Vražedkyně z Čerňáku

Jaké to je, když se ze zdravotní sestřičky najednou stane vražedkyně? ...nebo když si to o sobě alespoň myslíte...???

  Pamatujete na „heparinového vraha“, který v roce 2006 řádil v havlíčkobrodské nemocnici?

Tak zhruba dva roky před ním jsem řádila já - nebo jsem si to tenkrát alespoň myslela, jen s tím rozdílem, že já namísto heparinu použila inzulín, a místo činu se nenacházelo na Vysočině, nýbrž v Praze.  

  A jak k tomu došlo?

  Agentura domácí péče pro kterou jsem tehdy pracovala, přijímala klienty z celé Prahy, a tak jednoho říjnového dne do svého područí přijala i paní Jarmilku, jíž slinivka pomalu ale jistě začínala vypovídat službu, a tak bylo třeba ji dvakrát denně navštívit a potřebnou dávku inzulínu jí injekčně doplnit.

  Adresy našich trvalých bydlišť spolu víceméně sousedily, a tak se samozřejmostí proti níž nemělo cenu vůbec nic namítat, byla paní Jarmilka zařazena do portfolia mých stálých pacientů, jelikož na periferii Prahy pojmenovanou po téměř již neexistujícím začouzeném mostu se v MHD nikomu kodrcat nechtělo.

  V osudný den – stejně tak jako již několik dní předtím, jsem se i onoho sobotního rána něco po sedmé vydala k paní Jarmilce, abych jí ještě před snídaní píchla potřebnou dávku léku.

  Když jsem se ocitla v bytě, který sdílela společně s dcerou a její rodinou, probíhala má zhruba deseti minutová návštěva jako obvykle  – nejprve jsem paní Jarmilku pro pocit většího soukromí nahnala do koupelny, a pak do stříkačky natáhla předepsané množství inzulínu, které jsem jí následně aplikovala tenounkou jehličkou, jež jsem jí nelítostně zabodla do podkoží, a potom tlačila na píst stříkačky tak dlouho, dokud její útroby neopustila i ta poslední jednotka inzulínu.

  Když se tak stalo, a já provedený úkon zapsala do diabetického notýsku, nezbývalo než se s paní Jarmilkou rozloučit a vydat se na krátkou cestu domů.

  V Praze ten den vládlo typické podzimní počasí, a tak jsem se rozhodla, že během dne nevytáhnu paty z domu a celou sobotu prolenoším, tedy až do sedmé hodiny večerní, kdy bude opět čas podniknout mou mandatorní výpravu za paní Jarmilkou.

  Svůj plán bych do puntíku dodržela, nebýt učebnice vnitřního lékařství, která se zničehonic zřítila  z poličky přímo přede mě na zem, a rozevřela se zrovinka na dvojstránce, která pojednávala o diabetu druhého typu, a jejíž součástí byla i černobílá fotografie dvou lahviček inzulínu.

  Bez mučení přiznávám, že jsem ten typ člověka, kterému se v pátek třináctého samou nervozitou kroutí palce u nohou, a který je značně znepokojen, když mu přes cestu přeběhne černá kočka, nedej bože dvě…!, a tak jsem celá vyplašená učebnici interny zvedla, a ihned začala přemýšlet, co mi tímto gravitačním aktem chtěla vyšší síla sdělit.

  Netrvalo dlouho, a já na to konečně přišla…

  Šmarjá! Já jí píchla dvojnásobnou dávku!!! zděsila jsem se v duchu.

  Abyste tomu rozuměli, tehdy to totiž s inzulínem bylo trošičku komplikovanější nežli dnes, poněvadž množství inzulínu které jste měli natáhnout do stříkačky jste si museli sami vypočítat, a já jako naprostý matematický břídil jsem v tu chvíli ani v nejmenším nepochybovala, že jsem paní Jarmilce dávku vypočítala špatně, a píchla jí toho tedy mnohem víc, než bylo potřeba.

  Ty vole, já ji zabila!!!

  Nadledvinky, vyburcovány mírou stresu který mě najednou zaplavil, začaly produkovat tolik adrenalinu, že mi pomalu stříkal ven i ušima, a tlak mi nadzvukovou rychlostí vylétl až někam do stratosféry, a tak možná i právě proto mé následné jednání postrádalo veškerou logiku.

  Místo toho, abych šla za mamkou - zkušenou to zdravotní sestřičkou s desítkami let praxe, která se v obýváku společně s Herculem Poirotem snažila přijít na to kdo je vrah - a se vším se jí svěřila, jsem se teple oblékla, a navzdory rannímu zařeknutí, že nevytáhnu paty z domu, jsem paty z domu vytáhla, abych ten svůj vražedný čin takzvaně „rozchodila“, a zároveň tak podnikla svou poslední vycházku na svobodě, než si pro mě přijdou.

  Mé kroky mě nejprve zavedly k Vltavě, kde jsem nakrmila pár hladových labutích krků, doufajíc, že Ten nahoře to vidí a bude to brát jako polehčující okolnost a důkaz toho, že jsem ve skutečnosti mírumilovné stvoření, a ne žádná vraždící bestie!

  Poté jsem zamířila nahoru na Vyšehrad, odkud jsem se po magistrále vydala na Pankrác, abych si zblízka prohlédla pankráckou vazební věznici a předem tak věděla, do čeho jdu, až mi kolem zápěstí zacvaknou pouta.

 Cestou jsem si mimoděk vzpomněla na seriál Přítelkyně z domu smutku, a na dnes již legendární větu Simony Stašové, která tam tehdy hrála jednu z vězenkyň jenž tvrdila, že která to s ní jednou zkusí, už nechce nikdy jinak!, z čehož mě následně polil ledový pot!

  Pak jsem si ještě obešla všechna svá oblíbená místa, páč se teď dlouho neuvidíme, a poté pomalu zamířila domů, jelikož se už setmělo a sedmá hodina se neúprosně blížila.

  Ačkoliv už nebyl nikdo, komu bych mohla jednotky inzulínu aplikovat, i přesto jsem se rozhodla, že rodinu Kovářových ještě jednou, naposledy navštívím, a všem pozůstalým vyjádřím upřímnou soustrast, že jsem je tak nečekaně připravila o maminku, babičku, sestru a tchýni…

  Hlemýždím tempem jsem se sunula ulicí, na jejímž konci stál panelový dům v němž Kovářovic bydleli, a už z dálky mi bylo více než jasné, že není nikdo doma, jelikož z oken jejich bytu čišela do osvětlené ulice jen černočerná tma.

  Bodejť by taky ne, když zrovna na patologii oplakávají skon své milované, a možná už začali i zařizovat pohřeb, kterého - jak jsem se cestou sem rozhodla - se raději nezúčastním!

  Vědoma si svého osudu, jsem pomalinku vystoupala těch pár schůdků co vedlo k panelu se zvonky a zazvonila, protože Co kdyby náhodou…?, ale jak se dalo očekávat, ani paní Štěstěna nebyla nyní doma, a žádné Co kdyby náhodou…? se tak nekonalo.

  Jsem zabiják!

  Jsem vražedkyně!

  Jsem zrůda…!

  Nešťastná a vyčerpaná jsem usedla na schody před hlavním vchodem, složila hlavu do dlaní a s pocitem naprosté bezmoci se dala do pláče.

  Nevím, jak dlouho jsem tam seděla jako ta pověstná hromádka neštěstí, když před domem najednou ostře zabrzdila červená Felicie, a z ní čile vystoupila nebožka Jarmilka - rozesmátá od ucha k uchu.

  Nevěřícně jsem na ni zírala s otevřenou pusou…

  Žije!!!

  Ona žije!!! zaradovala jsem se v duchu a znovu se rozbrečela, ale tentokrát pro změnu štěstím.

  Když zdolala poslední schod a já se jí nervózně zeptala, jak se dnes cítí, celá rozjařená mi odpověděla, že už léta jí nebylo tak dobře, a tak se toho rozhodla využít a zajela na návštěvu k sestře…

  Když si všimla mých uslzených očí, vzala mě opatrně za ruku, a aniž by vyzvídala co se mi stalo, začala mě utěšovat a konejšit, že prý všechno bude zase dobrý…

  „Už to je dobrý!“

  „Tak proč děvenko pláčete?“

  „Protože jsem šťastná, že vás zase vidím!“

  „Vždyť jsme se viděly ráno…“

  „ I tak …!“

   Vysvětlovat jí, že jsem jí před pár hodinami pohřbila, nemělo význam…

   Když jsme se spolu o pár minut později ocitly zase v koupelně, po několikerém, velmi důkladném přepočítání jsem s úlevou zjistila, že jsem jí ráno aplikovala správné množství léku, a jen díky té své bůh-ví-po-kom-zděděné vlastnosti ve všem hned vidět neblahé znamení, jsem úplně zbytečně zpanikařila a zkazila tak celý den…, ale naštěstí jen SOBĚ!

   Co dodat na závěr?

  Snad jen to, že již naštěstí nehrozí, že bychom se v nějakém tom zdravotnickém zařízení spolu potkali, jelikož jsem dala práci zdravotní sestřičky vale, což myslím bylo to nejrozumnější a nejlepší, co jsem pro naše zdravotnictví mohla udělat!