Výhledy & Zadkopády

Úsměvné pojednání o tom, jak se mou vlastní vinou stane z poklidné procházky kousíček za Prahou můj malý soukromý horor...

Jsem chodec.

Jsem vášnivý chodec.

Tak jako Angličané zavile věří, že šálek dobrého silného čaje spraví téměř všechny jejich trable, tak já obdobně věřím pro změnu zase v chůzi, a tak kdykoli v mém životě nastane nějaká ta krizička či krize, snažím se ji co jen to jde „rozchodit“…

Problém samotný to sice nevyřeší, ale díky „vychozeným“ endorfinům se pak cítím přeci jen o malinko líp, a navíc se mi většinou také podaří přijít s nějakým tím řešením na mé konkrétní problémy, což ke konci túry už ale není vůbec podstatný, jelikož tehdy již obvykle bojuji o vlastní holé přežití – nutno zde však podotknouti, že z pouhé svojí blbosti...

To mě ale neodradí!

A už vůbec ne nyní, kdy se mi těch osobních kriziček a krizí sešlo na můj vkus o trošičku víc a já si v poslední době kvůli své potřebě chodit pomalu připadám jako křeček v chodícím kolotoči…

Na druhou stranu jsem ale také člověk, co se ve všem špatném snaží vidět i to dobré a pozitivní, a tak jsem si řekla proč té své chodící potřeby nevyužít na nějaké té stezce Českem, které mě vždycky lákaly a přitahovaly.

A jelikož jsem po mamce žena činu a po taťkovi zase velmi netrpělivé stvoření, rozhodla jsem se, že na první etapu nějaké té výše zmíněné stezky vyrazím hned druhý den ráno po noční…

Tak jak jsem si předsevzala, tak jsem také učinila, a tak již druhý den po desáté hodině dopolední jsem byla usazena u okýnka ve žluté lokálce, která si to mířila za Prahu na Vrané, kudy vede Stezka středozemím, která propojuje dva – nejsevernější a nejjižnější – body naší republiky a po celé své délce čítá zhruba 573 kilometry…

A pročpak jsem si vybrala zrovna onu Stezku středozemím, a nikoli tu centrální, slezskou, českomoravskou, jižní nebo severní?

Upřímně?

Víceméně z lenosti a také proto, že místo vykonávání mého povolání se nachází kousek od Středního Povltaví, a tak bylo celkem nabíledni iniciovat mé stezkařství právě zde a tady ve Vraným – a poté zamířit podél Vltavy zase zpátky do Prahy…

I když se sluníčko přede mnou v onen den na obloze schovávalo a jen občas na mě zpoza mráčku malilinko vykouklo, dalo by se všeobecně konstatovat, že se mi ten den rozhodlo počasí víceméně přát, a tak hezky všechno začalo…

Dokonce i kousíček od nádraží se mi podařilo odolat mé nadměrné čtenářské vášni a neodnesla jsem si z tamní knihobudky veškeré literární tituly, které se v ní nacházely, ale z edukativních důvodů jen a pouze malý kapesní atlásek hub, který by se mi mohl po cestě ještě hodit, abych se než dojdu do cíle neotrávila náhodou nějakou tou amanitou červenou či zelenou…

Od knihobudky, jež dříve sloužila coby budka telefonní, jsem zamířila rovnou ke kolejím, které jsem po obezřetném rozhlédnutí oběma směry přešla – což jsem ale neměla dělat, jenže to jsem zjistila asi až o kilometr dál poté, co jsem se ocitla kdesi v pustině za zahrádkářskou kolonií, kde po slibovaných výhledech a vyhlídkách nebylo nikde ani stopy.

Abych se v terénu krapet zorientovala, vytáhla jsem z kapsy kalhot ke konzultaci mobil a najela na offline mapy, dle kterých jsem s veškerým vypětím své orientační inteligence zjistila, že jdu zcela opačným směrem než jsem původně mínila – a to přímo do Davle.

Protože tam už ale jednu Terezu* mají, udělala jsem čelem vzad a zamířila zpět do Vraného na nádraží, aby to tam neměli přeterezovaný…

Bože, já jsem tak marná, nejmarnější – a to i s mobilem v ruce se staženými mapami a bledě modrým gps lokátorem blikajícím mi na displeji telefonu přímo pod čumákem…

Když jsem se během velmi krátké chvíle ocitla již podruhé na nádraží ve Vraném, díky ukazateli jsem se tam napojila na stezku ViaCzechia středozemím – tentokrát již ve správném směru, a tak jsem zakrátko opustila civilizaci a po lesní pěšince začala s celkem strmým stoupáním na 327 metrů vysoký skalnatý vrch, Homoli…

Abych byla naprosto upřímná, tak první vyhlídka mě svými výhledy docela zklamala, poněvadž společnost jí dělal obrovský zeleno-bílo-červený stožár, ze kterého se na druhou stranu vltavského údolí táhlo několikero shluků drátů vysokého napětí…

Po chvilce tichého kochání jsem se vydala o půl kilometru dále, kde na mě dle mapy měla čekat vyhlídka druhá – takzvaná Zvolská homole.

Hluboko dole pode mnou se klikatil vltavský meandr, koleje a cyklostezka; nalevo v dálce si hověl červeno-bílý vysílač Cukrák, naproti mně se zase skvěla obora Daliborka a napravo ode mě byly vidět nejjižnější části našeho hlavního města…

Oproti té první vyhlídce zde nastalo jisté zlepšení, neboť zde díkybohu chyběl jakýkoli stožár i dráty vysokého napětí.

Ideální to tam ale také nebylo, jelikož tam strašně fičelo – a i když nejsem zdaleka žádná muší váha, vskutku jsem se obávala, aby má tělesná schránka neskončila na dně vltavského meandru a má dušička poté nebyla lapena do nějakého toho hrníčku u Wassermannových, jímž coby hlavní vodník v domě na Kampě šéfoval skvělý Miloš Kopecký.

Na důkaz toho, že všechno zlý je pro něco dobrý, se díky silnému vichru mraky na obloze přede mnou rozestoupily a dokonce se na mě usmálo i sluníčko, a tak se zdálo, že nastala příhodná chvíle k zachycení celé té krásné panoramatické scenérie mým mobilním fotoaparátem…

Ale bohužel zůstalo jen u zdání, poněvadž kvůli silnému vichru se mi kloudnou fotografii pořídit nepodařilo, neboť se mi ruce třásly jako delirickému alkoholikovi a tím pádem jsem nedokázala stabilizovat záběr, a tak ten krásný výhled na vltavské údolí už navěky zůstane pouze v mé hlavě…

I navzdory silnému větru jsem se tam usadila na provizorní lavičku sestávající z prkna položeného přes dva betonové kvádry, užívala si pohled na blízké i vzdálené okolí a přemýšlela o tom, že kdesi hluboko ve skále pod mým zadkem se nachází Javorský tunel a měla obavy, aby se nezbortil pod tíhou mé váhy.

Když jsem se vynadívala do sytosti po okolí a začaly mě už trošičku bolet uši, rozhodla jsem se zamířit k vyhlídce třetí, ale navzdory mému očekávání to nebylo zas až tak snadný a lehký, neboť v reálu se mi nedařilo nalézti pěšinku, která byla zanesena v mapce v mém mobilu…

I když se mi ji nedařilo nalézti, nechtělo se mi toho dne již potřetí vracet na vranovské nádraží, a tak jsem se do hledání opřela jako Holmes – a vyplatilo se, neboť jsem cestičku po chvíli hledání skutečně nalezla a dle jejího hezkého počátečního vzezření si myslela, že sejít ji bude pohoda…

Ha ha ha ha…

Více plést jsem se asi už nemohla!

Pěšinka se totiž po pár desítkách metrů drasticky změnila a začala se svážet z Homole dolu velmi strmým, skalnatým a nerovným terénem, jenž byl ke všemu ještě celý navlhlý od deště a pokrytý spadaným listím, jenž nám hlásilo, že za dveřmi už je podzim…

Nejprve jsem se po cestičce směle a odvážně pustila, ale velmi zakrátko jsem zjistila, že jsem o dosti přecenila své vlastní síly, ale návrat zpět na začátek cestičky již bohužel nebyl možný – ledaže bych byla tahir himalájský či kozoroh kavkazký, jenž jsou díky svým přizpůsobivým a pružným kopýtkům prvotřídní skalní šplhavci.

Já však na nohou měla pouze své sportovní skechersky – které by byly naprosto úžasný, jen kdyby ty jejich podrážky tolik neklouzaly – z čehož rozhodně radostí nevýskaly mé velmi vratké kotníky.

No co se dá dělat?!

Tak aspoň zažiju nějaké to malé dobrodružství, a třeba se mi podaří ulovit i nějakého toho bobříka odvahy.

Až teprve nyní jsem na mapě zaznamenala, že stezka ViaCzechia pod mýma nohama již hodnou chvíli nevedla, poněvadž u druhé vyhlídky se stočila jiným směrem – zřejmě takovým, kudy vede schůdnější terén, jelikož ten nynější, byl asi jen pro sebevrahy.

No super!

Stezka nyní vedla kolem Hradiště Zvolské homole – což je zaniklý hrad a pravěké sídliště, a k mé neskonalé smůle vedla pěšinka v těchto místech snad tím nejkrkolomnějším terénem na světě…

Tak tohle Terezko nevypadá na bobříka odvahy, jako spíše na nějaké ty – TVOJE – zlomené hnáty!!!

Pěšinka se svažovala dolu natolik prudce, že v jednu chvíli jsem na ni stála v pozici lyžařského jezdce – s kotníky těsně u sebe a kolmo ke svahu – jsem si připadala jako Ester, co jede hranu v tom nejnáročnějším sjezdařském terénu…

Musím ten krpál nějak zdolat…

No jo, ale jak???

Kolem nebylo nic o co by se dalo opřít anebo čeho bych se chytla…

Království za hůlky, které si odpočívaly doma v chodbě ve Vrchlabí.

S každým dalším krokem mi pod skecherskami podkluzoval čím dál tím bahnitější terén a já si připadala skoro jako před lety, když jsem se coby terénní zdravotní sestřička v zimě za toho největšího náledí drápala za jedním naším klientem do Nerudovky, abych mu podala večerní léky.

A pak nastal velmi vražedný úsek, kdy jsem se nejprve bála pohnout jakýmkoli směrem z obavy, abych po svých gluteus maximech nesjela dolů do údolí, ale pak jsem se na to rozhodla jít čistě takticky.

První taktika byla chvíli posečkat, jestli tudy náhodou nepůjde nějaký ten pocestný či turista, který by mě z oné krkolomné šlamastyky jakýmkoli způsobem dostal…

Ale když tato taktika ani po půlhodině k ničemu nevedla, musel přijít na řadu plán bé – který však bylo třeba nejprve vymyslet…

„Co byste dělali vy?“ Vyzvídala jsem na svých kamarádech o něco později, když jsem jim tuto příhodu vyprávěla v baru pro pobavení.

„Nevíme,“ byla jejich unisono odpověď, což mě značně zklamalo a překvapilo, neboť to jsou všechno dle výše jejich IQ v podstatě géniové.

Já stejně tak jako oni také nevěděla, ale pokud jsem chtěla oslavit letošní Vánoce doma, bylo potřeba začít něco dělat…

A mě nenapadlo nic jiného či lepšího, než že si sundám skechersky a celé to sejdu naboso – respektive ve fuseklích, protože ty by snad tolik klouzat nemusely…

To se však snadno řeklo, ale o něco hůře udělalo!

Jakmile se mi to po chvíli ale podařilo, zalilo mě rázem obrovské blaho, poněvadž ač jsem se nacházela na velmi šikmé ploše, cítila jsem se víceméně stabilně…

Hurá!

A tak se skecherskami v levé ruce jsem místy téměř i elegantně sešla onen strmý terén, a když už se zdálo, že mám to nejhorší zdárně za mnou, sundala jsem fusky a obula si botky v naivním domnění, že všechno už bude navěky dobrý…

Ovšem stejně tak jako i v životě byly mé domněnky naprosto mylné, neboť terén přede mnou se vzápětí opět velmi sešikmil a zkrkolomnil, a já byla opět tam, kde před chvílí…

A tak mi nezbylo než ze své tašky přes rameno opět vylovit ty svoje špinavý fusky a použít je znovu – jen s tím rozdílem, že tentokrát jsem si je podobně tak jako nesmeky natáhla na svoje sportovní skechersky, a jelikož bylo obé v elegantní černé barvě, měla by ze mě jistě radost i oděvní policie…

Avšak nadřela jsem se u toho pěkně!

Pro vaši lepší představu bych to přirovnala asi tak k tomu, jako když navlékáte použitý kondom na velkou krokodýlí tlamu…

Celé to navlékání ponožek a sestupování náročným terénem mě natolik unavilo a vyčerpalo, že jsem třetí vyhlídku minula zcela bez povšimnutí a nechala si ujít všechny ty její panoramatické výhledy…

Když jsem se blížila ke konci stezky, už z dálky jsem viděla, že mě na této trase čeká ještě jedno malé velké dobrodružství a to v podobě potůčku, který navzdory svému miniaturnímu toku protékal širokým korytem s poněkud šikmými a vyššími stěnami, v nichž byly zabetonované mohutné valouny.

Když se mi asi na desátý pokus podařilo slézt do koryta potoka, kde jsem pak dumala, jak se z něj vyškrábat, zničehonic se přede mnou na druhém břehu jako mávnutím kouzelného proutku zjevil sympatický běžec se svým roztomilým psiskem – hnědým rhodéským ridgebackem.

„Tak jste to přežila,“ konstatoval sympaťák radostně, jako by tomu mému krkolomnému sestupujícímu martyrium od samého počátku přihlížel.

„Díkybohu a bohudík!“ prohodila jsem ironicky.

„Ne, vážně! Jste odvážné děvče, páč tohle je zatraceně vražednej trail,“ dostalo se mi obdivu od dotyčného, který měl zjevně problémy se zrakem, jelikož já děvče už nějakou tu dobu opravdu nejsem.

„Spíš blbá než odvážná, protože jsem z té původní stezky nevědomky sešla…“

„To se občas stává…“ seběhl sympaťák ke mně do říčního koryta.

„Některým více nežli jiným…“

„A v tom je právě to pravé dobrodružství…,“ mrkl na mě významně, a poté spolu se svým ridgebackem svižně vyběhl na opačný břeh.

„Když myslíte…“

„No to si pište! A buďte na sebe pyšná, že jste to dala…“

„Slibuju!“

„Tak se mějte,“ rozloučil se se mnou sympaťák, který začal následně zdolávat onen vražedný trail, který já už nechci v životě vidět…

Jeho milá slova mi dodala potřebnou energii, a tak se mi podařilo celkem bez obtíží vyšplhat na druhý břeh, čímž jsem se ocitla na rozbité asfaltce, která dle mapy byla součástí stezky Českem.

Hurá, opět jsem navázala na svůj původní plán.

Posledním pohledem jsem se rozloučila s náročným trailem, a mimoděk si vzpomněla na legendární hlášku ze Sněžnek a machrů: Je to sice dál, ale za to je to horší cesta…

Odpověď na otázku kde se asi tak nacházím, se mi dostala v podstatě vzápětí, když se mi po několika desítkách krocích po pravici objevila železniční zastávka s nápisem Jarov – Dolní Břežany.

Dlouho netrvalo a já opět ze stezky ViaCzechia sešla – avšak tentokrát již zcela vědomě a dobrovolně, neboť mě to coby Račici táhlo velmi ku Vltavě, podél které až ke Praze vedla cyklostezka, která stezku ViaCzechia víceméně kopírovala.

Před svým šestnáctikilometrovým tažením na Prahu jsem se u cyklostezky posadila na nejbližší lavičku a pohledem sledovala všechny ty Lance Armstrongy, kteří kolem mě na kolech svištěli.

Když jsem se po dlouhé chvíli jakž takž zmátořila, začala jsem se po cyklostezce ubírat směr Praha.

V Károvském údolí naproti zbraslavskému lomu se obě stezky sloučily v jednu a dovedly mě společně až k zbraslavskému mostu Závodu míru, kde mě jak už to tak v životě někdy bývá ViaCzechia opustila, a tak jsem po osamělé cyklostezce pokračovala ve své pouti podél Vltavy dál…

Podešla jsem Radotínský a Lahovický most, minula soutok Vltavy s Berounkou a nakonec pozdravila také komořansko-modřanské laguny a tůně…

U Branického mostu už mě ale natolik bolely dolní končetiny, že jsem si řekla, že si posedím chvíli u Vltavy a trochu si v ní smočím nohy…

A tak jsem bez jakéhokoli otálení odhodila tašku, zula boty a kvapem spěchala dolu k vylodišti lodí, kde jsem si ve vodě na zkoušku nejprve smočila jeden palec a pak i druhý – a když mi je neukousl žádný hladový sumec, který by plaval náhodou kolem, došlápla jsem celou svou vahou na první betonový schůdek, což ale byla veliká chyba, jelikož pak už následoval jen zadkopád přímo do Vltavy, neboť ty schody byly samozřejmě kluzký…

Ajaj…

Když jsem se z mokrého šoku vzpamatovala, zpozorovala jsem, že se ke mně po vodě zprava na kajacích blížili členové loděnice Sparty Praha, jenž sídlila jen o kousíček dál, a tak jsem kvůli zachování zbytku své důstojnosti vylezla bleskurychle z vody, posadila se na trávu vedle schodů a dělala jako bych byla rodilá vodnice, která se takto ráchá ve Vltavě třeba i několikrát denně…

Když se ode mě členové vodního oddílu dostatečně vzdálili, začala jsem pomalu sčítat popádové škody…

Naštěstí se vše obešlo bez jakéhokoli tělesného zranění či zhmoždění a odnesly to všechno pouze mé modré džíny, jenž byly až na přední stranu stehen úplně promočený a také svetr, který byl durch pouze z jedné dolní třetiny, ale díky jeho tmavě modré barvě byste to do něj vůbec neřekli…

I když bylo již po šesté hodině, sluníčko hřálo ještě vydatně, a tak mým nynějším úkolem bylo, co nejrychleji uschnout…

Za tímto účelem jsem si tedy své kalhoty sundala, rozprostřela je vedle sebe na trávník a v duchu si říkala, že mám velikou kliku, že mi ten můj svetr aspoň jakžtakž zakrývá pozadí i popředí, abych tu jimi případně nepohoršovala kolemjdoucí, plující či plavající zvěř či lidi.

Z onoho důvodu jsem také odmítla odložit svůj promočený svetřík i kalhotky, ač mě obé na kůži dosti značně studily.

Mé obavy, že bych snad svou nahotou mohla vzbudit nějaké to pohoršení, se ukázaly jako zcela zbytečný, jelikož jsem doma při pohledu do mapy zjistila, že jsem se v té chvíli nacházela nejen na Branické louce, ale také přímo i na nudistické pláži – jíž byla její součástí, a tak jsem si mohla klidně i o malinko víc odložit a nikdo by mi na to nemohl vůbec nic říct…

Má mise pro onen den však ještě neskončila, neboť jsem se musela dostat nějak do centra, kde jsem měla u kamarádky přespat…

Původně jsem plánovala, že na nuda pláži u Vltavy vydržím o trochu dýl, ale jak už název napovídá, začala jsem se tam po půldruhé hodině samoty celkem nudit, a tak jsem si na sebe oblékla kalhoty – které mi ani trochu neuschly a zamířila do Braníku na tramvajovou zastávku.

Cesta tramvají do centra Prahy proběhla naštěstí bez sebemenších komplikací…

Je ale pravda, že cestující u jehož sedadla jsem při cestě do centra stála, si mé mokré gatě zkoumavě a zevrubně prohlížel svým obrýleným pohledem snad ze všech stran…

Pro mou osobní reputaci jsem naštěstí lehce zaváněla rybinou a nikoli močovinou, a tak se mohl cestující na sedadle vedle mě nanejvýše domnívati, že vlhkost mých gatí mají na svědomí mé samovolné mokré orgasmy a nikoli to, že jsem třeba inkontinentní…

No a jaké ponaučení nám z tohoto literárního počinu na závěr plyne?

Že když se v životě ocitneme na kluzké ploše, zachrání nás fusekle!

*Tereza z Davle – fotografka