Mezi nebem a zemí...

Věříte na zázraky? Ne? Já na ně taky nikdy nevěřila, dokud jsem takhle jednou nenastoupila do tramvaje...

Toho dne jsem se díky zcela nečekaným finančním výdajům v předchozím dni probudila úplně švorc.

A když píšu že úplně, tak to také tak myslím.

Žádné zveličené přehánění za účelem zvýšení dramatičnosti příběhu zde nehledejte. Má finanční duchna, kterou jsem si šetřila na horší časy, byla najednou fuč – a já neměla ani korunu.

A to doslova!

Hlavu jsem si s tím ale příliš nelámala, jelikož mi měla během několika málo hodin na účtu přistát celkem štědrá výplata, takže by to bylo jen zbytečné mrhání časem, který by se dal využít mnohem smysluplnějším způsobem – třeba takovým příjemným šlofíčkem k dospání toho, co jsem kvůli velmi brzkému rannímu vstávání té noci nestihla.

A tak naprosto neznepokojena žalostným stavem svého konta, jsem brzy ráno nastoupila do autobusu směr Praha a chystala se dospat vše, co bylo třeba – vděčná, že stav, kdy smrdíte korunou se nijak fakticky nepromítá do reality – poněvadž díky pomyslnému odéru, který se ze mě tehdy bezostyšně linul, by mě do toho autokaru nejspíše ani nepustili.

Díky jízdence – prozíravě zakoupené již o týden dříve – jsem tedy usedla na jedno z předních sedadel onoho hromadného dvoustopého dopravního prostředku a nechala se jím ze srdce Krkonoš odvézt na Černý Most, kde jsme stanuli krátce po osmé.

Tam jsem nejprve nechala všechny své spolucestující gentlemansky vystoupit – aby se s vehemencí sobě vlastní mohli mezi sebou dravě utkat o volná místa na sezení v metru, a teprve až pak opustila klimatizované útroby autobusu a rovnou zamířila k bezkontaktní mašince na lístky, nacházející se ve vestibulu metra.

Po navolení vhodného jízdného jsem z peněženky vytáhla svou platební kartu a se vší samozřejmostí ji ke strojku přiložila.

A nic!

Výdejové okýnko bezkontaktní mašinky jen červeně zablikalo, a na jejím displeji se mi zjevil červený křížek – značící problém s kartou.

Aha…

Že by ta má výplata ještě nedorazila?

Abych se dozvěděla jak to s těmi mými finančními prostředky doopravdy je, vydala jsem se k nedalekému bankomatu.

Ten mi bohužel ukázal, že má výplata skutečně ještě nedorazila a mé konto tak stále zelo prázdnotou.

To jsem tedy nečekala!

Touhle dobou tam ty peníze už vždycky dávno jsou…

Jak se teď dostanu do práce…?

Ještě jednou jsem velmi důkladně prohledala všechny své kapsy a kapsičky, jestli v nich náhodou nenajdu nějaké ty zatoulané drobásky ke koupi jízdenky, ale jako na potvoru bohužel nikde ani korunka.

To je teda prekérka…

Co teď?

I když rozhodně nejsem žádný Mirek Dušín v sukních – a pravidla porušuju docela ráda – jet na černo se mi tehdy zrovna moc nechtělo.

Vlastně vůbec…

Při svém štěstí bych pravděpodobně narazila na revizora ještě dřív, než by se za mnou stačily po nástupu do metra vůbec zavřít dveře.

Do svého zaměstnání jsem se ale nějak dostat musela. Sice ne nijak urgentně, ale čím dříve, tím lépe…

Chtělo by si to nějak opatřit ten lístek…

Ale jak?

Vydělat si na něj svým hlasovým projevem by asi neklaplo, jelikož jakmile bych se dala do zpěvu, ihned by všichni utekli – protože já na rozdíl od Káji, jenž měl v hrdle zlato, tam mám tak akorát čepy na mandlích…

Z dlaně bych vám díky svému zevrubnému zdravotnickému vzdělání dokázala vyčíst leda tak kde máte v ruce kdejakou kůstku, ale budoucnost nikoli…

Tak snad jedině zúročit svůj talent pro poezii, jehož prostřednictvím jsem jako malá holka vítala na národním výboru novorozené občánky…?

Jenže jediná básnička, na kterou bych si po těch letech ještě tak dokázala vzpomenout, byla ta nekonečně dlouhá o té podnikavé vose papírnici, co měla ten papírnický krám – kam si chodily mušky pro tužky… včelky pro pastelky… tapír pro papír… a špaček pro sáček…

Obávám se, že než bych stačila odrecitovat kdo všechno si u vosy papírnice co pořídil, posluchači by s mým recitováním nejspíše došla trpělivost – a ke své smůle by se tak nedozvěděl, že si tam chodily i lysky pro notýsky a alky pro obálky – a tak na rozdíl od podnikavé vosy papírnice by mi z toho patrně stejně nic nekáplo…

Takže mi asi nezbyde nic jiného než počkat, až se to mé vyžilé konto naděje penězi…

Tak doufám, že to bude dříve než se naděju!

Abych tu čekací dobu jen tak nazdařbůh nepromrhala – a měla ze sebe o trošičku lepší pocit – rozhodla jsem se vyjít svému osudu naproti a zdolat část cesty do svého zaměstnání pěšky.

V mém pošetilém rozhodnutí mi nezabránil ani poměrně čerstvý výron kotníku, který jsem si uhnala před pár dny kdesi mezi Vrchlabím a Špindlem.

„Však ono to dlouho trvat nebude,“ slíbila jsem svému levému – zaortézovanému – hlezennímu kloubu, který mým plánem jít pěšmo zas až tak nadšený nebyl...

A tak jsem z Černého Mostu vyrazila na nedalekou Rajskou zahradu, jenž mi bývala po tři desetiletí domovem.

Ačkoliv synonymem pro Rajskou zahradu je slovíčko Ráj, jako v ráji jsem se tam nikdy moc neměla, a to zejména zásluhou některých svých podlých spolužáků ze základky, kteří mi dělali ze života docela peklo.

Bylo zvláštní, že i když jsem tam už poměrně dlouhou dobu nežila, měla jsem to místo stále zaryté hluboko pod kůží a připadalo mi, jako bych tam byla naposledy včera.

Když jsem se po dvaceti minutách chůze ocitla u stanice Rajské zahrady, nastal opět čas zkontrolovat své finance.

K tomu jsem měla dvě možnosti.

Buďto se po strmých schodech vyšplhám nahoru k bankomatu jako kamzík, nebo si to zase odbydu u bezhotovostní mašinky ve vestibulu metra.

Vyhrála lenost, a tak jsem toho dne již podruhé zvolila na bezkontaktní mašince druh jízdného a přiložila k ní svou bleděmodrou platební kartu.

A podruhé toho dne se zase nic nestalo.

To je divný…

A tak nám spolu s mým pochroumaným kotníčkem nezbylo než pokračovat dál v chůzi Cíglerovou ulicí, kterou jsme za světelnou křižovatkou vyměnily za ulici Poděbradskou, a pak dál pokračovaly přes Lehovec na Hloubětín.

Čím více jsem se k Hloubětínu blížila, tím jistější jsem si přítomností finančních prostředků na svém účtu byla, a tak tentokrát jsem již naprosto sebejistě zaplula v podloubí hloubětínského metra rovnou k bankomatu a zadala pin, abych se dozvěděla, že stav mého konta byl i nadále beze změn…

Kde ty prachy sakra jsou?!

Pomalu ale jistě mi už začínala docházet trpělivost…, stejně tak jako i mému bolavému kotníčku se mnou.

Ještě prosím vydrž!

Vydrž, Prťka, vydrž!

V tu chvíli jsem si ale už nebyla tak úplně jistá, jestli to říkám sobě anebo jemu.

Když jsem cestou od bankomatu míjela opuštěnou lavičku, přemýšlela jsem, jestli nemám využít její pohostinnosti a chvilku si posedět, ale něco mi říkalo, ať se nezastavuju a jdu dál.

A tak jsem šla…

Poděbradská ulice má dvě nevýhody.

Ta první je, že je nesmírně dlouhá a ta druhá, že bankomat byste v ní pohledali jen stěží. Já se o to snažila, ale marně…

U libeňského nádraží jsem vyměnila Poděbradskou ulici za Českomoravskou, která na tom co se bankomatů týkalo, nebyla o moc lépe.

Lépe na tom nebyl ani můj bolavý kotníček, kterému se mnou po téměř již deseti kilometrové chůzi došla veškerá trpělivost a rozhodl se, že dál už nepůjde ani krok.

Nezbývalo než se tedy ze solidárnosti ke svému kotníku dobelhat na nejbližší tramvajovou zastávku

– přece ho tam chudáka nenechám – a vyzkoušet své štěstí znovu.

Na tramvajové refýži se mnou vyčkávalo příjezdu tramvaje ještě pár dalších lidí. Všichni byli naštěstí zahleděni do svých chytrých mobilů, a tak aniž by pojali sebemenší podezření, mohla jsem si celkem nenápadně omrknout, jestli některý z nich až nápadně moc nepřipomíná obávaného kontrolora jízdenek.

Nepřipomínal.

Zatímco jsme hromadně vyčkávali příjezdu tramvaje, přemítala jsem si v duchu své možnosti.

Buď tam ty prachy budou a všechno bude fajn…, nebo nebudou a já budu muset na další tramvajové zastávce zase rychle vystoupit…

PROSÍM, PROSÍM, MOC MOC MOC PROSÍM, AŤ UŽ SI KONEČNĚ MŮŽU KOUPIT TEN ZATRACENEJ LISTEK! stačila jsem v duchu ještě rychle vyslovit své přání, než mi přímo před nosem zastavila červeno-šedá tramvaj.

A tak jsem nastoupila.

Opět se kolem sebe obezřetně porozhlídla, jestli má intuice nezaznamená v blízkosti nějakého toho revizora, a když ani tentokrát žádné výstražné světýlko nezablikalo, již potřetí toho dne jsem pomalu přistoupila k té bezkontaktní mršce na lístky, navolila jízdné a váhavě k ní přiložila svou platební kartu.

A ono to prošlo!

Hurá!

Jsem bohatá!

Penízky byly konečně na svém místě, a já se mohla v poklidu vézt jako dáma.

Aby z toho něco měl i ten můj chudáček kotníček, usedla jsem na jedno ze dvou protilehlých míst vyhrazených pro invalidy a bezstarostně si užívala jízdu.

Na Palmovce jsem se v rámci úspory času rozhodla vyměnit tramvaj za metro a vystoupila, ale než jsem usedla do jednoho z pěti vagonů metra, stavila jsem se ještě jednou u bankomatu abych se podívala, o kolik přesně jsem to vlastně bohatší…

Když jsem vsunula kartu do bankomatu a zobrazila si stav svého konta, zjistila jsem, že nejsem bohatší ani o píď…

Ani o korunu!

Co to?

To musí být určitě nějaká chyba…

Kdyby tam ty peníze nebyly, nemohla bych si přeci koupit ten lístek…

A tak jsem se rozhodla zkontrolovat svůj zůstatek ještě jednou, ale tentokrát prostřednictvím účtenky, ať to vidím hezky černé na bílém…

Nic!

Já to nechápu!

Celá zmatená jsem nasedla na metro a nechala se odvézt do práce.

Tam jsem celou tu jízdenkovou anabázi vylíčila svému kolegovi, který to nakonec uzavřel tím, že se nejspíš stala chyba někde bezkontaktním v systému.

Výplata na můj účet dorazila až o více než čtyřiadvacet hodin později, což jsem si osobně ověřila o něco později v bance.

To bych se tedy bývala načekala…

Když už jsem tam byla, zeptala jsem se, zda je možné, aby proběhla bezhotovostní platba, aniž by pro její uskutečnění bylo na účtu dostatek finančních prostředků, a bylo mi sděleno, že to je vyloučeno.

NAPROSTO!!!

Když naprosto, tak naprosto…

Na výpisu z účtu se mi ta zázračná transakce také nikdy neobjevila…

Že by tedy opravdu zázrak?

Onu zázračnou jízdenku jsem si schovala na památku.

A mám ji dodnes – na důkaz toho, že nějaké to spojení mezi nebem a zemí přeci jen existuje, a že zázraky se dějí – a to i express, na počkání!

***

Kdybych bývala věděla, jak to celé nakonec dopadne, přála bych si místo jízdenky barák.

Nevadí…

Příště!