůstalo.

Ve svých představách jsem se odvážila zajít ještě o malinko dále a došla k závěru, že po šesti decinkách bych pravděpodobně bez problému zvládla už i cestu nazpátek dolu – ke které jsem se zatím ještě nikdy neodvážila, a po celé lahvince bych si v povznesené náladě dala nejspíš repete, a to několikrát za sebou…

Tyto rozpustilé myšlenkové pochody zaměstnaly mou hlavinku natolik důkladně, že jsem se během stoupání vzhůru zapomněla dokonce i bát, díky čemuž mi téměř dvoukilometrová jízda utekla až překvapivě rychle. Ani jsem se nenadála, a už jsme s Lenkou stály na vrcholu Medvědína a celý Špindl nám ležel u nohou.

Poté jsme dle plánu zamířily na nedalekou Bucharovu cestu, která nás nejprve zavedla na Zlaté návrší, a posléze také i k Vrbatově boudě.

Jestliže jsme doufaly, že se počasí během dne přeci jenom umoudří, nestalo se tak.

Těžké ocelové mraky se nám nad hlavami hustě kupily jeden vedle druhého a my měly pocit, že každou chvíli snad začne sněžit. Náhradní oblečení jsme v batůžcích sice měly, ale nikoliv zimní!

Ani nevím, jestli v Krkonoších začátkem července vůbec někdy sněžilo, ale pokud tomu tak mělo být, rozhodla jsem se, že se tím nenechám znervóznět a snažila se tvářit optimisticky.

Moc mi to ale nešlo, protože jsme s Léňou zrovna došly k Vrbatově návrší, kde stála mohyla Vrbaty a Hanče.

Při pomyšlení, že zrovna stojíme v místech, kde našli umrzlého Vrbatu, mě nepříjemně zamrazilo v zádech.

Pokud Trautenberk toho našeho Krakonoše zase něčím rozhněvá, a ten na nás přeci jen sešle sněhovou nadílku, není vyloučeno, že s Lenkou skončíme zrovna tak…

A pak tady budou mohyly dvě!

Jelikož jsme netušily, kolik času nám před případným zkrkošením ještě zbývá, přidaly jsme s Léňou do kroku a na rozcestí Nad Kotelní jámou jsme odbočily doprava, a zamířily omrknout ten náš nejvyšší – Pančavský – vodopád.

Když jsme se dostatečně vynadívaly na tu mokrou krásu, jenž se řítila téměř sto padesát metrů dlouhým srázem do Labského dolu, vydaly jsme se k místu, kde pramení to naše dlouhatánské Labe.

Tam jsme nejprve vhodily do jeho symbolického pramenu pár kovových mincí na památku, a pak se několik minut kochaly erby jednotlivých měst kterými Labe protéká, než se nakonec smísí s vodami chladného Severního moře.

Původně jsme ještě zamýšlely navštívit i Sněžné jámy, ale protože jsme se rozhodly jít takzvaně „na pohodu“, nakonec jsme od jejich návštěvy upustily – abychom nebyly tlačeny časem a pak nemusely ve Špindlu na poslední chvíli dobíhat autobus – a zamířily k Labské boudě, kde již výše zmíněný Hanč vydechl naposledy.

To nám zatím díkybohu nehrozilo, poněvadž Krakonoš na nás tu vánici stále ještě neseslal.

U Labské boudy jsme si naposledy vychutnaly dechberoucí výhled po širém okolí, a pak vyměnily Bucharovu cestu za tu Harrachovu, a začaly pomalu sestupovat po kamenném chodníčku do Labského dolu. Cestou jsme si ještě odskočily obdivovat Labský vodopád, jenž se nalézá přímo pod Labskou boudou.

Aby těch vodopádů nebylo pro jeden den málo, zhruba v polovině cesty Labským dolem se nám naskytla ještě jedna šance obdivovat již jednou obdivovaný Pančavský vodopád – ale tentokráte pro změnu zezdola, což je dle mého mnohem impozantnější pohled.

Ačkoliv jsem Harrachovou cestou šla již mnohokrát v obou směrech, dolu mi to trvá pokaždé kupodivu mnohem déle a vždycky si oddechnu, když se kousek za říčkou Pudlavou náhle promění kamenný chodníček v černou asfaltku, kde už nehrozí, že si zvrtnu oba kotníky zároveň.

I tentokrát ustály oba mé hlezenní klouby cestu Labským dolem bez ztráty kytičky, a tak jsme si to s Lenkou poklidným tempem štrádovaly zpátky do Špindlu, a neměly nejmenší ponětí, co nás (tam) čeká.

U soutoku Labí jsem se jen tak mimoděk podívala na hodinky a nevěřila svým očím.

A sakra!

Nechtěné se stávalo skutečností!

Ukázalo se totiž, že to naše tempo bylo poklidné až příliš, a že nám díky němu nejspíš ujede i ten poslední autobus do Vrchlabí.

Když jsem Lenku o tomto nemilém faktu opatrně spravila, optimisticky odvětila, že „když trošku pohneme, tak máme ještě šanci…“.

Já ale věděla, že jediná šance jak to úspěšně zvládnout by byla pouze v případě, pokud bychom do sebe každá kopla několik redbullů najednou, a zázrakem nám narostlo několik párů křídel.

Což ale nehrozilo ani malinko, jelikož ani jedna z nás neměla tento energetický nápoj zrovna po ruce.

Ale i tak jsme se obě naráz rozběhly k poměrně ještě vzdálenému autobusovému stanovišti a doufaly v zázrak.

Kde byly ty časy, kdy jsem díky svým dlouhým nohám byla v běhu nejrychlejší z celý třídy?

Kam se ty časy poděly jsem nezjistila, ale bylo nad slunce jasné, že jsou již bohužel nenávratně pryč, stejně tak jako i náš autobus, ze kterého jsme v dálce spatřily už jen koncová světla.

Zázrak se nekonal.

Co teď ?

Je třeba zmínit, že v té době stále ještě řádil covid, a tak ani omylem nehrozilo, že by snad Špindl využil svou veškerou lůžkovou kapacitu čítající deset tisíc lůžek, protože když jsme se porozhlédly kolem, nabyly jsme dojmu, že se místo v rušném horském středisku nacházíme ve městě duchů, protože nikde nikdo nebyl.

Paráda! řekli byste nejspíš.

Pro nás to ale bohužel znamenalo, že se nikde nenacházel ani žádný taxík, který bychom mohly pro svou cestu do Vrchlabí využít nebo si případně někoho stoply.

Jediná výhoda – pro nás – byla, že restaurace i jejich zahrádky zely zcela prázdnotou, a tak jsme usedly na tu nejbližší a začaly spřádat plány, co dál.

Moc možností jsme na výběr ale neměly, a tak jsme celkem rychle dospěly k závěru, že nám nezbyde nic jiného, než těch patnáct kiláků zpátky do Vrchlabí dojít.

Snažily jsme se to brát sportovně, s nadhledem i humorem – což šlo Lence přeci jen o maličko lépe, protože chudák ještě nevěděla, kudy budeme muset jít a co všechno nás čeká.

Bylo sedm večer a dle našeho itineráře jsme měly být už dávno doma a popíjet vínko.

My ale stále ještě trčely ve Špindlu a vypadalo to, že domů se jen tak hnedka nedostaneme, i když Lenka optimisticky prorokovala, že v jedenáct večer už budeme natuty doma!

Poněvadž jsme akutně potřebovaly doplnit energii, rozhodly jsme se trošičku rozmazlit a následující hodinku strávily v restauraci, během níž jsme nechaly trošku zregenerovat naše nožky, které v té době už měly nejmíň dvacet kiláskú za sebou.

Šedesát minut uplynulo jako voda a my posilněné – Lenka žebírky a já kynutýma borůvkáčema – jsme v osm večer vyrazily na cestu.

Na kuráž jsme si s sebou ještě zakoupily sedmičku vína, která by v nejhorším případě mohla posloužit i jako zbraň, nebo bychom v ní mohly po Labi eventuálně poslat nějaký vzkaz…

Nebudu lhát, z naší neplánované večerní výpravy do Vrchlabí jsem byla malinko nesvá.

Cestu do Vrchlabí jsem sice znala jako svý boty a měla ji snad milionkrát prochozenou tam i zpátky, ale nikdy ne večer…, za šera…, za tmy…

Tma mi ale nedělala až takové starosti jako ty zatracené mraky, které nám byly i nyní spolehlivě v patách.

A tak již podruhé toho dne jsme přešly přes onen bílý ikonický most – jen v opačném směru, minuly barokní sochu svatého Jendy Nepomuckého, jenž most už léta poctivě střeží a po zcela pusté a liduprázdné silnici se vydaly do Vrchlabí.

U Labské přehrady jsme se ještě naposledy pokochaly výhledem na Kozí hřbety, a pak přešly po její sto padesát metrů dlouhé hrázi a napojily se na stezku, která se nejprve ubírala lesem podél Labe, pak se od něj ale ostře odklonila a zavedla nás ke dvěma osiřelým roubenkám, kde se začala strmě svažovat lesem dolu a dovedla nás až k Michlovu mlýnu, kde jsme za sebou již definitivně zanechaly veškeré stopy civilizace a vzaly to rovně – zkratkou.

Cabadajova věhlasná hláška, že ačkoliv jdeme zkratkou – ve skutečnosti kráčíme cestou delší a mnohem horší – v tomto případě platila jen zpola, poněvadž ta cesta kratší opravdu byla.

Horší ale také, jelikož vedla temným pustým lesem, a jako by to samo o sobě nestačilo, ještě k tomu také nekonečně prudce stoupala.

Jen skutečnost, že se někde nad námi nacházela enkláva Klauslových Bud – a tedy relativně blízká pomoc v případě nějakého nebezpečí, mi dodávala odvahu jít vpřed.

Nebála jsem se toho, že by nás tu snad někdo přepadl nebo nedej bože zamordoval, ale měla jsem pořádný respekt z všelijaké zvěře, která byla v lese – na rozdíl od nás – doma.

Slunce, které se na nás během dne ani jedinkrát neusmálo, už dávno zapadlo, a tak jsme to byly jen my dvě a hustý temný les.

Na cestu jsme si sice mohly posvítit mobily, ale protože jsem si nechtěly vybíjet baterky pro případ nouze nebo na sebe upozorňovat více než bylo nutné, ani jedna z nás jsme tak neučinily.

Jistě nás už beztak z hlubin lesa pozorovalo mnoho párů zvídavých očí.

Když jsme po nějaké době onu příkrou zkratku celé udýchané zdolaly a napojily se na cestu vedoucí na Přední Labskou, věřila jsem, že to nejhorší už máme pro dnešek za sebou.

I když už jsme byly na hony vzdáleny od míst kde zahynuli Hanč s Vrbatou, připomínka smrti o sobě dala opět vědět, a to když jsme na Přední Labské procházely kolem staré dřevěné zvoničky, o níž jsem věděla, že tam v minulosti skladovali nebožtíky…

Brrr

Líčit vám, co všechno si má mysl dokázala zcela živě představit, tu raději nebudu.

Z Přední Labské jsme pokračovaly dál do Herlíkovic.

Tam jsme se pomalinku, ale jistě dostávaly zpátky do civilizace a občas minuly nějakou tu potemnělou roubenku.

Jinak ale nikde nikdo.

Bohužel? Buhudík?

Krkonoše spaly a všude vládlo jen naprosté ticho a černočerná tma.

Kdyby mě Lenka v jeden okamžik neupozornila, že právě míjíme srnku, která si vyšla na pozdní pastvu, vůbec bych si jí v té tmě nevšimla – a to od nás nestála víc jak půl metru.

Zírala na nás stejně nevěřícně, jako my na ni.

Kudy jít jsme věděly nejen díky bílému štěrku, kterým byla cesta po které jsme kráčely vysypaná, a také díky svatojánským muškám, které nám svítily neúnavně na cestu.

Do té doby jsem světlušky na vlastní oči nikdy nespatřila a opravdu myslela, že se vyskytují snad jen v pohádkách.

Zážitek to byl krásný, kouzelný a romantický zároveň.

Když jsme kolem půlnoci došly k Herlíkovickému kostelíku, za zády se nám ozval mocný hrom a oblohu pročísly první blesky.

Tak ten Trautenberk toho Krakonoše už opravdu naštval!

V naději, že třeba ještě dokážeme Krakonošovu mokrému hněvu uniknout, jsme přidaly do tempa, ale když jsme se pod mým milovaným Strážným napojily na asfaltovou silnici vinoucí se několika serpentýnami do Vrchlabí, spustil se z nebe ten nejprudší liják.

Na kost promočené jsme byly ještě dřív, než byste řekli švec.

Proudy vody se valily po silnici jako přílivová vlna a nekompromisně s sebou brala vše, co se jí připletlo do cesty.

Bohužel, újmě jsme se nevyhnuly ani my dvě s Lenkou – respektive tedy naše dlouholeté přátelství, jehož mělké základy voda během chvilky nelítostně podemlela a odnesla ho nenávratně pryč…

Domů jsme dorazily ve dvě v noci, takže Lenčino proroctví, že v jedenáct budeme natuty doma, se jaksi nevyplnilo.

Vyplnilo se ale jiné, na kterém jsme se s Lenkou jednohlasně shodly, když jsme čekaly ve Špindlu v restauraci na večeři – že na dnešní den ještě dloooooouho nezapomeneme.

Nevím jak Lenka, ale já pokaždé, když zase o rok zestárnu a zmoudřím, si na ten náš narozeninový výšlap moc ráda vzpomenu, protože i když to byl začátek našeho konce, bylo to svým způsobem i velice krásný…