penSion 5: Povodeň

Když se ocitnete v pensionu plném vody, trochu to studí... Za mě ale pořád lepší spousta vody, než aby někdo křičel, že u nás hoří...

Řeknu vám, že směny – a obzvláště ty noční – bývají v našem pensionu vskutku někdy výživný a náročný, a to zejména kolem úplňku či novoluní.

Když se k těmto fázím měsíce přidá ještě navíce i nějaké to zatměníčko zatmění, tak je pak téměř jistojistě jistý, že se nějaký ten průšvih kolosálních rozměrů dříve nebo později během směny objeví.

A nejinak tomu bylo oné podzimní zářijové noci, kdy si dal úplněk rande se zatměním a já měla zrovna noční.

Začátek směny byl velmi poklidný a pohodový, za což mohl vytrvalý déšť, jenž veškeré ubytované osazenstvo – a že ho nebylo moc – zahnal již před desátou do postelí.

Nebo takové bylo alespoň mé tehdejší domnění…

Dnes už však bezpečně vím, že onen nesmírný klid bylo jen ono pověstné ticho před bouří – jelikož o něco málo později se nad Prahou spustilo hotové boží dopuštění, kdy nebe křižovaly blesky všemi směry a pod silou hromů se div neotřásaly zdi…

Podobně jako Popelka jsem úderem půlnoci měla svou misi splněnou, ale na rozdíl od ní jsem na recepci neobluzovala žádné chlapy – natož pak aristokraty, nýbrž jsem se zabývala fádní administrativní penzionovou agendou, kterou chtěl mít náš Nejvyšší – rozuměj šéf – nejpozději do rána hotovou.

Krátce po úderu dvanácté jsem se odebrala na lože do našeho zázemí, jenž se nachází ihned za recepcí, poněvadž již v dětství mi utkvělo v mysli rčení, že: PRÁCE HYZDÍ!, které v pohádce o tom, že chlorid sodný je více než zlato, pronesl jeden z trojice z princů, jenž se do království bez soli vypravili na námluvy.

Nedlouho poté, co jsem na válendě v zázemí složila všechny své kosti a údy, zavřela jsem oči a zamířila do říše Morfeovy...

Avšak ještě než jsem zcela spočinula v Morfeově náručí, zaslechla jsem, jak se na prvním patře rozhodl kdosi oddat ve sprchách proudům vody…

Což nebylo v tuto noční hodinu vůbec nic neobvyklého, jen mi tentokrát přišlo, že tu vodu slyším téct tak nějak jakoby blíž… mnohem blíž…

Možná si říkáte, ta má ale slechy!

Ale kdepak!

Ne, ne, ne – mé ouška nejsou zas až natolik dobré, aby zaslechly vše, co kde teče, hne se či šustne…

To jen náš Nejvyšší zase jednou náramně skrblil, škudlil a harpagonil a nedopřál tak našim společným sociálkám obvodové zdi v plnohodnotné výši, jak by si bývaly zasloužily, nýbrž jenom takové, co dosahují pouze do tří čtvrtin a tak každý, kdo se nachází poblíž, má přímo z první ruky veškeré zvuky, které odtamtud vycházejí…

A poněvadž má náš pension téměř papírově tenké stěny, jenž nebezpečně ohrozí i jedno prudší kýchnutí, rozléhají se jeho útrobami všelijaké různé zvuky od půdy až po sklepení…

Jediní, kdo výše zmíněnou výši zdí velmi oceňují a vychvalují jsou basketbalisti, co k nám jezdí několikrát do roka na soustředění, jelikož díky jejich nadměrné výšce se jim při pohledu do společných sociálek vždycky naskytne nějaký ten nezapomenutelný audiovizuální zážitek…

Ti ostatní, jenž prahnou po stejně kvalitním zážitku ale nedostali od matičky přírody do vínku dvoumetrovou výšku, se nechali inspirovat skalními fanoušky Bohemky z Ďolíčku a donesou si ke sprchám nějakou tu vlastní stoličku či židličku…

A my – jelikož se našim hostům snažíme vyjít vstříc a vyhovět ve všech ohledech a směrech – opatřili jsme za tímto účelem do našeho pensionového inventáře zbrusu nové štafle, které zájemcům – jež by také stáli o plnohodnotný audiovizuální zážitek, ale nechtějí se k nám tahat s vlastním nábytkem – na recepci rádi zapůjčíme…

Štafličky tu k zapůjčení máme rovnou dvoje, a tak kdyby měl někdo zájem, mohl by tento shower voyeurismus klidně posloužit třeba i jako párová terapie…

Ale zpět k mojí směně…

Když kolem třetí hodiny ranní mě z říše Morfeovy donutil odplout můj plný močový měchýř, čekalo na mě vzápětí velmi nemilé překvapení, neboť když jsem spustila své nožky z válendy, ty se rázem ocitly v záplavě studené vody…

Co to?

Co to je?

Co se to sakra děje?

Že bychom svým chováním opět namíchli pánaboha a odehrávala se tu v přímém přenosu druhá potopa světa?

Kvapně jsem se proto běžela podívat z okna, jestli tam někde náhodou nespatřím Noa s tím jeho záchranným plavidlem, ale za okny se nacházela pouze černá hutná tma a Noe nikde…

Co by tu taky dělal, když voda v ulicích nedosahovala žádné závratné výšky...

Co tedy způsobilo v našem pensionu onu lokální záplavu?

Abych získala odpověď na tuto palčivou otázku, nezbylo mi, než se vypravit na průzkum.

Když jsem se vodou probrodila skrze naši pidi recepci až na chodbu k masivnímu točitému schodišti, zírala jsem doslova s otevřenou pusou, jak se jeho šachtou i po kamenných schodech valí takové množství vody, že jsem si připadala jako u vodopádů u Niagáry…

No dobře, dobře – tak možná trošičku přeháním a vypadalo to tam spíše jako u Pančavy…

Kdo o Pančavě a jejím vodopádu v Krkonoších – by the way naším nejvyšším – v životě neslyšel, tak vězte, že naším pensionem se valilo toliko vody, že by se tam Prskavcovi i Hradílkovi jezdilo na lodích jedna báseň, a dokonce by se tam ve spíži možná našly i nějaké ty kulaté Opavie na stříbrné a zlaté medaile…

Panebože! Zhrozila jsem se. Taková záplava vody tady musela téct už pěkně drahnou chvíli…

A pak mi to došlo…

To, co jsem měla za sprchový akt jakéhosi hosta, když jsem po půlnoci usínala, byl ve skutečnosti začátek tohoto neštěstí, jenž by se dalo klidně označit jako menší hydro pohroma.

Abych zabránila druhé potopě světa, zula jsem si boty a nechala je odplavat, a poté se bosky pročvachtala až do posledního patra, odkud očividně všechna ta voda tekla.

Ve třetím patře jsem se ke své nevíře ocitla až po kotníky ve vodě a také se na vlastní kůži přesvědčila, že zákon schválnosti funguje vždycky a pořád, neboť voda se hrnula do chodby až úplně z těch nejzazších dveří, jenž se v našem pensionu nacházely…

A ty vedly na toalety…

Poté, co jsem svým amatérským okem posoudila celou situaci a nepodařilo se mi uzavřít lokální přívod vody, vydala jsem se dolu do sklepení vyhledat přívod vody hlavní.

Když jsem ho po pár minutách konečně našla a podařilo se mi ho zavřít, přišlo pak na řadu vysoušení, na které padly veškeré tkaniny, jenž se v pensionu nalézaly…

Kolem sedmé hodiny ranní přijeli z prádelny, a když prádelňák uviděl tu horu promočených osušek, ručníků a utěrek, nejprve se zhrozil, ale pak jen suše konstatoval, že není sto pobrat tolika prádla…

A tak se vrátil na své mydlinkové ústředí, aby tam vyložil svůj dosavadní náklad špíny a mě nezbývalo než věřit, než že se k nám poté opět vrátí…

Když jsem celá netrpělivá stepovala ráno před pensionem a čekala, zdali prádelňák opravdu přijede, proběhlo mi mimoděk hlavou, že všechno zlý je k něčemu dobrý, jelikož jsme v pensionu neměli nikdy tak čistý schody…

Vážně!

Z fleku by mohly někam do reklamy, jež propaguje prostředky na čištění…

Prádelňák své slovo nakonec přeci jen dodržel a kolem osmé skutečně přijel.

Mně v té době pomalu končila směna, za což jsem byla nesmírně vděčná, neboť jsem se více než kdy jindy těšila domů, až si zalezu do pelechu a konečně usnu…

Avšak již hodinu poté, co jsem takto učinila, mě z poklidného spaní vytrhlo zvonění u vchodových dveří…

Nejprve jsem ho směle ignorovala, ale když jsem pochopila, že ten za dveřmi to nevzdá, rozespale jsem se k nim dopotácela a s velkou nechutí je otevřela…

„Co se děje?“ zeptala jsem se nevrle korpulentní sousedky, jenž postávala rozpačitě u dveří.

„Moc se omlouvám, že vás takhle vyrušuji, ale praskla mi voda…“

„Prokrista!“ Má rozespalost byla rázem ta tam… Já vůbec netušila, že je ta holka těhotná!

Jak by také jo, když na někom, kdo má postavu jako Halina se to taky docela dost těžko pozná…

„… v koupelně…,“ dodala sousedka zkroušeně.

„No to je snad jedno kde…,“ utrhla jsem se na ni jízlivě. „Musíte ihned do nemocnice! Mám vás tam odvézt?“

„Ne, ne, ne, ne!“ bránila se mé nabídce sousedka velice.

. „Ježiši, vy chcete rodit doma? No to se mi snad jenom zdá! Heleďte, vybrala jste si špatně! Já jsem sice zdravotní sestra, ale jenom na papíře… Nemám ani nástupku a jako sestřička jsem prakticky k ničemu… Umím jen odebírat krev a měřit tlak… A porod? Ten jsem jakživ ani neviděla...“

„V koupelně…,“ skočila mi do řeči sousedka, zrovna když jsem se nadechovala.

„Vy chcete rodit v koupelně? To jako vážně?!“ civěla jsem na ni zděšeně.

„A ve vaně nebo ve sprcháči?“ doptávala jsem se vzápětí.

„Asi radši ve vaně, ne?“ navrhovala jsem jí odpověď.

S mou nešikovností ale reálně hrozí, že se to dítko dříve utopí než narodí… Nebyl by ten sprcháč přeci jen nakonec lepší? I když tam zase hrozí, že mi to mimčo vyklouzne z ruky, bouchne se do hlavy a bude už od samotnýho narození úplně blbý… Ale zase lepší blbý než mrtvý…

„Praskla mi voda…,“ zopakovala mi opět sousedka.

„No to už jste říkala…“

„V koupelně mi praskla voda…“

„Nemusíte mi to opakovat pořád dokola a zase znova, já to chápu…“

„Nechápete!“

„Chápu! Nejsem přeci úplně blbá! Vždyť jsem vám před chvílí říkala, že mám maturitu…, a tak snad ještě dokážu pochopit, že vám v koupelně praskla voda…“

„Počkejte moment…,“ zarazila jsem se.

„Ted´ si nejsem úplně jistá, jestli jsem to celé správně pochopila a pobrala… Říkala jste, že vám v koupelně praskla voda anebo že vám praskla voda v koupelně?“

„… že mi praskla voda v koupelně, bohužel…“

„Takže žádný porod nebude?“

„Nebude…!“

„Ufff…,“ oddechla jsem si úlevně.

„Porod sice nebude, ale zato máte vodu v koupelně…,“ pronesla sousedka nadmíru ztrápeně.

„A to je všechno?“

„Vy se za to na mě nezlobíte?“ zírala na mě sousedka nevěřícně…

„Ale kdepak! Vůbec!“ ujistila jsem ji s úsměvem…“Lepší trocha vody v koupelně, než se muset hrabat v placentě…“

„Vážně?“ utvrzovala se sousedka opatrně.

„Vážně!“ ubezpečila jsem ji rozhodně.

„No tak dobře, když to berete takhle…,“ usmála se i ona na mě.

„Věřte mi, že beru,“ ujistila jsem ji podruhé, „jelikož po včerejší noci mě nějaká ta voda v koupelně tedy opravdu nerozhodí…“

Volně navazuje na: penSion 1,2,3,4