Voyeurka

Pendlování mezi Prahou a Krkonošemi může být někdy docela zábavný, a někdy se dočkáte i něčeho, co byste vůbec nečekali...

Pár posledních let dojíždím do Prahy za prací několikrát týdně, což mimo jiné znamená, že v autobuse, jenž pendluje mezi naší hlavní metropolí a našimi nejvyššími horami, strávím celé dlouhé hodiny, minuty a sekundy.

Ale nestěžuji si!

Pro někoho by takové dojíždění bylo možná únavné a ubíjející, já to však beru jako takové pendl dobrodružství – o jehož rozměrech a proporcích rozhodnou okolnosti, které se během té cesty udějí.

Ne vždy se však během jízdy přihodí něco zajímavého, ale když už pak k něčemu dojde, stojí to většinou za to!

Třeba zrovinka jako minule, když jsem po cestě z Prahy do Krkonoš z dlouhé chvíle vejrala všude možně kolem sebe, a můj zrak najednou spočinul na dvojici mladých lidí usazených přes uličku napravo, o jednu řadu sedadel přede mnou.

Abych byla upřímná, tak narovinu přiznávám, že mě ani tak na první pohled nezaujala ona dvojice – složená z dívky a chlapce – jako taková, jako spíše ta dívčina samotná, tedy respektive její krkolomná pozice, jenž na sedadle zaujala.

Dívka totiž seděla v jakémsi předklonu, při němž se horní polovinou svého těla opírala o chlapcova štíhlá stehna a svou dlouhovlasou lebku měla položenou víceméně přímo v jeho klíně.

Nejprve jsem si říkala, že buďto hrají nějakou verzi cestovního Twistera anebo že dívku zkrátka jen bolí záda, a tak zaujala tuto pozici, aby si je kapánek protáhla…

Ale poté jsem si všimla chlapcovy levé ruky, jež zcela spočívala pod dívčiným pozadím osukněným miniaturním kusem látky, bohatým na všelijaké kanýry a volány.

Proč mu ta holka sedí na ruce?

Vždyť to musí být pro oba strašně nepohodlné…

Jestli takhle budou pokračovat i nadále, tak než dojedou do cíle, tak mu ta hnáta nejspíše upadne…

Anebo že by ne?

Že by se snad pod dívčinou sukýnkou odehrávalo intimní potěšeníčko, jenž má zůstat zrakům jejich spolucestujících skryto?

Nic jsem nevěděla najisto, ale dle rytmických pohybů chlapcovy ruky pod dívčinými hýžděmi to tak zkrátka vypadalo!

No tak to se mi vážně ještě nestalo, abych po cestě z práce mohla pozorovat takovouhle peep show…

I když jsem se na tu dvojici snažila ze všech sil nedívat, bylo to silnější než já, a tak jsem na ně zírala jako kdybych byla zhypnotizovaná... Ani jsem si proto nevšimla, že nejsem zdaleka jediná, kdo na ně takto civí a kouká…

Po několika minutách se začala dotyčná slečna na sedadle všemožně vrtět, kroutit a ošívat – z čehož bylo patrné, že vrchol je již na dosah a že už mnoho nezbývá, aby k němu slečinka dospěla…

Co se bude dít pak, až na ten vrchol vystoupá?

Přejde to v tichosti?

Anebo tu bude ječet tak, jako kdyby najednou zdolala všech čtrnáct osmitisícovek v himalájských horách?

Dosažení vrcholu nakonec proběhlo jen formou jakéhosi zasténání, z čehož se dalo usuzovat pouze tolik – že buď ten vrchol byl velký asi tak jako Říp, anebo že jí po té námaze došel kyslík…

Chlapec poté velmi nenápadně vytáhl svou levačku z pod jejího okanýrovaného pozadí, a následně si ji otřel do papírového kapesníčku značky Zewa soft, poněvadž ji měl celou upatlanou od lásky…

Jelikož jsem v Praze na autobusové zastávce zaslechla, že ti dva mají namířeno až do Jilemnice – a my byli teprve v Sobotce, zajímalo mě, jestli už jsou se vším hotovi – anebo jestli ještě něco bude…

Zeptat se jich napřímo mi ale přišlo drobátko netaktní, a tak jsem se snažila na sedadle nalézti takovou pozici, ze které na ně co nejlépe uvidím…

Můj soused na vedlejším sedadle – který stejně tak jako já nejspíše tušil, o co mezi těmi dvěma před námi asi tak jde – si to mé poposedávání na sedadle vyložil po svém a velice mylně, a tak když jsme se blížili po silnici k Jičínu, otázal se mě dotyčný nahlas a zcela bez jakýchkoli skrupulí a diskrétnosti na celý autobus: „Chcete taky uspokojit?“

Nemusím snad ani dodávat, že po takovéto verbální nabídce lehl celý autobus smíchy – a to včetně řidiče, což mělo za následek naštěstí pouze to, že do cílové stanice ve Špindlerově Mlýně jsme přijeli drobátko opožděně …