Skokan zelený

Práce na recepci dokáže být někdy opravdu výživná a záživná. Následující příběh se nedávno opravdu stal - tedy až na ten úplný konec... Dušičku se nám naštěstí podařilo na poslední chvíli zachránit...

Krásný jarní večer se pozvolna měnil v krásnou jarní noc.

Recepční Laura, která si s půvaby onoho večera ani noci v ničem nezadala, soustředěně sledovala vteřinovou ručičku nástěnných hodin zavěšených vysoko nad vchodem do pensionu, který si pohodlně hověl kdesi v údolí mezi Vyšehradem a Vinohrady, nad kterým se ve výšce necelých třiačtyřiceti metrů rozpínal ten neslavně slavný Nuselský most.

To zas bude dlouhá noc pomyslela si v duchu Laura.

Pak ale pohledem zavadila o stolní kalendář a zjistila, že je dnes úplněk.

Tak to možná zas až tak dlouhá noc nakonec nebude opravila si v duchu své předchozí domnění, jelikož úplňky nikdy nevěstily nic dobrého, o čemž se mohla osobně během několika let práce na recepci přesvědčit.

Zatím zde však vládlo jen halasné ticho a naprostý klid.

Sezóna ještě pořádně nezačala, a tak ubytovací kapacity jejich pensionu využívala jen hrstka hostů.

Jedni přijeli obdivovat krásy stověžaté metropole, zatímco ty druhé sem zavály pracovní povinnosti.

Mezi ty, jenž do Prahy odvolaly služební povinnosti patřil i vysoký sympatický blonďák v zelené mikině, který právě procházel kolem recepce.

„Jen si skočím naproti do večerky pro cigarety,“ informoval Lauru, která byla zrovinka zabraná do jednoho z mnoha videí na youtubku.

„Jasně, udělejte něco pro své zdraví…“

„Nechcete tam nic?“

„Ani ne, děkuju. Mám všechno, co potřebuju,“ ukázala na hrnek s nyní již zpola vystydlou kávou a mile se usmála.

To už ale blonďatý sympaťák neviděl, poněvadž se za ním v zrovna v ten okamžik zabouchly vchodové dveře a on nyní již netrpělivě přešlapoval na chodníku před pensionem a čekal, až bude mít zelenou.

O pět minut později byl už zase zpátky, ale ještě než zamířil do svého pokoje ve třetím patře, zastavil se na recepci u Laury.

„Tady máte něco, ať vám ta noční rychleji uteče,“ položil před ni na recepční pult oříškovou čokoládu.

„Jééé, tak to moc děkuju…“ rozzářily se Lauře oči, protože oříšková Milka byla její oblíbená.

Za necelou hodinu, kdy z oříškové Milky nezbyl už ani čtvereček, prošel blonďatý host kolem recepce znovu.

„Pro co tentokrát?“ Otázala se žoviálně Laura.

„Pro něco ostřejšího…“ odsekl jí blondýn, a aniž by jí věnoval jediný pohled, zamířil spěšně ven.

Ani nyní mu výprava do večerky nezabrala více než pár minut, a když se vrátil a procházel kolem recepce, nešlo si nevšimnout, že mu dělá společnost velká láhev vodky.

Zatímco se ozvěna jeho kroků stoupajících do třetího patra postupně vzdalovala, Laura přemýšlela, co se mu tak asi mohlo přihodit.

To se dozvěděla o necelých sto dvacet minut později, když blonďák dorazil na recepci toho večera již potřetí, ale tentokrát v naprosto příšerném stavu.

Laura odhadovala, že má v sobě už nejspíš celou láhev vodky, a aby toho nebylo málo, ještě si do toho zakouřil i nějakou tu trávu.

„Ta čubka! Ta kurva! Ta děvka!“ hlasitě nadával zatímco se opíral o recepční pult.

Kdyby to nebyl jejich stálý host, který k nim již léta pravidelně jezdíval, nejspíše by Laura už vytáčela číslo policie, ale protože ho svým způsobem znala, chtěla se mu pokusit pomoci nejdříve sama.

To ovšem nebylo možné bez toho, aniž by mu položila tu nejvšetečnější otázku „Co se stalo?“, aby se dokázala v situaci, ve které se tak znenadání ocitla, nějak zorientovat.

„Já ji tak miluju a ona šuká s jiným!“

„Aha…“

„A jak to víte?“

„Nezvedá mi telefon a je offline!“

„Tak třeba se zrovna sprchuje nebo má něco důležitého na práci…“ snažila se Laura přijít na důvod, proč mu přítelkyně nezvedá telefon. „Nebo už prostě spí…“

„Jo, s NÍM!“ nenechal si blonďák své podezření vymluvit a vší silou udeřil pěstí o recepční pult.

„Ale no tak, Martine, klid!“ snažila se ho Laura upokojit.

„Já ji miluju. M I L U J U! Rozumíš?“ svěsil Martin hlavu a bezradně si ji položil do dlaní.

Přesně takhle nějak si Laura představovala tu pověstnou hromádku neštěstí, jen ji nikdy nenapadlo, že se jí zhroutí zrovna tady na recepci.

„Ona vás Martine určitě taky! Všechno to vidíte moc černě… Nejlíp uděláte, když se teď půjdete nahoru vyspat. Ráno se na to budete dívat úplně jinak. Však víte co se říká, ne? Ráno moudřejší večera!“

„Jo, jasně! Tak tyhle kecy si můžeš nechat!“ utrhl se na ni Martin a místo toho, aby si vzal její radu k srdci a vrátil se na pokoj, se otočil a zamířil ven.

„No jak myslíš!“ pokrčila Laura bezmocně rameny a vrátila se ke své rozdělané práci.

Za chvíli k ní z ulice začalo doléhat naléhavé cinkání tramvaje.

Když cinkání neustávalo ani po pěti minutách, přemožena zvědavostí se vydala ven, aby zjistila, co se to tam děje.

Při pohledu, který se jí naskytl, se jí notně zatajil dech.

Na kolejích uprostřed silnice seděl totiž opilý Martin a bránil tramvaji, aby mohla projet.

Aniž by o tom dvakrát přemýšlela, rozeběhla se Laura k němu a snažila se ho zvednout. Ale marně. Její síly na něj nestačily.

„No tak Martine pomoz mi! Vstávej! Slyšíš?!“

„Nech mě!“ bránil se Martin.

„Chci tady zůstat! Chci umřít! Mně už je všecko jedno! Já ji miluju a ona si to rozdává s jiným… O všechno jsem přišel! Už nemám pro co žít…“

„Tohle nemá cenu!“

„Pojďte mi s ním prosím pomoc!“ křikla Laura na tramvajáka, který tomu všemu znuděně přihlížel z kabiny tramvaje.

Řidič tramvaje z její prosby o pomoc zrovna dvakrát nadšený nebyl, ale nakonec se zvedl a její žádost vyslyšel.

„Neměli bysme někoho zavolat? Policii? Záchranku?“ zeptal se nejistě tramvaják Laury.

„Ne, ne, ne, to bude v pohodě. Znám ho!“ bránila Laura Martina, jakmile ho s tramvajákem s vypětím všech společných sil odvlekli na chodník před pension.

„No když myslíte!“ bylo vše, co jí na to tramvaják řekl, než se vrátil do kabiny noční tramvaje a dál pokračoval v jízdě.

I když seděl zhroucený Martin na chodníku jen kousíček od pensionu, do jeho pokoje na třetím podlaží to bylo ještě zatraceně daleko - konkrétně celých pětasedmdesát schodů.

Možná bude nejlepší ho uložit na nějakém volném pokoji v prvním patře přemítala Laura v duchu možnosti, jak s Martinem v jeho stavu co nejlépe naložit. Ale i tak musí sehnat někoho, kdo jí s ním těch pětadvacet schodů nahoru do prvního patra pomůže.

„Ani se nehni! Hned se vrátím!“ nakázala Martinovi a zmizela v útrobách pensionu.

Když se o několik minut později vrátila zpět v doprovodu jednoho z urostlých hostů, kterého uprosila o pomoc, byl Martin pryč.

„Tak kdepak ho máte?“

„Nevím!“ odtušila zmatená Laura, pohledem propátrávajíc okolí, jestli snad Martina někde náhodou neuvidí.

Ten ale nikde.

„Nejspíš si zašel někam na pivko,“ zhodnotil nastalou situaci její přivedený pomocník, a než stačila Laura cokoliv říct, na patě se otočil a zamířil zpět do svého pokoje ve druhém patře, ze kterého ho Laura rozespalého vytáhla.

„Kam se sakra poděl?“ vrtalo Lauře hlavou.

Chvilku ještě pohledem pročesávala nejbližší okolí, ale poté to vzdala a vrátila se zpátky na recepci.

Hlavně, že nesedí někde na kolejích snažila sebe samu uklidnit Laura.

Ale moc se jí to nedařilo.

Něco je špatně! říkala jí intuice.

No jo, ale co???

V zázemí recepce našla krabičku cigaret, kterou tam zapomněla jedna z jejích kolegyň, a protože byla rozrušená a potřebovala se uklidnit, jednu si z krabičky nabídla a šla si ven zapálit.

Ležérně opřená o veřeje vchodových dveří líně pokuřovala a pozorovala měsíc v úplňku, který se díky téměř bezoblačné obloze předváděl v celé svojí kráse.

Když dokouřila, típla zbytek cigarety o podrážku. Pak se pár kroky přiblížila ke kanálu u silnice, kam mínila centimetrový nedopalek odhodit, když se najednou zničehonic pár metrů od ní ozvalo hlasité PRÁSK!

„Panebože!“ vyjekla Laura vyděšeně.

Pak se pohledem zaměřila na to, co onu ránu způsobilo.

„Ježiši“, zmínila jméno pánaboha podruhé, když jí došlo, že to, co před ní leží je Martin - tedy jeho tělo, jenž identifikovala podle zelené mikiny. Při tom pohledu se jí vzbouřil žaludek, jehož obsah během pár okamžiků vyzvrátila do téhož kanálu, kam před tím skončil cigaretový oharek.

V ten samý okamžik projížděl kolem i vůz městské policie.

Nebýt dopadnuvšího těla, pokračovala by hlídka plynule v jízdě, jelikož na semaforu byla zelená, ale dopad těla na silnici všechno najednou zkomplikoval.

Auto prudce zastavilo asi tak metr od nyní již bezduchého těla, kolem kterého se do všech světových stran začala pomalu rozlézat kaluž karmínové krve.

Nejprve se otevřely dveře na straně řidiče, poté na straně spolujezdce. Následně z vozu vystoupil uniformovaný řidič a nevěřícně zíral na nehybné tělo před sebou. Poté se podíval vzhůru - k Nuselskému mostu.

„Tak to si snad děláš srandu, ne?“ pronesl nevěřícně do posvátného ticha jarní úplňkové noci.

„Já?“ otázal se kolega, který již nyní také vystoupil z hlídkového vozu.

„Ne, ON!“ ukázal řidič bradou na mrtvého před nimi.

„Jo, taky to nechápu. Jak mohl?!“ Kroutil jeho kolega nevěřícně hlavou „Vždyť to je přestupek. Jasný přestupek!“ nepřestával se podivoval, načež sáhl do kapsy pro pokutový bloček a jal se ho řádně vyplnit.

Ještě než tak učinil, stačil však nebožtíka příkladně poučit: „Příště si ty vole počkej, až ti padne zelená!“