Nebožtík

Dneska se dočtete o tom, jak jsem kvůli své nenažranosti téměř skončila s jedním nebožtíkem v posteli...

Stejně tak jako Gargamel nemá rád ty malý modrý šmouly, tak já zase nemám ráda noční.

A vůbec nezáleží na tom, kde zrovna se odehrávají – jestli na recepci hotelu či penzionu anebo v domově důchodců – neboť ke všem chovám úplně stejnou nechuť.

Na druhou stranu ale musím také říci, že se mi během těch mých neoblíbených nočních přihodily i poměrně bizarní zážitky – a na jeden z nich nejspíše nezapomenu nikdy.

Výše zmíněná noční služba se odehrála před mnoha roky v Irsku, kde jsem si během svého několikaletého pobytu hrála v jednom tamním soukromém domově důchodců na ošetřovatelku.

Onu konkrétní noc jsem sloužila s Margaret a Sinéad, což byly mé dvě nejoblíbenější irské kolegyně, s nimiž mě pojil nejen velmi černý smysl pro humor, ale také i podobný pohled na svět.

Margaret byla velmi zachovalá a udržovaná pětašedesátnice, jenž brala život s lehkostí, nadhledem a humorem, což se hodilo zejména v situaci, kdy nám třeba došly rukavice a Margaret za pěstěnými nehty s krásně vyvedenými francouzskými obloučky uvízla trocha té nahnědlé stolice.

Sinéad oproti ní byla zase svérázná osmnáctiletá rebelka, která u nás v domově důchodců jen brigádničila, zatímco se učila na kadeřnici, a tak pokaždé když jsme se spolu v práci potkaly, měla na hlavě jiný účes či barvu anebo obojí.

Milovala rychlou jízdu, rychlá auta a také byla nedochvilná, a tak se do práce vždycky přiřítila až na úplně poslední chvíli a to přímo závodní rychlostí, za což jsem ji celkem obdivovala, neboť řídit na úzkých irských silničkách nebyla zas až tak velká sranda.

Ten večer jsem jako obvykle v rámci aklimatizace dorazila do práce s půlhodinovým předstihem, avšak k mému překvapení bylo všude pusto prázdno, což byla v baráku plném lidí docela vzácnost.

Jen Teresa – neboli Tess – pro niž se stalo mé pracoviště posledním domovem, se nazdařbůh šourala osaměle po chodbě a ze zvědavosti nakukovala do každého pokoje.

Když mě spatřila, její velké modré oči se ihned rozzářily, jako byste před ní rozsvítili vánoční strom republiky a usmála se na mě upřímně, svým kolozubým úsměvem.

„Ahoj Mary,“ pozdravila mě Tess zvesela.

„Ahoj Tess,“ opětovala jsem jí pozdrav a zcela ignorovala, že mě už zase překřtila na Mary, ačkoliv jsme spolu až na jedno jediné písmenko sdílely zcela totožné jméno

Poté jsem ji pohladila jemně po zádech, povytáhla pas jejích modrých kalhot, který se jí svezl proklatě nízko, a nakonec ji láskyplně políbila na čelo.

Tess jsme tady naprosto všichni milovali a zbožňovali, neboť si nás dokázala získat svou mimořádnou bezprostředností a prostořekostí. Byla to takové osmdesátileté bezelstné dítě, kterému bohužel dosloužila paměť.

Každého, koho na svých osamělých toulkách na chodbách domova důchodců potkala, oslovovala „Ahoj Mary“ a ve snaze nalézt si k sobě nějakého toho chodícího sparing partnera, měla tendenci každého chytat za ruku a začít si s ním povídat.

Většinu čas s ní nebyly žádné problémy, jen tu a tam se občas přihodilo, že i poté, co jsme ji převlékli do noční košile a uložili do postele, se odmítla odebrat do Morfeovy říše – a to si to pak i nadále bezcílně pochodovala po chodbě a navštěvovala na pokojích ostatní rezidenty, kteří již byli uloženi ke spánku ve svých postelích.

I ty bez rozdílu věku a pohlaví oslovovala a zdravila „Ahoj Mary,“ a k tomu jim ještě dělala i pomyslné křížky na čelech, což zrovna moc dobře nenesli imobilní rezidenti upoutaní na lůžcích, kteří už jen čekali, až nastane jejich čas, neboť takhle si tu zubatou zřejmě nikdo z nich vůbec nepřestavoval.

Tentokrát však Tess na noc převlečená ještě nebyla, a tak jsem ji nechala, ať se dál toulá po chodbách a zamířila jsem do kuchyně, jenž byla výchozím bodem každé noční směny,

a to zejména kvůli dobrotám, který nám tam kolegové z denní směny nechávali, neboť velmi dobře věděli, že když se nejdříve trochu poklábosí a doplní tekutiny a kalorie, tak že se potom mnohem lépe pracuje.

Avšak i útroby naší nerezové kuchyně zely prázdnotou jakbysmet.

V okamžiku, kdy jsem se chystala otočit a odejít, abych prozkoumala, kam se to všichni poděli, spočinul můj zrak na jednom z nerezových stolků vedle lednice, na kterém se na osamoceném talířku vyjímal kousek čokoládového dortu bohatě zachumlaný ve šlehačce a vedle něj byl ledabyle položený lísteček s ručně naškrábaným jménem Tess.

Vyložila jsem si to tak, že některý z našich rezidentů dnes patrně slavil narozeniny a kolegové z denní směny byli tak hodní, že mi tu kousek dortu schovali.

V tu ránu se mi začaly v ústech sbíhat sliny jako pejskům Pavlovovým, a tak veškeré pátrací akce po mých nezvěstných kolezích byly rázem zrušeny a odvolány s odůvodněním, že oni se stejně dříve či později objeví.

A přesně tak se také stalo.

Zrovna když jsem dojídala poslední sousto, vplula svým ladným krokem do útrob kuchyně Margaret.

„Ahoj drahoušku,“ pozdravila mě má kolegyně familiárně. „Tak jakpak se dneska vede?“ otázala se zdvořile s laskavým úsměvem na čerstvě nalíčených rtech.

Než jsem jí stačila odpovědět, že se mám dobře, rozpovídala se o ovčích peripetiích, které ji potkaly při cestě do práce.

„To je strašný, ty ovce jsou snad úplně všude… Žiju tady už přes šedesát let, ale ještě jsem si na ty chundelatý sudokopytníky nezvykla a rozčilují mě pořád stejně! Nebýt jich, byla bych tu o mnoho dřív, ale ty bestie – bůh mi odpusť – mi zatarasily cestu a odmítly se hnout i jen o centimetr…“

„A jak jsi na ně nakonec vyzrála?“

„Nijak. Na ně se vyzrát nedá… Ony totiž moc dobře vědí, že tady mají všude přednost a využívají toho… Musíš zkrátka počkat, až se rozhýbou a uhnou. Ale nevěřila bys, jak takový čekání člověka unaví. Ještě jsem ani nezačala pracovat, a už jsem úplně sedřená.“

„Tak to chce šálek horkého silného čaje,“ nabádala jsem jí se smíchem,“ protože jak praví staré irské přísloví, tak na světě neexistuje téměř nic, co by šálek silného horkého čaje nespravil, že Margaret?“

„Ty se tomu vysmíváš, ale ono to vážně funguje,“ trvala si Margaret na svém, zatímco si chystala propriety na přípravu čaje.

„Dáš si také?“ nabídla mi zdvořile.

„Ne, ne, děkuji, já šálek čaje oželím.“

A kde vůbec máme tu naši Sinéad?“ sháněla se po naší nejmladší kolegyni Margaret.

„Tady jsem,“ proklouzla výše jmenovaná energicky lítačkami do kuchyně.

„Sinéad, měla by ses stydět!“ dobírala jsem si ji od stolu se smíchem. „Máš z nás tří k dispozici nejvíce koní a jsi tu poslední…“

„Buď ráda, že jsem vůbec tady, protože to už skoro vypadalo, že budu muset jít pěšky – a to bych sem pak dorazila bůh ví kdy... Ale naštěstí si ti moji koníci pod kapotou dali přeci jen říct… Ale řeknu vám, byly to tedy nervy!“

„Takže bych to i ve tvém případě viděla na šálek silného horkého čaje,“ zopakovala jsem svůj odhad ten večer již podruhé.

„Samozřejmě!“ přisvědčila Sinéad.

„A ty si Tess opravdu nedáš?“ ujišťovala se Margaret.

„No tak tedy dám, ale jedině bez mléka, poněvadž jsem si na tu vaši kombinaci mléka s čajem doposud ještě nezvykla.

„To chce čas…“ poznamenala Margaret s vědoucím úsměvem na tváři, zatímco u dřezu plnila rychlovarnou konvici.

„A taky nějaký sušenky!“ vmísila se do konverzace Sinéad. „Něco mi říká, že dnes v noci budou potřeba…“

„Nemaluj čerty na zeď!“ napomenula ji Margaret a pokřižovala se.

„Ne, ne, opravdu, cítím to ve svých mladých kostech,“ nedala si to vymluvit Sinéad a namísto toho, aby se s Margaret dohadovala o svých pocitech, zmizela ve vedlejší místnosti, v níž se nacházela obrovská vestavěná spíž, ve které jsme si mohli vzít cokoli, co naše hrdla ráčí.

Zatímco Margaret vyčkávala, až se jí uvaří voda na čaj a Sinéad ve spíži lovila náš proviant, já jsem odnesla talířek od dortu do myčky, aby to vypadalo, že také něco dělám.

Netrvalo dlouho a Sinéad se ze spíže vynořila se dvěma balíčky sušenek Digestive v ruce.

Když jsme usedly společně ke stolu a začaly hodovat na čaji a sušenkách, zeptala se Margaret, kdo z nás bude dnes Tess ukládat do postele.

„Já,“ ozvalo se rozhodně ode dveří, kterými do kuchyně právě vstupovala Shiny – drobná usměvavá sestřička z Indie, pro kterou nebyl nikdy nic problém.

„Ty?“ podivily jsme se hromadně všechny tři. „Copak nebudeš podávat rezidentům večerní léky?“

„Budu, ale doktor dnes Tess předepsal nový, silnější lék na spaní, a tak se ho do ní pokusím nějak vpravit a při tom ji zároveň i uložím.“

„Tak to jsem tedy opravdu zvědavá, jak si s ní poradíš…,“ poznamenala pochybovačně Sinéad, jelikož dostat do naší Tess jakékoli léky bylo někdy skutečně nad lidské síly.

„Malinko ji obelstím,“ mrkla na nás šibalsky Shiny, a poté svým pohledem zamířila k lednici. „Kde je ten dort?“ otázala se posléze poněkud znepokojeně.

„Dort? Jaký dort?“ otázaly se Sinéad s Margaret společně.

„Myslíš ten dílek dortu, co u něj byl lísteček s mým jménem? Tak ten je přímo tady,“ položila jsem si ruku spokojeně na žaludek.

„Ježišimarjá!“ vykulila Shiny ty svoje hnědý indický oči v upřímném zděšení. „Ty jsi ten dort snědla?“

„No, jasně,“ přisvědčila jsem. „Je v tom nějaký problém?“

„Ten dort nebyl pro tebe, ale pro Tess...“

„A záleží na tom?“ otázala se nevzrušeně Margaret, která distingovaně popíjela svůj čaj s mlékem. „Tess by se s ní určitě ráda podělila…“

„Jasně, Tess jako Tess, ne?!“ přispěla svou troškou do konverzace Sinéad.

„Jenže ony tam byly ty Tessiny léky na spaní…,“ objasnila nám Shiny důvod svého rozrušení.

Jen co to Shiny dořekla, vytřeštila jsem svý český modrý oči zděšením pro změnu zase já. „A kolik tam toho proboha bylo?“

„Určitě dost na to, aby tě to odrovnalo téměř na celou noc.“

„No to snad ne!“ byla jediná má odpověď.

V zoufalství jsem se opřela v židli a zavřela oči.

Postupně mi začínala celá ta tragikomická situace, ve které jsem se ocitla, docházet.

„A já si říkala, že je ta šlehačka taková nahořklá…,“ pokusil jsem se žertovat.

„Co mám teď dělat?“

„Prsty do krku!“ navrhla mi se smíchem Sinéad. „Jestli si je nechceš umazat, půjčím ti ty svoje…“

„Nebo kafe?“ nadhodila pro změnu zase Margaret.

„Ne, ne, ne zastala se mě Shiny soucitně a pohladila mě po zádech. „Až to na tebe přijde, tak tě někam uložíme…“

„A to jako například kam?“ otázala se trochu přidrzle Sinéad.

„Třeba k Patrickovi…?“ navrhla jsem pokoj po rezidentovi, který předchozí den zemřel.

„To by v tvém vlastním zájmu asi nebylo to úplně nejlepší řešení…,“hlesla potichu Shiny.

„A proč ne?“ nechápala jsem. „Vždyť je ten pokoj prázdný…“

„Není…,“ pronesla Sinéad.

„Už není?“ podivila jsem se nad rychlostí, jakou se do domova přijímali noví rezidenti.

„Ještě není…,“ opravila mě Shiny.

„Tak to nechápu… Jak to myslíš, že ještě není?“

„Protože včera byla sobota…,“ vmísila se do konverzace Margaret.

„No a? Dneska je neděle…,“ poznamenala jsem.

„No právě!“ konstatovala sarkasticky Sinéad.

„No právě? Sakra poví mi tady někdo, co se to tu děje?!“

„Patrick je stále ještě na pokoji…,“ zhostila se onoho úkolu Shiny.

„…a bude tam až do pondělí…,“ doplnila ji Sinéad vzápětí.

„Jak to? Jak je to možný? Oni na něj zapomněli?“ divila jsem se s obočím vytaženým téměř až navrch hlavy.

„Ne, nezapomněli…“

„Tak proč je tedy Patrick stále ještě na pokoji?“ dožadovala jsem se na svých kolegyních odpovědi, které mi ji záhy i unisono trojhlasně poskytly.

„Protože tady o víkendu pohřebáci nejezdí…“