Naděje

Naděje není nikdy dost, a tak se o ni podělme s těmi, kdo ji nyní velmi potřebují... Stejně jako úsměv nás nic nestojí, a někdy dokáže přímo zázraky...

Ten den jsem se v našem hlavním městě probudila do chladného a velmi deštivého rána, což byla celkem vítaná změna po všech těch úmorných vedrech, co nás předtím zužovala.

Bohužel to ale vypadalo, že jdeme z extrému do extrému, a po období sucha tu budeme mít zase nadmíru vody, jenž nám velmi zkomplikuje život.

Jak by také ne, když byl pátek třináctého, od kterého se v zásadě nikdy nic dobrého nečeká.

A nutno podotknout, že tentokráte zcela oprávněně, jelikož se šířily predikce, že nás zásluhou tlakové níže jménem Boris čekají v následujících dnech velmi vydatné deště, které by mohly způsobit záplavy enormních rozměrů, a to zejména na jihu naší vlasti a také na Moravě.

Já měla ten den namířeno do Východních Čech, do malé vísky nacházející se kdesi mezi Vysokým Mýtem a Litomyšlí, kterou protéká nevelká říčka Loučná, jejíž hladina obvykle nedosahuje více než čtyřiceti centimetrů.

Poněvadž některé předpovědi byly opravdu děsivé, zvědavost smíšená s obavami mi nedala a ještě zachumlaná v peřinách jsem zamířila na stránky ČHMÚ, abych se dozvěděla, že hladina Loučné byla skoro o dvacet centimetrů vyšší oproti běžnému průměru, což značilo, že se Aladin vskutku nemýlil a že se v našem povodí začíná skutečně něco dít.

V jedenáct hodin jsem na hlavním nádraží nasedla do rychlíku směřujícímu na Vysoké Mýto a po cestě s obavami sledovala, jak voda (nejen!) v Loučné pomalu, ale jistě stoupá.

Když jsem za necelou hodinku a půl dorazila do Chocně, kde jsem vyměnila rychlík za místní lokálku, hladina toku v naší vesničce stoupla o celých deset centimetrů.

Nevěděla jsem, zda je to hodně nebo málo, ale přišlo mi to docela dost.

Když jsem doputovala k naší chalupě, ČHMÚ hlásil, že hladina v naší malebné říčce dosahovala už sedmdesáti centimetrů, což jsem se rozhodla omrknout na vlastní oči.

Kdysi malebná říčka, ke které jezdíval rybařit i samotný pan Werich, byla ta tam a místo průzračné, líně plynoucí vody jejím korytem nyní dravě proudila voda barvy připomínající presso s mlíkem.

Tohle bude velký, pomyslela jsem si v duchu a byla vděčná všem svým předkům, že se rozhodli prozíravě postavit svůj/náš příbytek na kopci, a tak se dalo předpokládat, že nás ani sebevyšší hladina říčky Loučné nikterak neohrozí.

Kolem půlnoci dosáhla výše vody v řece sta centimetrů, což pro Loučnou značilo první povodňový stupeň.

Déšť stále neustával, a tak se dalo očekávat, že se situace ještě zhorší a voda v řece stoupne.

A taky že jo!

Když jsem se následující den ráno probudila, hladina Loučné dosahovala již sto osmdesáti centimetrů, což znamenalo, že o tři centimetry převyšovala výšku mého vzrůstu a já bych v Loučné už ani nestačila. Což bylo celkem děsivé, když jsem si vzpomněla, že jako dítko školou povinné jsem o prázdninách Loučnou sjížděla s kámoškami na matračkách, a vždycky jsme si při tom kvůli nedostatku vody každá odřela kolena a zadek.

Po snídani jsem se k řece ze zvědavosti opět vypravila podívat a narovinu přiznávám, že bych do ní nyní nestrčila ani palec, ze strachu, že mě s sebou strhne, protože tuhle divokou jízdu jejími peřejemi bych asi nerozdýchala, pokud bych ji tedy vůbec přežila.

Řeka v té době byla již na druhém povodňovém stupni, kterého dle ČHMÚ dosáhla dvacet minut před pátou hodinou ranní.

Tam se ale moc dlouho nezdržela, protože o půl druhé odpoledne dosáhla její hladina výšky dvou metrů, čímž se vyšplhala na třetí povodňový stupeň, kdy jejím korytem protékalo za vteřinu skoro třiadvacet metrů krychlových, což je o dvaadvacet kubíků více, než jsme byli zvyklí.

Po zbytek odpoledne voda v řece střídavě stoupala a klesala v řádu deseti centimetrů, jako by se nemohla rozhodnout, co dál a v půl deváté večer se její hladina ustálila na sto devadesáti centimetrech a klesla tak na druhý povodňový stupeň, z čehož jsme měli samozřejmě radost.

Ta nám ovšem vydržela jen do poledne příštího dne, kdy si to řeka zase rozmyslela a během chvíle její hladina vystoupala opět na rovné dva metry a z druhého povodňového stupně se stal znovu stupeň třetí.

Byla to nervy drásající podívaná, i když šlo v podstatě jen o malou říčku, a tak jsem si raději ani nepředstavovala, jaké to muselo být pro ty, jenž bydlí v povodí velkých rozbouřených řek…

Svého maxima Loučná dosáhla v devět hodin večer, kdy její hladina bez tří centimetrů dosáhla dvou a půl metru a její průtok přesahoval čtyřicet kubíků za vteřinu. V ten okamžik bylo již koryto řece značně malé, a tak začala zaplavovat nejbližší pole, silnici a okolí.

A do toho stále lilo jako z konve.

Doma jsme seděli namačkaní u televize a napjatě sledovali čtyřiadvacítku a modlili se, aby už konečně přestalo pršet a neopakovala se situace z předešlých povodní, kdy voda z Loučné zaplavila dolní část vesnice a lidé evakuovali slepice z kurníků na kánoích.

Já ještě napjatě sledovala pražský Botič, jenž proudí kousíček od mého pracoviště a také Labe, které mi ve Vrchlabí teče skoro za barákem.

Mocná síla Labe, jenž se zuřivě valila vrchlabským korytem řeky, mi – byť jen skrze televizní obrazovku – doslova naháněla strach, a tak jsem byla nesmírně ráda, že jsem u našich a relativně v bezpečí.

Nikdy na ten pohled nezapomenu!

Nikdy!

Nyní je devatenáctého září a všechny výše zmíněné toky jsou už relativně v klidu, a mé bydliště, pracoviště ani naše chalupa neutrpěly nejmenší újmu.

Díkybohu!

Měla jsem velké štěstí…

Nyní však přišla doba podpory a pomoci těm, kdo takové štěstí bohužel neměli!

Pomoci můžeme jakkoliv…

Manuálně, finančně nebo třeba i jen dodáním naděje, protože v momentě, kdy přijdete i o svou naději, jste přišli skutečně o vše!

Tak se do toho pusťme!

Rozdávejme NADĚJI…