penSion 1: Štafle

Někdy se jeden diví, kam ho ten osud zavede, ale ať už je to kamkoli, bývá to většinou poučné... Já se například dozvěděla, že nejsou štafle jako štafle...

Zatímco nouze naučila Dalibora housti, mě ta má – monetární nouze – přiměla k odpovědi na pracovní nabídku, které bych za příznivějších okolností nejspíš vůbec nedbala.

Ne, ne, ne – řeč tu není o lehkých ani lechtivých službách, jak by se snad mohlo na první dojem zdát, ale o práci ryze recepční v jednom malém pensionu v dosti pochybné pražské čtvrti.

A právě ona pochybná čtvrť byla tím zásadním důvodem, proč jsem se práci v tamní budově

snažila co největším obloukem vyhnout.

Ale marně!

Život se mi totiž natolik zkomplikoval, že mi nakonec nezbylo nic jiného, než o výše zmíněný džob v pensionu – i když s jistou dávkou nevole – projevit po emailu zájem a doufat, že to místo je již obsazené, neboť kdyby nebylo a oni mi ho nabídli, já si nemohla dovolit říci NE.

Mé tužby však vyslyšeny nebyly, což vedlo k tomu, že již druhý den o pravém poledni jsem místo oběda nervózně postávala před omšelou budovou, nad jejímž hlavním vchodem zběsile blikalo sedm neonových písmen, pospolu utvářejících modrý nápis PENSION.

Když hrozilo, že v té letní výhni vystojím v chodníku před pensionem důlek, zhluboka jsem se nadechla, vzala za osahanou kliku a jedním plavným krokem přešla přes pomyslný práh, jelikož ten skutečný jim nejspíš někdo ukrad.

Dotyčný zřejmě odcizil i žárovky, jelikož chodba, v níž jsem se ocitla, se topila ve tmě, a tak nezbylo než vytáhnout zápalky a s jejich pomocí se zdárně probrodit na druhý břeh, kde na mě čekaly další hnědé dveře, avšak tentokrát již bez kliky.

Za její absencí však nestál žádný nekalý čin či dokonce zločin, ale jen čistá praktičnost primitivního leč spolehlivého bezpečnostního systému, díky kterému se tak lépe monitorovalo, jací jedinci se snaží proniknout do vnitřních prostor jednohvězdičkového pensionu.

Jelikož zmíněný systém se ovládal výhradně ručně z opačné strany dveří, záleželo tak pouze na čísi paži, zdali se vám po vyhodnocení vašeho vzhledu skrze dveřní kukátko dveře otevřely či nikoli.

Práce to musela být jistě obtížná, jelikož posoudit něčí image v černočerné tmě je čin vskutku záslužný, a to zejména tehdy, stojí-li za dveřmi jedinec snědé či tmavší pleti, kterých se v okolí nacházelo už pomalu více než smetí.

O své intenci vstoupit jsem dotyčné uvnitř spravila zvonkem hned vedle dveří, a zatímco jsem čekala jestli se mi otevřou, mimoděk mě napadlo, že si tu připadám téměř jako ve vězení.

Tento kriminální pocit byl ještě umocněn záhy po otevření dveří, když se v mém zorném poli ocitli dva uniformovaní policisté, kteří o čemsi zapáleně debatili se zarostlým potetovaným individuem, odhadem tak kolem pětadvaceti.

Vstupní hala, v níž jsem se nalezla, byla poněkud stísněná, a tak jsem na jednu stranu uvítala, když to pokérované stvoření do prostoru hlasitě zvolalo: „Tati, návštěva!“, ale na tu druhou také trnula, jakýpak jedinec se přede mnou asi tak zjeví, řídíc se prostým heslem: JAKÝ OTEC, TAKOVÝ SYN!

Navzdory mému očekávání se však přede mnou zjevil noblesní padesátník v šedém obleku, květované kravatě, kulatými brejličkami na nose a tím nejupjatějším výrazem ve tváři, jejíž rysy se až nápadně podobaly rysům autora onoho slavného výroku – nad nímž by jistě žaslo i konzilium psychiatrů – jenž tvrdil něco v tom smyslu, že nezdar je neklamnou známkou úspěchu.

Ale protože bych se nerada někoho – jakkoli a kdekoli – dotkla, přirovnám raději toho obrýleného pána k poněkud přerostlému Jindrovi Hrnčíři z Bradavic, což je sice v podstatě totéž, ale mám takový pocit, že čeští mudlové mají toho čarodějného učně z Nebelvírské koleje přeci jen o trochu radši...

Poté, co jsem „Jindrovi“ ozřejmila důvod své návštěvy, jsem jím byla vyzvána, abych ho laskavě následovala do jeho Malé pracovny, jak místnosti zhruba o patnácti metrech čtverečních bez ostychu vznešeně říkal.

Upřímně, čekala jsem téměř cokoliv, ale rozhodně ne to, co jsem v ní spatřila.

V jeho takzvané Malé pracovně mě totiž přivítala velkoformátová tapeta přes celou čelní zeď, na níž byl dotyčný zvěčněn se svými dvěma psíky – pražskými krysaříky, jenž díky kolosálním rozměrům oné dechberoucí tapety připomínali spíše dva nakrknuté dobrmany, nežli tříkilové ratlíky.

Zbylé stěny pracovny byly po celém svém obvodu lemovány přecpanými skříněmi, mezi které byla vtěsnána i jedna větší kartotéka, nad níž šejdrem visela i zastaralá mapa světa.

Co se do skříní (již) nevešlo, okupovalo zem, a tak se kolem mě nacházely desítky těch nejrozličnějších předmětů všeho druhu, z nichž mě asi nejvíce zaujala pootevřená urna, několikery sjezdové lyže, naštípnutá toaletní mísa, několik zimních pneumatik, jedno menší paroží a v rohu sedící obrovitánský vypelichaný medvěd…

Mé oblíbené heslo z mládí, že POŘÁDEK JE PRO BLBCE, NEB INTELIGENT ZMATEK ZVLÁDNE zde vzalo zcela za své, jelikož s tamním zmatkem by si dle mého neporadila ani celá Mensa, po sečtení všech jejich členských IQ.

Jediné okno v místnosti, směřující do rušné hlavní ulice, zdobila krom bezpečnostní mříže také už značně potrhaná vertikální žaluzie, která zde již pozbyla veškerého významu, poněvadž ten za ni převzaly léta nemyté okenní tabule, na něž z venku kdosi prstem napsal vskutku poetický vzkaz následujícího obsahu:

NASTŘÍKÁM TI DO VLASŮ ŠAMPON Z MÝHO VOCASU…

I když toto nemravné sdělení patrně nebylo určeno mému potencionálnímu chlebodárci, má chlípná mysl se však neubránila představě v níž tomu tak bylo, a vzala to tak zevrubně, až mi z toho bylo krapet stydno…

A nejen mně…

I když „Jindra“ předstíral že vůbec nic nevidí, bylo zcela očividné že usilovně přemýšlí, jak ten nestydatý nápis co nejrychleji zničit, a tak jsem do trapného ticha tiše pronesla:

„…buď umýt nebo rozbít!“

„Jindra“ mi namísto odpovědi věnoval tak nasupený pohled, že jsem skoro čekala, že mi do ruky vrazí houbičku a pak zavelí „Hned!“

Naštěstí pro všechny se tak ale nestalo, neboť místo jakýchkoli rozkazů si „Jindra“ stoupl za svůj rozložitý stůl, jenž se téměř již prohýbal pod tíhou popsaného papíru.

Moji pořádkumilovnou maminku by tam z toho čurbesu určitě trefil šlak.

Nerada bych ji nějak podceňovala, ale myslím, že ta by pohovor v takovém bordelu určitě nezvládla, leda by to tam celé nejprve vydrhla Savem – anebo tím zaúkolovala jiné, v čemž je naše maminka naprostý mistr, jelikož když u nás doma zavelela hlasitě k úklidu, začaly bez remcání v baráku uklízet i okolní partaje.

Já jsem ale celá po tatínkovi, a tak se u mě žádné uklízecí tendence v tomto ohledu naštěstí vůbec neprojevovaly.

Když „Jindra“ uzřel, že jsem se v té jeho nevelké pracovně už jakž takž aklimatizovala, natáhl ke mně přes stůl pravici a křestním jménem: „Zuzka,“ se mi představil.

„Bože, kam jsem to zas vlezla!“ táhlo mi hlavou, když jsem na něj v tichém úžasu zírala div ne s otevřenou pusou. „Synáček kriminálník a tatínek transka…“

Ovšem ta familiárnost, kterou při představování použil, mě mile překvapila, a tak jsem k němu i já směle natáhla svou pravačku a se stejnou dávkou neformálnosti jsem se mu taktéž představila svým křestním jménem, jenž pro mě s láskou před mnoha lety vybrala moje maminka: „Tereza.“

Tím jsem ho očividně malinko vykolejila, ale jakmile opět nabyl rovnováhy a pochopil, že tu došlo k nedorozumění, rozhodně dodal: „Květoslav! Květoslav Zuzka.“

Aha!

Tak teď už mi ta jeho kravata s florálním vzorem dávala mnohem větší smysl.

Abych nastalou situaci nějak napravila, po bondovsku jsem se Květoslavovi celým svým jménem představila i já: „Hluchá! Tereza Hluchá.“

Tentokrát v tichém údivu na mě civěl zase on.

Po chvilce rozpačitého ticha mi pokynul, abych usedla, ale ať jsem se kolem sebe rozhlížela sebevíc, kromě těch tří pneu naskládaných na sobě před jeho stolem do nízkého komínku jsem k sezení nenašla zhola nic.

Když se dovtípil, že těch několik zimních pneumatik s ojetým vzorkem k sezení opravdu nevyužiji, s omluvou se vytratil, a pak mi odkudsi donesl na sezení židli.

Vzhledem k jejímu očividnému stáří jsem na ni co nejopatrněji usedla, a zatímco Zuzka ve svém pojízdném křesle zběžně studoval můj curriculum vitae, já si po očku prohlížela jeho jemné rysy, bystré oči, úzké rty a malé ruce…

„Slečno Hluchá, ve svém životopisu uvádíte, že jste zdravotní sestra...“ zahájil Zuzka náš pracovní pohovor konstatováním, jenž se zrovna dočetl v mém sívíčku.

Pak ke mně tázavě zvedl své modré oči a zastřeným hlasem se zeptal: „Skutečně?“, čímž mě tedy opravdu nas***, neboť to vyslovil s nevídanou dávkou skepse.

„Chcete to předvést?“ zaútočilo na něj mé popuzené ego protiotázkou namísto odpovědi.

„A jjjak?“ zakoktal Zuzka nejistě.

„Tak třeba bych Vám z žil mohla odebrat pár litrů krve. Už jsem to sice dlouho nedělala, ale nebojte, je to stejné jako s plaváním nebo jízdou na kole…, to se taky nezapomíná!“

„Ne, ne, kdepak! To nebude třeba!“ bránil se Květoslav zuby, nehty mému krvelačnému návrhu, který bych beztak nemohla uskutečnit, jelikož jsem pro onen konkrétní úkon s sebou neměla potřebné náčiní.

„Ale abych odpověděla na Vaši otázku, tak ne, já zdravotní sestra nejsem…“

„Neee?!“ zamžikal Květoslav překvapeně očičkama za kovovou obroučkou, naklonil trup dopředu a netrpělivě čekal, na mou odpověď.

„Ne!“ odtušila jsem rázně.

„Já jsem totiž diplomovaná zdravotní sestra, což je drobátko jiné…,“ přišla jsem s vysvětlením, jak to s tím mým zdravotnickým vzděláním ve skutečnosti je a malinko se na něj při tom vítězoslavně usmála.

„Aha, aha… A proč tedy nepracujete ve zdravotnictví?“

„Protože mám alergii na bacily…“

„To jako vážně?“ zeptal se mě Květoslav opět poněkud pochybovačně, jelikož tentokrát už ta má odpověď nezněla příliš reálně.

„Ano,“ odvětila jsem stručně na jeho podezíravou otázku, kterou jsem posléze o něco málo rozvedla.

„Mám totiž alergii na stafylokoky, streptokoky, hemofily a podobnou havěť, takže práce ve zdravotnictví mi je prakticky nadobro zapovězena. Mám to tu i písemně, kdybyste to chtěl vidět…“

„To nebude vůbec nutné. Já jen že s něčím takovým se setkávám věru úplně poprvé.“

Tak to byste si toho měl Květoslave náležitě vážit, jelikož těch poprvé už asi moc nebude…

„A proč chcete pracovat na recepci, a zrovna na té naší?“

Protože mi pomalu ale jistě docházejí eura a libry, co jsem si vydělala v zahraničí…

„Protože mě moc baví práce s lidmi,“ odvětila jsem co nejmileji, abych zakryla fakt, že ta má odpověď nepatří zrovna mezi ty nejupřímnější.

„Práce s lidmi je ale někdy docela náročná…“

To mi povídejte!!!

„No tak to máte svatou pravdu, ale přeci jen nemyslím, že mi tu na rozdíl od zdravotnictví někdo pomočí ruce, poblije břicho či pokálí boty…“

Květoslav nad touto mou unappetitlich odpovědí jen zhnuseně nakrčil nos, a pak raději úplně změnil téma hovoru.

„Píšete tu, že jste několik let strávila v zahraničí, a tak předpokládám, že vaše angličtina se nachází na obstojné úrovni. Ovládáte ještě i nějak jiné jazyky?“

No jéje! Z lingvistického hlediska jsem prakticky polyglot, neboť mluvím také naprosto plynně vulgárně, sarkasticky, ironicky – a k tomu všemu ovládám i docela argot…

„Na zdrávce jsme měli ještě latinu, a tak kdybyste chtěl, mohla bych vám tu ve volných chvílích třeba předčítat Vergilia v originále…“ dovolila jsem si napodobit filmového profesora Hrbolka a trošičku tak otestovat Květákův smyls pro humor, ale ten mě jen suše odbyl, že to nebude třeba, což nejspíše svědčilo o tom, že mu doma místo vtipný kaše dávali asi jen chleba.

Poté Zuzka nedbale odhodil mé sívíčko před sebe na stůl, a tak bylo více než zřejmé, že by ten náš pohovor už nejradši utnul.

Ještě jsem očekávala, že se mě Květoslav prozíravě zeptá, kde se profesně vidím za nějaká ta léta, ale on se jen bez zájmu zeptal, jestli bych se i já nechtěla na něco doptat.

A já chtěla...

„Tu policii tu míváte často?“

„Ani ne,“ odpověděl Květoslav neurčitě aniž by se mi podíval do očí, takže co se lží týkalo, byli jsme si pro dnešek kvit.

Když už jsme byli u té policie, chtěla jsem Zuzkovi ukázat také svou vlídnou tvář, a tak jsem mu v záchvatu jakési empatie vyjádřila upřímné politování nad tím, že mu policie odvedla syna, čímž jsem se však dopustila obřího faux pas, neboť jak mi Zuzka vzápětí objasnil, Květoslav junior nikým odveden nebyl, nýbrž šel jen mužům zákona ukázat, kde mohou na ulici bezpečně parkovat.

Tak Terezko myslím, že pohovor právě skončil…

A taky že jo!

Květoslav se energicky zvedl ze svého pojízdného křesla a já předpokládala, že v rychlém sledu bude už jen následovat opětovné potřesení rukou a bleskurychlé vypakování mé osoby ven z jeho pracovny, avšak k mému překvapení se mi Zuzka nabídl, že mě provede po tom jejich třípatrovém Hiltonu.

Když jsme se po dvacetiminutové exkurzy ocitli zpět dole v přízemí, zeptala jsem se Zuzky, kde že tam mají tu recepci.

„Recepci?“

„Ano, recepci. Ráda bych ji viděla…“

„Ale tou jsem vás už přeci provedl,“ dodal Zuzka trochu zmateně, nicméně se vzápětí nabídl, že mě jí beze všeho znovu provede.

Jak řekl, tak učinil.

A měl pravdu.

V oné prostře jsme se dnes již skutečně jednou nacházeli, respektive jí procházeli, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že by ta tmavá pidi místnůstka bez oken mohla sloužit coby recepce.

A lepší to nebylo ani se světlem.

Slabá čtyřicetiwattová žárovka osvětlovala pár kusů zaprášeného nábytku ve stylu „co dům dal“, z nichž ten nejrozměrnější byl bezpochyby zastaralý černý psací stůl, jehož součástí byla také soustava několika menších polic přidělaných ke stěně nad ním, na nichž pospolu spočívalo několik černých šanonů, černý faxový telefon či platební terminál téže barvy.

Na desce psacího stolu o něco níže se nacházelo několik nezbytných propriet k výkonu kancelářské práce – jak jinak než v černočerné barvě, které doplňoval malý stolní kalendář a jeden arch většího papíru, jenž na první pohled připomínal jakousi excelovou tabulku, jejíž jednotlivá okýnka hrající všemožnými barvami, byla pro mě vyplněna zcela neznámými údaji.

Na barevné tabulce spočíval roční diář v černých koženkových deskách otevřen na právě aktuální stránce a společnost mu dělala trojbarevná propiska položená přímo naproti již dosloužilé bílé korekční pásce.

Abych řekla pravdu, až na ten světlý kalendář a barevný arch papíru, to tam celé nad míru působilo poněkud funerálním dojmem.

Už jen stačilo obstarat věnce s nápisy SPI SLADCE a VZPOMÍNÁME – a člověk by si tam rázem připadal spíše jako v pohřebce nežli v rušném pensionu.

„Jak jste si asi stačila všimnout, my tady na recepci používáme k práci štafle,“ přerušil Květoslav mou obhlídku recepce, jež byla zcela prosta jakéhokoliv počítačového vybavení.

Cože???!!!

Jaký štafle???

„Aaano, aaano, to jsem si všimla,“ zakoktala jsem rozpačitě, abych nebyla úplně za blbce, ale naprosto jsem netušila, která bije.

Až nyní jsem si všimla, že u psacího stolu skutečně chybí jakákoli židle a vzápětí si uvědomila, že jsem v Květákově pracovně mezi vším tím haraburdím skutečně zahlédla i jedny starý štafle.

Což by mohla být docela svízel.

Trpím totiž hypsofobií neboli chorobným strachem z výšek, a tak už jen vystoupání na první šprusli čehokoli je pro mě neskutečný problém.

Netušila jsem, zdali bych na štaflích dokázala odsloužit celou dvanáctihodinovou směnu – natož pak noční, takže když mi Květoslav položil onu kruciální otázku, jestli bych si to u nich v pensionu nechtěla zkusit, musela jsem si vzít pár minut na rozmyšlenou, abych zvážila, jestli dokáži překonat tu svoji hypsofobii, ale jak už jsem psala výše, neměla jsem moc na výběr, a tak jsme si se Zuzkou nakonec obrazně řečeno plácli, poněvadž on potřeboval nutně recepční a já zas potřebovala ještě nutněji prachy.

Po cestě domů jsem si pak lámala hlavu, kde se co nejrychleji naučit chůzi na štaflích, abych nebyla každému hned první den v práci na recepci pro smích, což bylo ale naprosto zbytečný, jelikož jak se později ukázalo, ŠTAFLE byl jen název rezervačního programu, který v pensionu na recepci používali…

***pokračování příště***