penSion 2: Skvadra

Druhé pojednání o jednom pražském penSionu, ve kterém se zblízka podíváme na jejich osobité zaměstnance...

penSion 2: Skvadra

Nejdůležitější věc, kterou mi můj nový šéf – Květoslav Zuzka – kladl během mé první služby recepční velmi důrazně na srdce bylo, abych všechny naše hosty – stávající i ty potencionální – co nejdůrazněji upozornila na to, že v naší emailové adrese se ve slovíčku pension píše písmenko „es“, a když jsem na něm vzápětí vyzvídala proč tomu tak je, dostalo se mi velmi bryskní odpovědi že prý proto, aby naše ubytování bylo světové, neboť v Shakespearově jazyce se slovíčko penzion se „zetkem“ vůbec nevyskytuje…

Nerada bych, aby má následující slova vyzněla jakkoli domýšlivě, povýšeně, namyšleně či samolibě, ale domnívám se, že náš jednohvězdičkový pension bez ohledu na pravopis již bezesporu světový je – a to díky té pětičlenné skvadře recepčních, co tam ve dne v noci dřepí na recepci.

Posuďte sami…

Výčet našich recepčních začnu ženou naší nejstarší – a to mojí kolegyní jedinou, Dobromilou Srdečnou.

Nenechte se však zmást, tak jako na začátku většina z nás, jelikož navzdory onomu přízvisku se nejedná o milou osobu, a už vůbec ne o ženu srdečnou, neboť v jejím chování lze nalézti rysy, jenž jsou charakteristické pro zmiji obecnou.

Ačkoli se Dobromila narodila někdy za vlády Edvarda Beneše, chová se stále poněkud diblíkoidně, což v jejím věku působí už malinko nemístně.

Podobně nevhodně také působí, když coby bývalá francouzštinářka oslovuje hosty jež ubytovává „mon chéri“, ale bohužel s krátkým ostravským přízvukem, a tak to pak trošičku vypadá, jako že ve službě nasává a po hostech příchozích na recepci, vyžaduje nějakou tu skleničku sherry…

I když tomu ve skutečnosti tak není, má naše Dobromila vztah k alkoholu velice vřelý, a tak jednou při odchodu z vánoční akce, se s námi hluboko nad ránem loučila bujarým zvoláním: „Veselé Velikonoce!“

I když je ta naše Dobromila malého vzrůstu a tvarů kyprých, je až překvapivě mrštná a čilá a abych vám ji ještě o něco lépe připodobnila, také tu zmíním, že její hlavinku zdobí bohatá zlatavá hříva, což je v jejím případě docela příhodné, neboť je zrozena uprostřed léta – a v tu dobu se rodí astrologičtí lvi a lvice.

A že se v Dobromilině případě jedná o skutečnou lvici, dokazují její rudě nalakované drápy, kterými dokáže snadno rozcupovat každého, kdo je s jejími názory v opozici.

Když jsem tak dumala, koho mi ta naše Dobromila nejvíce připomíná, napadla mě jen Jaruš z toho zábavného představení, ve kterém nám slibovali, že možná přijde i kouzelník, ale vždycky to dopadlo jako s tím Godotem, který taky nakonec nikdy nepřišel.

Jelikož s postupem času zájem o tu naši letní dámu už tak trochu upadá, začala se nám ta naše srpnová lvice věnovati astrologii na stará kolena, čímž si zájem hostů opět pomalu získává, a to zejména svými věštbami, které jim na recepci vykládá.

Její astrologické předpovědi jsou ale téměř vždy velmi zásadně ovlivněny vzájemnými osobními sympatiemi, a jelikož je to osoba poměrně závistivá, ženám zpravidla většinou předpovídá neblahé dramatické události, zatímco mužům naopak predikuje veliké životní štěstí…

A pokud se jí dotyčný zástupce mužského pokolení obzvláště líbí a zamlouvá, kašle ta naše šelma na nějaké předpisy a „dží dý pí ár“, a následně si na počítači sestaví dle jejich dat zrození takzvanou srovnávací synastrii, jenž jí v mžiku prozradí, jak moc se ti dva k sobě hodí…

A pokud jim hvězdy přejí a synastrie vyjde více nežli pozitivní, dělá pak naše Dobromila zpoza recepce na dotyčného přeslaďounké cukrbliky.

Poněvadž je Dobromila osoba i velice shánčlivá, při placení z hostů pokaždé něco vydyndá, a to i v případě platí-li dotyčný přes platební terminál, jelikož tam se vždycky jakoby „náhodou“ zrovna zasekne, když se na displeji objeví nápis „SPROPITNÉ“…

Místo aby onen úkon zamítla a přeskočila, hypnotizuje platícího zákazníka nesmlouvavým pohledem,

a ten aby se jí co nejrychleji zbavil nakonec jejímu pohledu podlehne a nějaké ty své prašule jí věnuje.

O tom, že má naše paní Srdečná ke korunkám velmi kladný vztah, svědčí i fakt, že jakmile si od kolegy směnu a tržbu po ránu převezme, naděje si kapsy svých XXL kalhot firemními penězi, aby je v případě hrozícího nebezpečí ochránila svým korpulentním tělem před penězchtivými zloději.

Několikráte se jí to však již málem nevyplatilo, jelikož při návštěvě oné místnosti pár bankovek bez jejího vědomí bezpečí její kapsičky svévolně opustilo a Dobromila měla nesmírné štěstí, že obsah její kapsy skončil vedle toaletní mísy, poněvadž kdyby padal o trošičku více kolměji k jejímu pozadí, skončily by prašulky v hajzlu, a byly v prd***

Co naše lvice ale naopak nesnáší, jsou tuhé zimy a kluzké náledí, proti kterému se vždy důkladně vyzbrojí nerezovými nesmeky pro pocit stability a bezpečí…

Na tom by nebylo nic divného, natož pak legrační, kdyby ovšem ty své nesmeky Dobromila nenosila i během své služby recepční…

Dalšímu členu té naší recepční skvadry přezdíváme Gargy, neboť se svou vizáží podobá onomu čaroději, co tak urputně nesnáší ty malinký modrý šmouly.

Obličejové rysy obou týpků se od sebe téměř neliší, a tak kdyby to bylo reálné určitě byste si mysleli, že ti dva snad musejí být nějak geneticky spřízněni.

Jejich charaktery se od sebe přeci jen ale malinko liší, jelikož ten náš Gargy z duše nesnáší kočičí živočichy, a tak byste po jeho boku velmi marně hledali nějakého toho vrnícího kumpána se čtyřmi tlapkami.

Co však oba jedince – kromě vzhledu – velmi úzce spojuje, je jejich záliba v kouzlení, magii a čarování, což se obzvláště zamlouvá našemu šéfovi, a tak mu náš Gargy velmi rád předvádí všechny své magické triky a umění.

Náš boss si zejména oblíbil dva jeho iluzionistické kousky, čemuž se s jeho chamtivým charakterem nelze zas až tak divit, poněvadž po jejich úspěšném předvedení je zase o drobátko zámožnější.

Při prvním kouzlu, jenž se nazývá Skrblíkův sen, sáhne náš Gargy kamsi do vzduchoprázdna, a pak se mu najednou v prstech zablyští mince zlatá.

Druhé kouzlo, jenž funguje na obdobném principu, nazval náš Gargy Peníze odnikud.

Šéf ho má přeci jen o trošičku raději, neboť se při něm kouzlí s bankovkami a nikoli s mincemi – což pro našeho hamižného šéfa samozřejmě značí o kapánek rychlejší zbohatnutí.

Aby si ten náš čaroděj udržel i nadále šéfovu přízeň, zhmotňuje při svém kouzlení ve svých rukách bankovky čím dál tím vyšší hodnoty, což ho jednou přivede určitě na buben, neboť on to své kouzlení ze své mzdy dotuje a šéfík mu vykouzlené bankovky nazpět už nevrací se slovy, že když je tak šikovný, tak ať si ve svém volnu vykouzlí nějaké ty penízky další…

Nedávno, když se Gargymu ze zázemí záhadně ztratila lahev drahého růžového vína, jenž dostal od jednoho našeho prominentního hosta, začal se také kromě čarování zajímati velmi o práci detektivní, a to jen záhy poté, co jsme mu s vypětím všech sil rozmluvili telefonát na místní policii, a jasně mu při tom vysvětlili, že by tu jeho vinnou krádež pravděpodobně vůbec neřešili…

Na to konto se náš rozčilený Gargy rozhodl vzít spravedlnost do vlastních dlaní a během polední pauzy si odskočil do nedalekého hračkářství, kde si na vlastní náklady opatřil sadu Malého detektiva a po svém návratu zpět se nám jal brát otisky prstů a identikit sestavovat…

Víno se doposud nenašlo a stejně tak ani pachatel, což Gargyho pořádně nakrklo a stal se z něj zahořklý eskamotér…

Třetímu členu našeho recepčního kvintetu přezdíváme Prófa, a to zejména proto, že matička příroda k němu ohledně vzrůstu byla poměrně skoupá, a to tak výrazně, že se svým malým vzrůstem by klidně mohl být Disneyho osmým trpaslíkem…

Ovšem vybrat pro něj přezdívku z oněch sedmi mini maníků, se zdálo zprvu náročné, ale poněvadž byl čistotný a nadmíru nijak nekejchal, nerejpal, nedřímal a ani se moc nestyděl, zbyla nám nakonec jen dvojice jmen na výběr – a jelikož byl pedagog a ještě k tomu obrýlen, vyhrál ve jmenném duelu jasně Prófa nad Štístkem.

Byť již léta Prófa neučí a je z něj pouze recepční, vskutku v sobě nezapře své učitelské vzdělání, a tak když po něm sloužíte, s úsměvem si všimnete, že jsou všude důkladně narýsované centimetrové okraje a z tupých kopyt na psaní se díky jeho úsilí staly rázem velmi ostré, životu téměř nebezpečné zbraně.

Na rozdíl od Waltova kresleného jedince, chodí náš Prófík vždy v saku, kravatě a pečlivě oholen, a tak dodnes vůbec nechápu, že i přes tuto jeho fintivou snahu ho Cupid nechal v milostném srabu, a on nebyl nikým uloven – a tak nakonec zůstal úplně sám a z mladého jinocha se postupem času stal zakrslým starým mládencem.

To ho však prý nemrzí tolik, jako to, že se v životě nenaučil vařit, a tak aby uspokojil svůj nenasytný apetit, nezbývá mu než doživotně obrážet různé pražské jídelny, ve kterých si nad talířem nějaké té dobroty jeho chuťové receptory vždycky s chutí zasmilní.

Avšak během onoho gurmánského řádění se mu dějí i nemilé příhody…

Již několikráte se stal Prófa želbohu obětí sprostého zločinu, kdy mu byl neznámým pachatelem oběd odcizen či dokonce sněden mezitím co si k výčepu odběhl pro jednu plzeň, aby jí uspokojil svou velkou žízeň.

Jakožto někdejší učitel hudební výchovy má náš Prófa – vyjma jídla – také značnou slabost pro vážné hudební tóny, a jelikož by rád abych s ním tuto zálibu sdílela, ponouká mě neustále k návštěvě pěveckého spolku Hlaholu, jemuž dělal sbormistra třeba i takový Smetana…

Jakpak bych ale já onen věhlasný spolek navštíviti mohla, když jsem ho na základce při zkoušení z nervozity nazvala Huhlal???

Coby vzdělanec vysokoškolský má náš Prófa rád přehled o světovém dění, ale jelikož nevlastní žádný přístroj televizní, rád bere služby za ostatní, aby pak v zázemí během směny mohl sledovat naši letitou televizi.

Když se šéf nedávno mimoděk zmínil, že ten starej krám ze zázemí už asi brzy vyhodí, Prófa mu na to bez skrupulí odvětil, že v tom případě odejde z pensionu v rámci solidarity s ní, a tak mám takové neblahé tušení, že Prófova výpomoc na naší recepci již nebude mít velmi dlouhého trvání…

Čtvrtým členem našeho recepčního týmu je náš benjamínek – Pišta, jenž k nám do pensionu zavítal až z dalekých končin Východního Slovenka.

I když již léta pobývá na našem území, český jazyk si doposud neosvojil, a tak stále hovoří svou rodnou řečí, což občas vede i k jisté miskomunikaci…

Jakožto kupříkladu jednou, když se se mnou na konci směny loučil Pišta při odchodu slovy, abych si v případě zimy na recepci „zakúrila“, což mě – coby zapřisáhlé nekuřačce – přišlo jako naprostá kravina, ovšem jen do té doby než jsem si nevygůglila, že mi ve skutečnosti radil, abych si tam v případě chladu zatopila.

Výběr nicknamu pro jeho osobu byla záležitost velice snadná, jelikož ten náš nejmladší vypadá úplně stejně jako ten lenivec Pišta, co kdysi hrával v seriálu Přístav, jenž na svých obrazovkách vysílala Prima.

Ačkoli je náš Pišta narozen ve vodním znamení, má poněkud minimalistický přístup k vodě – respektive k hygieně, a tak se sem tam občas někdy i stane, že Pištu doprovází velice osobitá vůně, jíž hezky česky říkáme: Eau de Pišta Supreme – a to je pak nutno Pištovi velmi nenápadně připomenouti, že slipy se maj měnit nejen o Vánocích.

Pišta je také mimo jiné zapáleným gejmerem, a tak za tu dobu co je s námi na recepci nebyl jeho modus operandi ani o píď pozměněn.

Poté, co do sebe po ránu nejdřív kopne hrnek kofeinu, si následně od kolegy převezme klíče od všech důležitých dveří a dvířek – a to včetně našeho sejfu, jenž střeží firemní tržbu, kterou Pišta namísto zdlouhavého přepočítávání v mžiku jen odhadne zkušeným pohledem, a pak již usedne ke stolu na recepci, kde si otevře svůj noťas a pohrouží se do hry.

Ve dnech kdy šéf praktikuje „homeoffice“ a v pensionu není, namísto usednutí k recepčnímu stolu se Pišta rozvalí na proleženou válendu v našem zázemí, jenž úzce sousedí s naší recepcí – a poněvadž nám válenda malinko vyrostla a drobátko nám vyčuhuje ze dveří, dostalo se nám do rukou jednoho dne i hodnocení, v němž si jeden z hostů stěžoval, že během svého pobytu v našem pensionu viděl z recepčního pouze nohy…

Jak jsem už výše zmínila, je náš Pišta horlivý počítačový hráč, jenž hraje ve dne v noci – což se mu někdy i nevyplácí…

Jako třeba jedné noci uprostřed léta, kdy si ho k sobě časně nad ránem zavolala matička příroda a on si ve své rozespalosti spletl dveře oné místnosti s vchodovými dveřmi do bytu, a tak chudák místo na WC skončil na chodbě před bytem.

Když si svůj omyl záhy uvědomil, nalehl celou svou vahou na zvonek, na spícího spolubydlícího za dveřmi se ale nedozvonil, a tak mu v mysli vyvstala otázka Co teď?

Tehdy bydlel v rušném pražském centru – jen pár kilometrů od pensionu, a tak pod rouškou hvězdné noci učinil Pišta odvážné rozhodnutí, že si do práce dojde pro náhradní klíče, jenž přesně pro tyto případy uchovával v trezoru v zázemí.

A tak se vydal Pišta do ulic, na čemž by nebylo nic divného, kdyby krom vetchých slipů na spaní měl na sobě oděno ještě i něco jiného…

Kromě hvězdné noční oblohy doprovázelo Pištu také nesmírné štěstí, jelikož i když cestou do pensionu minul nejméně dvě policejní služebny, nebyl během své noční mise zpozorován žádným bdělým okem jejich policejní kamery a nedej bože obviněn, že je výtržníkem či snad dokonce nebezpečným úchylem…

Vedle hraní her je náš Pišta také vášnivým gurmánem co velmi rád vaří, a tak když ho přepadne stesk po jeho rodné hroudě, vrhá se po hlavě do kuchtění – a to pak výlučně vaří jen slovenskou kuchyni, čehož já v duchu upřímně lituji a přeji si, aby byl nejlépe Asiat, jelikož čína mi chutná o mnoho víc než ta jejich slovenská bryndza.

Svou maličkost tu samozřejmě zmíním až jako poslední, a to nikoli z vrozené skromnosti ale jen proto, že nakonec prý přichází (TO) nejlepší…

Ač bych tomu byla velmi ráda, tak narovinu přiznávám, že má přezdívka – Těžká intelektuálka – bohužel nesouvisí ani tak s objemem mých nabytých vědomostí, jako spíše s objemem mého pozadí, ale poněvadž jsem rozená optimistka tak stále doufám, že se to jednoho dne obrátí – a já budu mít zadnici jako Twiggy a svými znalostmi se vyrovnám Vševědu Martínkovi.

Pokud jde o práci recepční, tak ta již samozřejmě není natolik lukrativní jako v dobách (dávno) minulých, ale na recepčních stále ještě záleží, zdali vám poskytnou ubytování nebo vás vykopnou ze dveří…

A tak vám dobře poradím, máte-li v plánu nějaké ubytování, buďte na recepční personál hodní a laskaví – věřte mi – milionkrát se vám to vyplatí!

Pokud tomu totiž tak nebude, tak vás – zejména tam u nás – ani nikdo neubytuje anebo si na své ubytování posečkáte hodně dloooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooouhou chvíli…

Délka rozpětí oné chvíle závisí výhradně na zaměstnanci, jenž má v tu dobu službu na recepci, a tak pokud tam natrefíte na našeho Pištu – v tom lepším případě si budete muset počkat až Pišta přestane hrát anebo dokud se mu u noťasu nevybije baterka; v případě horším – bude-li mít u sebe nabíječku – si nejspíše počkáte, dokud v sítí nedojde elektrická energie…

Jestli bude váš šťastný den, potkáme se tam spolu – a v tom případě dopředu varuji, že si budete muset počkat, až dočtu právě rozečtenou kapitolu…

Pokud mě svým chováním budete ale obzvláště iritovat a štvát, může se také kliďánko stát, že si na ten svůj check-in budete muset posečkati dokud nepřečtu celou knihu, což bych vám v případě že budu zrovna čísti od Kinga „TO“ opravdu nepřála – jelikož ta bichle čítá asi 1056 stran, což by při rychlosti mého čtení zhruba znamenalo, že byste si na své ubytování počkali dlooooooooouhých šedesát dní, pokud byste mě tedy zrovna zastihli na samém začátku knihy. Pokud byste to chtěli přesi jen o něco uspíšit, můžete mi zaplatit kurzy rychločtení...

V případě, že byste mi však byli sympatičtí – a já navíc byla v dobrém rozmaru – expresně vás u nás ubytuji a navíc se u toho na vás usměju…

A jak vypadá takové expresní ubytování?

Tak vězte, že v mém podání se skládá se tří svižných kroků, jenž se nesou v následujícím pořadí a duchu:

NAVAL PRACHY – TADY MÁŠ KLÍČ – A VYPADNI!!!

…a všechen ten kvapík je samozřejmě jen proto, abych si zase mohla co nejdříve dáll číst.

I když se to možná na první pohled nezdá, tak práce recepční je i celkem obohacující – ať už se jedná o zážitky, kdy je do pensionu potřeba přivolat policii či o nějaké to dýško sestávající z tuzemský korun či euromincí…

Recepční práce také vyžaduje jistou nápaditost a kreativitu, kterých já využívám bohatě při svých nočních, když ve velkém znehodnocuji všechna záporná hodnocení a obratem vytvářím nová – pozitivní – aby měl náš šéf v noci klidné spaní…

Ale nemyslete si, ono sepsat tolik kladných hodnocení – a to jen rukou, bez jakéhokoli PC vybavení – není vůbec lehké počínání, jelikož musíte dbát nejen na pravidelnou obměnu barev inkoustu psacího náčiní, ale také je potřeba míti bohatou slovní zásobu pro obměnu všelijakých pochvalných obratů a frází, a to celé se samozřejmě neobejde bez modifikace sklonu a typu písma, aby to nevypadalo, že k nám pořád jezdí ta stejná lůza…

Ale jak už to v životě většinou bývá, všechno zlé je pro něco dobré, což ostatně platí i v tomto případě, poněvadž tato noční grafologická činnost mě za ta léta na recepci již natolik vyškolila, že vážně uvažuji nad tím, že bych si začala bokem přivydělávat jako pokoutná padělatelka podpisů a písma…

A jako bonus, že jste dočetli až sem, tu ještě zmíním našeho Nejvyššího – Květoslava Zuzku – jakožto šestého člena našeho recepčního týmu, který zaskakuje na recepci jen když je nejhůř a nedostávají se mu zaměstnanci.

Dané přízvisko s jeho vzrůstem nikterak nesouvisí, poněvadž se jedná o okleštěnou formu čestného titulu: Nejvyšší ústavní činitel – jímž jsme ho bez jeho vědomí neformálně pokřtili na základě skutečnosti, že když se u nás v pensionu ubytuje větší počet slabomyslných jedinců – s nimiž je komunikace někdy opravdu na palici, pak si tu téměř připadáme jako v nějaké mentální instituci.

Poněvadž je náš Nejvyšší ústavní činitel poměrně nedůvěřivé stvoření, tak aby předešel všelijakým rezervačním kiksům a nedopatřením, spravuje si náš rezervační systém víceméně výhradně sám, což nám – jeho zaměstnancům – ostatně velice lahodí, jelikož pak máme více času na naši vlastní pracovní agendu, jenž jak jistě víte z napsaného výše, sestává ze samých veledůležitých úkolů…

Vedle značné nedůvěřivosti trpí náš Nejvyšší také jistou formou hypochondrické úzkosti, jenž je doprovázena i nesmírnou hrůzou z mikrobů, což se projevuje tím, že si náš Nejvyšší před každým pokrmem kromě rukou také velmi pečlivě umyje i poživatiny, jenž má připraveny ke konzumaci na talíři…

Toto chování by bylo jistě velmi chvályhodné, pokud by se ovšem nejednalo o poživatiny, jenž si normální člověk běžně před jídlem nemyje – jako jsou například banány, jogurty či párky…, a po vás pak nevyžadoval abyste činili taktéž, aby se náhodou nedostal do kontaktu s něčím, v čem bude nějaká infekční verbež.

I když by se mnou náš Nejvyšší nyní nejspíše nesouhlasil, vedle své úzkostné hypochondrie a značné nedůvěřivosti, trpí také ještě i neduhem společným většině zaměstnávajících – čímž jsou jisté harpagonské sklony, a tak do práce o svátcích raději vůbec nechodí, aby si je pak nemusel následně proplatit.

Když už jsme u těch financí, tak vám tu ještě prozradím, že náš Nejvyšší je také vášnivý sprinter a sběratel mincí, což se ukázalo poté, když se ve vyplacené mzdě jedné naší pokojské objevila i vzácná padesátikoruna, což dotyčná seznala dle náležitého školení jenž během letitého manželství získala od svého numismatikou se zabývajícího manžela.

Bohužel se však mincí verbálně pochlubila, a tak ta u ní dlouho nevydržela…

Pokojská za mzdu ještě ani pořádně nepoděkovala, když se k nám z vedlejší místnosti sprintem přiřítil sám Květoslav Zuzka a vzácnou pajisku jí z ruky přímo prachsprostě ukrad!

Od onoho momentu je náš Nejvyšší po mincích jako posedlý, a tak několikrát během směny se probírá v kase mincemi a s lupou v ruce trpělivě pátrá po vzácných kouscích, jenž by jím mohly být lapeny.

Zatím však dosti neúspěšně a tak mu nezbývá, než se živiti řádně, a proto v našem pensionu ubytuje úplně každého – i lidi, jenž páchnou korunou.

Když dotyčnému finance na zaplacení schází, musí nocležník za svůj pobyt zaplatit něčím jiným…

Nejsem si ale moc jistá, zdali se nám tato finanční politika úplně vyplácí, jelikož v Zuzkově kanclu to začíná vypadat jak někde na blecháči.

Nejbizarnějším předmětem, kterým byl nocleh uhrazen, byla zřejmě pohřební urna – kterou náš Nejvyšší před samotným přijmutím samozřejmě otevřel a zkontroloval její obsah, aby se náhodou nezapletl do nezákonného obchodu s lidma…

Když se ukázalo, že je vše v pořádku a schránka je prázdná, převzal ji Zuzka do svého područí a pak si ji ve svém kanclu postavil do toho nejzazšího kouta, kde si urnička zřejmě nějaký ten čas počká, dokud náš pragmatický šéf nebude potřebovat ubytování pro nějakého toho rodinného nebožtíka…

Je ovšem také docela možné, že schránka na zemřelého změní brzy majitele, neboť když se našemu Nejvyššímu věci v kanclu již nebezpečně hromadí, velmi rád je posílá dál a obdarovává jimi své zaměstnance místo příplatků a prémií…

Kolegy předem spravena o této neblahé skutečnosti, věnovala jsem našemu Nejvyššímu k narozeninám luxusně zabalené aktuální vydání Zákoníku práce, ve kterém jsem mu velmi výrazně podtrhala všechny příslušné pasáže ve kterých se píše, že ve svátek zaměstnanci náleží stoprocentní finanční příplatek…

Nechci vás nijak ponoukat anebo navádět, ale musím konstatovat, že toto mé preventivní opatření zatím docela dobře funguje!

Náš Nejvyšší je businessman za všech okolností, a tak se jeho obchodní duch projevil i v momentě, kdy se nám pod okny jednoho pokoje naskytl pohled na scénu jakoby přímo z obrazu Jakuba Schikanedera – jenž se Vražda v domě nazývá, akorát s tím rozdílem, že na chodníku před pensionem leželo tělo zavražděné, jenž o život připravila sama sebe.

Když se náš Nejvyšší dozvěděl, že hosté z inkriminovaného pokoje byli očitými svědky onoho smutného výjevu, chtěl jim tu nešťastnou podívanou směle naúčtovati k ceně ubytování s odůvodněním, že se jedná o příplatek ze zážitkového pobytu…

Pak si to ale naštěstí rozmyslel a hostům z onoho pokoje naúčtoval pouze zkonzumovanou balenou pitnou vodu, což by ani tak nevadilo, kdyby se ovšem nejednalo o sumu takovou, jako by z těch lahví popíjeli samotnou vodu živou…

Co k tomu dodat více, než že se uvidíme příště…

Navazuje na: penSion 1